Brehmovy výpravy s korunním princem

Na světové výstavě ve Vídni v roce 1873 se Brehm setkal se svým velkým obdivovatelem, teprve patnáctiletým rakouským korunním princem Rudolfem, nástupníkem trůnu, který si toužebně přál poznat nejslavnějšího ornitologa své doby. Schůzku zprostředkoval Rudolfův učitel Hochstetter. Rudolf se naukou o ptácích zabýval již od dětství, čile pěstoval osobní styky s významnými ornitology, a tak si s ním Brehm od samého počátku velice dobře rozuměl. Stali se velkými přáteli, a pokud se nemohli vídat na Brehmových přednáškách, kolovala mezi nimi čilá korespondence.

Roku 1874 Brehm opustil práci v Berlíně a o dva roky později uskutečnil cestu po západní Sibiři s hrabětem Waldburg-Zeilem a doktorem Finschem. Počátkem roku 1877 vědcovo přátelství s princem pokročilo do té míry, že Brehm Rudolfovi věnoval dva svazky o ptácích druhého vydání Života zvířat. V děkovném dopise, který Brehm od prince obdržel, stojí: Jsem hrdý na to, že s tímto dílem, které je nepochybně jedinečné svého druhu, jsem svým jménem ve věnování tak úzce spojen. Mohu Vás také ujistit, že jsem si Vaše dílo, zvláště oba svazky o ptácích, velmi zamiloval. Jsou mými stálými průvodci a hodně je využívám, protože zoologie, a zvláště právě ornitologie, je moje milované studium, jemuž se pilně věnuji nejen ve volné přírodě, ale i za studijním stolem.

Brehm byl pak častým hostem korunního prince v jeho první rezidenci na Pražském hradě. Zde se oba nadšenci věnovali vědecké práci, jež spočívala převážně ve zpracovávání, měření a tabulkovém vyhodnocování výsledků ptačích lovů. Jejich pracovní zápal byl často okořeněn notnou dávkou hádek, zvláště zásluhou Brehma, přesněji řečeno jeho otevřené, energické, někdy až hrubé povahy, která se vůbec nehodila k jeho velké zálibě v pěstování růží. Jeden z jejich velkých sporů o to, zda orel skalní a orel zlatý jsou dva různé druhy ptáků, nebo jen barevné odchylky téhož druhu, měl přímou spojitost s další Brehmovou cestou v roce 1878, tentokrát do dunajských močálů jižních Uher.

Výprava do jižních Uher a do Španělska

Cílem výpravy, kterou organizoval princ Rudolf, bylo právě pozorování a lov orlů, v tamní oblasti hojně hnízdících. Kromě Brehma se jí zúčastnil ještě další německý ornitolog - sedmdesátiletý Eugen von Homayer - a preparátor Eduard Hodek se syny a dalšími pomocníky, kteří hned na expedičním parníčku preparovali ukořistěná zvířata. Dalšími účastníky byli bavorský princ Leopold a nejvyšší hofmistr Bombelles. Po této úspěšné cestě zasedl Brehm opět k práci na Životě zvířat a v dalším dílu ptáků ocitoval některá Rudolfova pozorování, která princ anonymně sepsal v jedné ze svých prvních knih - Fünfzehn Tage auf der Donau (1878). Korunní princ Rudolf tento Brehmův čin považoval za obrovskou osobní poctu a ve svém dopise vyjádřil zoologovi veliký dík: Žádné jiné vyznamenání, by se uplatnilo v jakékololiv formě, by mě nemohlo tak potěšit, jako být jmenován ve vědeckém díle skutečným učencem, jen jsem si toto bohužel příliš málo zasloužil.

Přátelství vědce s princem se zdálo být nezničitelné, a tak není divu, že jejich další společná cesta, tentokrát do Španělska, na sebe nenechala dlouho čekat. Této výpravě předcházela Brehmova měsíční příprava v Praze. Cesty se měli zúčastnit opět princ Leopold Bavorský, hofmistr Bombelles a hrabě Hans Wilczek, velký zoologův příznivec. Brehm prince předem varoval, upozornil ho na náročnost i nebezpečnost cesty, a proto Rudolf sepsal (v 21 letech) svou první závěť.

