Stanislav Libenský a jeho škola

Letos 27. března oslavil prof. Stanislav Libenský osmdesátiny. Vysoká škola uměleckoprůmyslová, na níž byl v letech 1963–1987 profesorem sklářského ateliéru, uspořádala v březnu menší, ale reprezentativní výstavu jeho kreseb a současných prací ve skle, které vytváří společně se svou ženou Jaroslavou Brychtovou. Současně udělila profesoru Libenskému první čestný doktorát ve své historii. (Není to však jeho první čestný doktorát, několik jich jemu a Jaroslavě Brychtové udělily zahraniční univerzity a výtvarné školy.) Následovaly a následovat budou další výstavy (Brno, Liberec, Pardubice, chystají se mj. „Křižovatky českého skla“ v Mánesu a další).

V den, kdy vyjde toto číslo Vesmíru (8. října), bude v Národním technickém muzeu zahájena letos nejrozsáhlejší výstava „Profesor Stanislav Libenský a jeho škola“, kterou pořádá Galerie Prager Kabinett Salzburg. Po pražské premiéře bude putovat do Salzburku, Štrasburku, pak přes Hongkong na Tchaj-wan a skončí v New Yorku. Podle přání Stanislava Libenského na ní bude vystaveno jen jedno jeho dílo (společné s Jaroslavou Brychtovou, reprodukujeme na zadní stránce obálky), celý prostor 600 m2 bude věnován dílům jeho žáků, kteří se stali, stejně jako prof. Libenský, světoznámými. Dva z nich (Milana Handla a Jaroslava Matouše) představujeme na třetí stránce obálky. Galerii Prager Kabinett a jejímu pražskému zastoupení, firmě POPI, děkuji za zapůjčení fotografií.

Sklářské tvorbě jsme se na výtvarné příloze Vesmíru zatím nevěnovali. Právě jubileum Stanislava Libenského by se mohlo stát podnětem k tomu, abychom i tuto oblast výtvarného umění začali zařazovat. Připomenu proto velmi stručně – jako na úvod – vývoj sklářského umění u nás. Velká sláva českého skla začala skomírat už s nástupem mechanizace a orientací na čistě užitkové sklo v 19. století. V meziválečném období se o obnovu vysoké výtvarné hodnoty českého skla a odklon od tradice k modernímu výrazu zasloužili především umělci z okruhu kolem UMPRUM (už před první světovou válkou J. Kotěra, později např. J. Drahoňovský, J. Horejc, F. Kysela).

Velmi významnou roli sehrálo i založení sklářské školy v Železném Brodě (1920). Znárodnění sklářského průmyslu po válce vedlo k opětovnému úpadku; i u běžného skla se návrhy výtvarníků prosazovaly obtížně, pokud vůbec. Objevovaly se jen na výstavách, a právě výstavy mezinárodní (mj. Expo 58 v Bruselu a Expo 67 v Montrealu) navracely českému sklu slávu, což spolu s tím, že sklářská tvorba se tehdejší moci jevila jako, řekněme, ideologicky neutrální, umožnilo rozvoj volné sklářské tvorby bez většího ideologického nátlaku, takže v této oblasti nelze hovořit o nějakém „zakázaném umění“. To z druhé strany ale také umožnilo, aby se sklo stalo prostředkem sochařské a malířské autentické svobodné tvorby. Navíc v neautomatizovaných sklárnách působila (a působí) řada skvělých profesionálních sklářských mistrů, což českým umělcům umožnilo jít cestou, která byla v západních zemích už stěží možná. To vše spolu s vznikající výtvarnou průpravou na sklářských školách, a zvláště na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze vedlo k tomu, že čeští umělci dosáhli uznávaného významného postavení ve světové umělecké sklářské tvorbě. Obrovskou zásluhu na tom má právě profesor Stanislav Libenský a jeho žáci.