Rozum a vášeň

Žijeme ve věku rozumu, říká se. Nehledejme ve slovnících, co je rozum, popletlo by nás to. Je to slovo každodenně užívané a měli bychom dobře vědět, kdy je jak míněno. Ta mínění mohou být různá a dost záleží na kontextu a situaci. Někdy se o rozumu mluví spíše v instrumentálním významu, jako o reflektující a rozmýšlející dovednosti našeho intelektu. Nevadí, že nám to někdy chvíli trvá, a nerozhoduje, zda výsledek je k něčemu dobrý. Opakem je intuice a cit. Druhý význam, možná běžnější, klade naopak důraz na výsledek, který jako by byl správný, dobrý a moudrý. Zde je opakem rozumu nerozum.

Tyto dva významy se v řeči prolínají jako dvě chutě na jazyku. Oba však shodně předpokládají, že mluvíme o rozumu lidském. Nejvážnější jiní kandidáti na užití toho slova jsou jednak lidská společenství – klany, strany, hnutí, sekty, národy, kultury – jednak ony neurčité a dlouhodobé evoluční procesy (ponechme stranou lidské artefakty jako počítače). Ve všech těchto případech však raději dáváme slovo „rozum“ do uvozovek, abychom umožnili interpretaci, že to nemyslíme vážně.

Povaha naší mysli je tajemná věc, což je vlastně pozoruhodné, uvědomíme-li si, jak přímý a důvěrný přístup k ní (snad všichni) máme. K „mysli“ lidských společenství nebo evolučních procesů zdaleka nemáme tak intimní přístup, proto ty uvozovky. A proto také nemyslím, na rozdíl od kolegy Zrzavého, ¹⁾ že dichotomie mezi rozumem a vášní je zcela falešná, ani že vášeň je vlastně „rozum“ (v jakémsi vyšším smyslu). Aspoň ne vždy a ne nutně.

Viděl jsem videozáznam dopravního letadla, jak mizí v útrobách manhattanského mrakodrapu. Viděl jsem i fotografii padajícího člověka, který vyskočil z vysokého patra téhož mrakodrapu. Nyní, s odstupem času, si uvědomuji, že poté, co jsem opět zapnul svůj reflektující rozum, otočilo se mé myšlení nejdřív proti směru času (co k tomu činu asi vedlo?), a teprve potom po směru času (jaké budou následky)? Že bychom se více starali o minulost než o budoucnost?

Dnes se ukazuje, že osud dopravního letadla byl dlouho a pečlivě plánován, muselo tedy být použito rozumu (aspoň v instrumentálním významu slova). Jen dost dobře nevíme, zda to byl spíše rozum jednotlivců, či „rozum“ společenství (kterého?) a v jaké míře se tu uplatnila vášeň jednotlivců, popřípadě „vášeň“ společenství (jaká?). Skok z okna naproti tomu asi příliš rozmýšlen nebyl. Na instrumentální rozum nebyl čas, ale považovat to za nerozum taky neumím. Kdosi mi nabídl aspoň otázku: „Dal bys přednost žáru ohně, nebo modré obloze?“

Na vysvětlování pomocí darwinistické selekce si můžeme hrát v překvapivém množství situací, ať již biologických, nebo kulturních. ²⁾ V případě skoku z okna se mi to však nedaří a pro útok na mrakodrap mě napadá jen bizarně katastrofická verze, raději to ani nečtěte (mohlo jít o vernisáž nového memu, který se má dále šířit napodobováním).

Před miliony let se od vášní a pudů oddělil lidský rozum, neodmyslitelný od svobodného jednání. V pozadí tohoto jednání jsou pohnutky a od nich je asi třeba začít, pokoušíme-li se chápat jednání jiných. Dnes jsme si až příliš zvykli vykládat chování druhých pudem sebezáchovy, selekční výhodou, strachem z bolesti, touhou po majetku, láskou k bližnímu či jinými „pochopitelnými“ pohnutkami. Vzpomeňme však oněch pěti sebevrahů ve zmíněném letadle. Žádná z uvedených pohnutek se dost dobře nehodí. Co dalšího to mohlo být? Šílenství, hrdinství, zoufalství, poslušnost, víra, škodolibost, fanatizmus, strach? Možná něco, pro co nám dosud chybí pojmenování.

I kdybychom to věděli, moc nám to nepomůže. Je tu jen obecné poučení, byť poněkud triviální: v době vyspělých technologií může jednání jednotlivce či několika jednotlivců rázem pohnout světem. Druhé poučení, které asi ještě nedovedeme dobře číst, se týká společenské role informace. Všimněte si třeba zvláštního rozporu mezi neinformovaností tajných služeb a globální informovaností veřejnosti, která může sledovat hroucení mrakodrapů v přímém přenosu. (Skoro by si člověk přál, aby tomu ve zmíněném případě bylo naopak.)

Před miliony let se od vášní a pudů oddělil rozum, který člověku umožnil vážit a soudit vlastní jednání i jednání druhých. Zda správně, či chybně, nemá smysl rozlišovat, protože by nám někdo musel nejprve prozradit, co znamená „správně“. Podstatné je, že toto vážení a souzení zpětně ovlivnilo lidské jednání tím, že mu poskytlo zcela nové, chcete-li „umělé“ pohnutky. Dnes, díky ušlechtilé povinnosti médií nás o všem rychle informovat, může kdokoliv vážit a soudit chování nejen jednotlivců, ale i celých lidských společenství. Doví se vše. Že se něco stalo, jak se to stalo a že je to vůbec možné. Což to nestačí k nějakému novému a nečekanému zpětnému vlivu na naše jednání?