SUSAN BLACKMOREOVÁ: Teorie memů – kultura a její evoluce

Studium kultury a idejí je dosud doménou sociálních věd, biologické myšlení má právo mluvit jen do záležitostí určených biologicky (rozuměj majících své materiální projevy i své materiální nositele – geny). Toto nesmyslné rozdělení věd a jejich působností je však ve skutečnosti jen aktuální linií zákopů. Vědy přírodní a společenské se vyvíjely tak dlouho samostatně, že mezi nimi existují mechanizmy zajišťující vzájemnou izolaci. Vzpomeňme jen nekonečné diskuse z let padesátých a šedesátých, kdy etologové a později v sedmdesátých letech sociobiologové začali studovat chování (tj. něco ne zcela materiální povahy) zvířat a později i lidí. Okamžitě to vzbudilo tvrdou reakci představitelů sociálních věd, která v některých případech přerostla v naprosto nechutné ideologické útoky na ty, kteří si dovolili přestoupit onu nepsanou hranici, např. na E. O. Wilsona [1]. Posléze se biologicky, resp. evolučně pojaté studium zvířecího i lidského chování prosadilo, a dnes představuje dokonce jeden z hlavních směrů biologie. Výlučným hájemstvím sociálních věd zůstalo od té doby nikoli již veškeré studium člověka, ale zkoumání lidské kultury. Dnes však se i kulturní jevy začínají studovat z východisek odvozených z evolučněbiologického myšlení. Klíčem k tomuto kroku se stala zobecněná Darwinova teorie [4]. Nově etablovaným vědním oborem, který se pustil na tuto nebezpečnou půdu, je memetika. Snad nechtěně ji založil Richard Dawkins v roce 1976, když ve své populární knize „Sobecký gen“ naznačil, že geny nejsou jediné replikátory, s nimiž se můžeme potkat v našem světě. Navrhl při tom termín mem (krácením z mimem; od mimesis – napodobování) pro replikátor analogický genu a odpovědný za kulturní evoluci.

Českému čtenáři se poprvé dostává do rukou kniha, která se zabývá memetikou a kulturní evolucí. Již tím, že je (nepočítám-li ostudně pozdní české vydání „Sobeckého genu“ v roce 1998, viz Vesmír 78, 218, 1999/4) první o tomto podstatném tématu, stojí rozhodně za přečtení, musíme ji ovšem číst pozorně a kriticky. Autorka deklaruje svou snahu oprostit studium kulturní evoluce od všeho specificky biologického, pokusit se dát memu rovnocenné místo s dnes již všeobecně akceptovaným genem. Tento smělý cíl je bezpochyby chvályhodný. Zákonitosti memetiky však neúprosně platí i pro autorku samu. Módní a všeobecně vládnoucí sociobiologické a evolučněpsychologické koncepce, zaplňující naši mysl snad až příliš, tvoří podstatnou část této knihy, která se tak stává poměrně zdařilým přehledem těchto disciplín. Větší část uvedených poznatků memetiky je však jen návratem myšlenek podstatně starších, vzniklých v době, kdy memetickým úvahám nebylo společenské klima ani zdaleka tak příznivě nakloněno jako dnes. Rozhodující texty na toto téma vznikly počátkem let osmdesátých. Jsou to kniha Charlese J. Lumsdena a Edwarda O. Wilsona „Genes, Mind and Culture“ [5] a kniha genetika Luigi L. Cavalliho-Sforzy a M. W. Feldmana s názvem „Cultural transmission and Evolution: A Quantitative Approach“ [2]. Obě publikace obsahují obtížnou, vysoce formalizovanou, matematizovanou teorii evoluce kulturně přenášených znaků. Zejména druhá z nich, kterou jsem si kdysi vypůjčil od profesora Pavla Štyse, mne natolik uchvátila, že jsem o ní často přednášel, a nakonec ji majiteli nikdy nevrátil (k desátému výročí vypůjčení jsem ji dostal darem). Je to kniha založená na geniálním rozdělení kulturně přenášených znaků na ty, které se přenášejí z rodičů na děti, tj. vertikálně, a ty, které se přenášejí mezi nepříbuznými jedinci horizontálně. Jakkoli je toto rozdělení umělé, je velmi účelné. Vertikálně přenášený znak z populace zmizí, pokud přináší svému nositeli nevýhodu. Jeho chování je obdobné chování znaků přenášených geneticky, a není proto obvykle v rozporu se závěry sociobiologie. Naproti tomu znak přenášený horizontálně ovládají zcela jiné zákonitosti. Cavalli-Sforza a Feldman zvolili nikoli náhodou za příklad horizontálně přenášeného kulturního znaku zneužívání heroinu. Je jedno, zda narkoman nakonec zemře či se nerozmnoží, toxikománie se v populaci šíří vždy, pokud narkoman stačí naučit na heroin (nakazit) v průměru více než jednoho dalšího člověka. Horizontálně přenášené znaky proto mohou mít dynamiku šíření i důsledky obdobné jako infekční choroby – mohou být svým nositelům nebezpečné. Šíří se epidemicky a pro jejich úspěch jsou rozhodující vnímavost populace, infekčnost a množství kontaktů.

Blackmoreová se ve své knize zaměřila na horizontálně přenášené memy. Zdůrazňuje, že v současné společnosti jejich význam stoupá díky nakupení lidí, médiím a internetu, které usnadňují komunikaci mezi lidmi, a že se mohou zcela vymanit z vlivu dosud převažujících replikátorů – genů. Kritizuje předchozí autory zabývající se kulturní evolucí, a zvláště sociobiology pro přílišnou závislost na představách pocházejících ze studia evoluce geneticky určených znaků (příznačný je název kapitoly „Kultura na řetězu“). Vytváří pak množství hypotéz objasňujících příčiny řady jevů, které lze bez memetické teorie jen stěží vysvětlit. Odpovídají např. na otázky: Proč máme velký mozek? Proč neustále mluvíme? Proč existují celibát, kontrola porodnosti, adopce či altruizmus?

Jen některé z těchto memetických hypotéz jsou však dobře testovatelné, a tak většina z nich zůstává mimo vědu, na úrovni vyprávění příběhů, proti kterému evoluční biologové jinde tak zarytě bojují. Od třinácté kapitoly pak začínají líbivé příběhy nebezpečně převládat a Blackmoreová pomocí memů dokáže vysvětlit snad téměř všechno. Ukazuje se, jak pravdivá je věta z doslovu Jana Zrzavého: „...celá memetika je v současné době ve fázi formulace problémů, definování základních pojmů a vůbec ohledávání terénu, na němž bude možno začít stavět skutečnou vědu.“ Doslov je velice zdařilý, myšlenkově rozhodně bohatší než celá kniha. V naprosté většině bodů se s názory Zrzavého ztotožňuji, ostatně oba pravidelně přednášíme o memech již od konce osmdesátých let, tj. podstatně déle, než se touto problematikou zabývá Blackmoreová (dle údajů v předmluvě od roku 1995). Klíčovým bodem je připomenutí toho, že gen v evoluční biologii, navzdory všeobecně rozšířené, byť někdy užitečné představě, není kus DNA. Je spíše rozdílem mezi alelami [3]. Takto nazíráno nejsou mem ani gen věci, ale mají informační povahu.

Nejproblematičtější názory Blackmoreové jsou spojeny s pojmem memeplex, označujícím komplex memů šířících se společně. Můžeme pak mluvit o evolučním úspěchu memeplexu, který se v memetické teorii stává jakousi obdobou organizmu v evoluční genetice. A právě tady je háček, Dawkinsovo dítě – memetika – se dostává do situace, v jaké byla evoluční biologie před Dawkinsem. Chybí jí pohled z pozice jednotlivého memu, který by odpovídal pohledu z pozice jednotlivého genu v biologii. Jako by i memetika musela projít stejnými omyly, jimiž předtím prošla evoluční biologie.

O možném podstatném vkladu memetiky ke studiu kultury nepochybuji. Pohled na kulturní jevy jako proces šíření memů a souboj mezi nimi o místo v našich hlavách může být úspěšně aplikován při studiu řady témat – od módy až po lingvistiku. Nemyslím si však, že by memetika mohla nějak zásadně rozvrátit to, co až dosud o kultuře zjistily sociální vědy. Spíše se časem stane jedním z povinných předmětů při studiu těchto věd, který bude přijímán se stejně lhostejnou samozřejmostí jako disciplíny dnes již plně etablované.