Cesta začala na přelomu dubna a května r. 1879 v benátském přístavu. Družina cestovatelů se nalodila na parník Miramare, mířící přímo do Barcelony. Rok předtím Brehmovi při porodu nejmladšího syna zemřela manželka. Dlouho se z této ztráty nemohl vzpamatovat. Princ se mu všemožně snažil cestu zpříjemnit, trávil s ním téměř všechen svůj čas. Trasa, kterou výprava ve Španělsku absolvovala, vedla z Madridu do pohoří Sierra de Grados, kde lovili kozorožce, následovala Carthageňa se supem hnědým, středozemní ostrov Alboran, kde žil endemický mořský racek, a posléze Sierra Nevada, vyhlášená tenkrát docela jinak, totiž loupeživými hordami. Dále zavítali na Gibraltar, Tanger, Xerez do Lisabonu, Oporta (dnešního Porta), Bilbaa a Asturie. Asi největším Brehmovým úspěchem na této cestě bylo objevení nového druhu skřivana, jehož společně s Rudolfem nazvali Galerida miramare.

V Brehmově pozůstalosti se našel jeho deník z této cesty. Vysvítá z něj, že nejvíc se mu líbila Alhambra. Píše o ní jako o kousku Orientu v plné nádheře jako z pohádek Tisíce a jedné noci.

Nelibost vídeňského dvora

Dlouhodobé princovo přátelství s přírodovědcem se na těchto cestách utužovalo. To se ovšem nelíbilo valné většině vídeňského dvora. Vyčítali Brehmovi jeho chování, jež neodpovídalo dvorským zvyklostem. Byl protestantem, svobodným zednářem a darwinistou, což vyvolávalo protesty i ze strany katolické církve. Dokonce byl nařčen z toho, že v jeho Životě zvířat jsou mravně pohoršlivá místa. V tomto ohledu si na něj ve Vídni stěžoval samotnému císaři i kardinál arcibiskup Schwarzenberg. Neopomenul samozřejmě připomenout vladaři Brehmův špatný vliv na prince. Rudolf se začal obávat, že mu bude zakázáno dále se s ornitologem stýkat. Proto se zdržel kmotrovství při narození přírodovědcova pátého dítěte, o což ho Brehm prostřednictvím hraběte Wilczeka požádal. V letech 1880 až 1883 vliv dvora princův styk s ornitologem znemožňoval, ať už šlo o vzájemné návštěvy, či o účast na Brehmových přednáškách. Kontakt pak udržovali pouze písemně. V osobní korespondenci řešili nejen problémy na poli biologie, ale i politickou situaci v zemi. Brehm však dále publikoval své články v novinách svobodných zednářů, které pak kolovaly ve vznešených vídeňských salonech.

Poslední cesta

Svými publikacemi přispíval k všeobecné vzdělanosti až do své smrti. Z přednáškové cesty po Severní Americe se již vrátil nemocný, trpěl těžkou chorobou ledvin. Krátce před smrtí navíc oslepl. Zemřel ve svém rodišti, zanechávaje po sobě tři dcery a jednoho syna, který se posléze také začal věnovat ornitologii. Nejdůležitějším Brehmovým dílem je dozajista Illustriertes Thierleben, prvně vydané v Hildburghausenu v letech 186369 v šesti svazcích. Z dalších důležitých spisů to jsou: Das Leben der Vogel (Hlohov 1861) a Die Thiere des Waldes (Lipsko 1863).

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století začal vycházet Brehmův Život zvířat také v češtině. Nikoho asi nepřekvapí, že o první sešitové vydání se zasloužil nakladatel J. Otto. Po válce vyšel Život zvířat až r. 1974 v klubu čtenářů nakladatelství Odeon. Byl však vydán jen oddíl Savci. První české vydání přeložil redaktor Fričova Vesmíru Č. Kotal podle třetího německého vydání. Jeho reprint začal vycházet v loňském roce.¹⁾