Ohněm za lepší příští berušek a svatojánků!

Jako entomologa mě zaujal postoj autora k vypalování trav, keřů či lesů. Když se nám něco nelíbí, tak to zapálíme. „Hořiž, hořiž, Jene Huse, ať neshoří naše duše! Hořiž, hořiž, Jene Žižka, jak v troubě smrková šiška!“ recitoval, či snad i popěvoval náš (pomýlený) předek. Např. ale na slovo vzatý odborník entomolog Ivo Novák ve svých knihách zdůrazňuje, jak je pro veškerý život při zemi (kukly a housenky motýlů, hnízda čmeláků apod.) zhoubné jarní vypalování mezí, trav apod. Dr. Sádlo tento aspekt ignoruje, proto se o tom zmiňuji...

Odpověď autora: No, myslím, že neignoruju. Dokonce mi osud oněch živáčků leží na srdci stejně moc jako mému kritikovi. A nemám se za jezovitu lačnícího po křiku upalovaných panen, tlumočím jen dnes už docela normální názor ochranářský.

Trávníky na mezích a stráních se pálily vždycky. Vypalovali mezolitici, vypalovalo se od neolitu skoro doprostřed našeho století, vypalovalo se všude, kde mělo co hořet. Co nevzala kosa nebo koza, spolkly plameny. Dokud byla parní trakce, hořívaly náspy železnic každý rok. A majky, ploskorozi, jasoňové, svatojánci, bělořitové, sysli a křepelky? No, to víte - dostávali zabrat. A vzdorovali. Pak z krajiny zmizeli likvidátoři biomasy a vše se nechalo napospas, jak se říká, přirozenému růstu, vývoji a ochraně přírody. A lup! - všecko to zarostlo. Bylinky nesnášející konkurenci a havěť vázaná na ně a na otevřené plošky nízkých trávníků to vyřešily, jak mohly: některé natáhly brka, jiné zaklepaly bačkorama, další hodily kopyta a opět jiné prostě a bez fantazie vymřely. Přežily setiny populací tam, kde to ještě zarůst nestačilo.

Dnes tedy musíme trávníky obnovovat exportem biomasy. Ideálně kosením nebo pastvou, ale to je dodnes většinou iluze. Až půjdu po mezi a potkám kozopasku s kozou, dám jí kytičku fialek a koze taky; doufám, že to přijmou. Zatím většinou nezbývají než ty sirky, a musí se počítat s tím, že pastvu stejně natrvalo beze zbytku nenahradíme, protože má na vegetaci jiné účinky (ne lepší - prostě jiné) než oheň.

Vypalování je zkrátka jeden z typů disturbancí a o jeho ekologickém efektu platí všechno, co ku chvále disturbancí onehdy napsal David Storch (Vesmír 78, 670, 1999/12). Přepočteno na čmeláky: Když budu vypalovat, bude jich každý rok dvacet, a sice těch, co přežili tam, kde mi to nechytlo. Když budu hodný a přestanu s tím, bude jich příští rok dvacet tisíc, a v dalších letech dva až žádný. Potud je to všechno jednoduché. Zrada je v tom, že pokud dnes obnovím post festum vypalování, není startovní velikost mé populace dvacet čmelů, ale dva - a co když se trefím právě do nich? Východisko je (viz Vesmír 73, 556, 1994/10) vypalovat opatrně - ne celou lokalitu naráz, ale každý rok kousek, a pokud jen lze, pálit v zimě za holomrazu, když hmyzové většinou spinkají hluboko v zemi.

Jiří Sádlo, pyroman a žhář