Aktuální číslo:

2019/12

Téma měsíce:

Odpady

Ohněm za lepší příští berušek a svatojánků!

(K článku J. Sádla Zapalte ho - ať hoří!, Vesmír 79, 37, 2000/1)
 |  5. 7. 2000
 |  Vesmír 79, 364, 2000/7

Jako entomologa mě zaujal postoj autora k vypalování trav, keřů či lesů. Když se nám něco nelíbí, tak to zapálíme. „Hořiž, hořiž, Jene Huse, ať neshoří naše duše! Hořiž, hořiž, Jene Žižka, jak v troubě smrková šiška!“ recitoval, či snad i popěvoval náš (pomýlený) předek. Např. ale na slovo vzatý odborník entomolog Ivo Novák ve svých knihách zdůrazňuje, jak je pro veškerý život při zemi (kukly a housenky motýlů, hnízda čmeláků apod.) zhoubné jarní vypalování mezí, trav apod. Dr. Sádlo tento aspekt ignoruje, proto se o tom zmiňuji...

Odpověď autora: No, myslím, že neignoruju. Dokonce mi osud oněch živáčků leží na srdci stejně moc jako mému kritikovi. A nemám se za jezovitu lačnícího po křiku upalovaných panen, tlumočím jen dnes už docela normální názor ochranářský.

Trávníky na mezích a stráních se pálily vždycky. Vypalovali mezolitici, vypalovalo se od neolitu skoro doprostřed našeho století, vypalovalo se všude, kde mělo co hořet. Co nevzala kosa nebo koza, spolkly plameny. Dokud byla parní trakce, hořívaly náspy železnic každý rok. A majky, ploskorozi, jasoňové, svatojánci, bělořitové, sysli a křepelky? No, to víte - dostávali zabrat. A vzdorovali. Pak z krajiny zmizeli likvidátoři biomasy a vše se nechalo napospas, jak se říká, přirozenému růstu, vývoji a ochraně přírody. A lup! - všecko to zarostlo. Bylinky nesnášející konkurenci a havěť vázaná na ně a na otevřené plošky nízkých trávníků to vyřešily, jak mohly: některé natáhly brka, jiné zaklepaly bačkorama, další hodily kopyta a opět jiné prostě a bez fantazie vymřely. Přežily setiny populací tam, kde to ještě zarůst nestačilo.

Dnes tedy musíme trávníky obnovovat exportem biomasy. Ideálně kosením nebo pastvou, ale to je dodnes většinou iluze. Až půjdu po mezi a potkám kozopasku s kozou, dám jí kytičku fialek a koze taky; doufám, že to přijmou. Zatím většinou nezbývají než ty sirky, a musí se počítat s tím, že pastvu stejně natrvalo beze zbytku nenahradíme, protože má na vegetaci jiné účinky (ne lepší - prostě jiné) než oheň.

Vypalování je zkrátka jeden z typů disturbancí a o jeho ekologickém efektu platí všechno, co ku chvále disturbancí onehdy napsal David Storch (Vesmír 78, 670, 1999/12). Přepočteno na čmeláky: Když budu vypalovat, bude jich každý rok dvacet, a sice těch, co přežili tam, kde mi to nechytlo. Když budu hodný a přestanu s tím, bude jich příští rok dvacet tisíc, a v dalších letech dva až žádný. Potud je to všechno jednoduché. Zrada je v tom, že pokud dnes obnovím post festum vypalování, není startovní velikost mé populace dvacet čmelů, ale dva - a co když se trefím právě do nich? Východisko je (viz Vesmír 73, 556, 1994/10) vypalovat opatrně - ne celou lokalitu naráz, ale každý rok kousek, a pokud jen lze, pálit v zimě za holomrazu, když hmyzové většinou spinkají hluboko v zemi.

Jiří Sádlo, pyroman a žhář

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ekologie a životní prostředí

O autorech

Jiří Sádlo

George O. Krizek

Doporučujeme

Recyklace plastového odpadu

Recyklace plastového odpadu

Zdeněk Kruliš  |  9. 12. 2019
Plastové odpady a jejich neblahý vliv na životní prostředí jsou poslední dobou námětem mnoha populárních i populárně- -naučných článků tištěných i...
Odpad, nebo surovina?

Odpad, nebo surovina?

Vladimír Wagner  |  9. 12. 2019
Pokud se ukáže hrozba rostoucí koncentrace CO2 pro vývoj klimatu opravdu tak veliká, jak předpokládají některé scénáře, bude třeba zrychlit cestu...
Modré moře pod blankytnou oblohou

Modré moře pod blankytnou oblohou

Jaromír Plášek  |  9. 12. 2019
Při pohledu na blankytnou oblohu si většina čtenářů určitě vzpomene, že za její barvu může jakýsi Rayleighův rozptyl slunečního světla. V případě...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné