Anatolie coby archeologická krajina

Podle současných teorií má archeologická krajina kumulativní charakter, neboť uchovává vlastnosti minulých sídelních systémů lidských společností. Už z pohledu na mapu je zřejmé, že Anatolie, tvořící suchozemský most mezi Asií a Evropou, hrála podstatnou roli v dějinách osídlení, lidských migrací i šíření technologických inovací. Strategický význam tohoto území je důležitý zejména tehdy, zkoumáme-li středoevropské sídelní procesy ve vztahu k Přednímu východu (Vesmír 76, 563, 1997/10).

U lovců a sběračů jsou strategie využívání krajiny (včetně jejího dlouhodobého opouštění) podstatně rozmanitější než u zemědělských populací. Je to podmíněno souborem faktorů, které během pleistocénu ¹⁾ a staršího holocénu ²⁾ průběžně kolísaly: teplota a vlhkost, vegetační kryt, složení fauny, dostupnost nerostných surovin, demografická a sociální struktura lidské populace, její sídelní, potravní a sociální adaptace. Postavíme-li dějiny osídlení Anatolie do souvislosti s výkyvy pleistocenního klimatu, bude hustota loveckých lokalit dynamická a přerušovaná role tohoto území bude kolísat od spojujícího mostu až k horské bariéře.

Většinu anatolského území pokrývají hory a náhorní plošiny, které byly během nejchladnějších úseků glaciálu ³⁾ pro přežití člověka nevhodné. Anatolie poskytuje zdroje kamenných surovin (rohovce, radiolarit, obsidián a další, viz Vesmír 52, 176, 1973), ale jejich transport na větší vzdálenosti (například atraktivního obsidiánu) začíná až na sklonku paleolitu. ⁴⁾ Většina loveckých lokalit leží spíše v nižších polohách podél pobřeží nebo při horních tocích mezopotamských řek, zatímco sídliště v hornatém vnitrozemí jsou vysloveně ojedinělá a jejich kumulace mohou být ovlivněny blízkostí velkých center (například okolí Ankary). Je tu i rozsáhlý kras a jeskyně, avšak vzhledem k erozi nebo lidské činnosti ve starověku často chybějí původní pleistocenní výplně v jeskyních. Tím větší význam má několik jeskyní, jejichž výplně zachovaly komplexní klimatický a archeologický záznam některých úseků pleistocénu. Nejstarší, staropaleolitické osídlení doložily výzkumy v jeskyni Yarimburgaz v evropské části Turecka. V současné době jsou systematicky zkoumány jeskyně Karain a Öküzini u Antalye a otevírá se výzkum jeskyně Üčagizli v oblasti Hataye.

Nejhustší a poměrně plynulé osídlení anatolského území spadá do období středního paleolitu a pozdního paleolitu (epipaleolitu), kdy suchozemský most propojil mozaiku sídlišť a kultur v Evropě, na Předním východě a v severní Africe. Anatolské lokality, především jeskyně (Karain, Öküzini a další), představují technikou i stylem nalezených artefaktů specifickou lokální variantu, tedy svébytnou část mozaiky těchto velkých komplexů. V podstatě je sídelní dynamika v anatolských jeskyních se svými dvěma vyvrcholeními oddělenými dočasným přerušením (sídelním hiátem) srovnatelná s ostatními středomořskými oblastmi. Také na Moravě, pokud bychom vzali v úvahu pouze jeskyně a odhlédli od našich velkých otevřených sídlišť, bychom dospěli k témuž obrazu, s vrcholy ve středním paleolitu a na konci paleolitu (u nás magdalénienu ⁵⁾ ). Na druhé straně existují období, kdy hory Anatolie a Balkánu vytvářely spíše bariéry než mosty. Už pro starý paleolit to odráží mapa rozšíření acheuléenu, ⁶⁾ jehož hustota prudce klesá od mezopotamských řek směrem k západu, přičemž ani na Balkáně nenavazuje žádné odpovídající osídlení. Později, už během mladého paleolitu, je prázdnota anatolského prostoru ještě výraznější, neboť klasické kultury tohoto období (aurignacien ⁷⁾ ) tam lze prokázat jen stěží. Nejspíše to bude možné v nejjižnějším cípu dnešního Turecka, tedy v Hatayi, která však geograficky náleží spíše Sýrii. Je to mimořádně slibná oblast, připomínající spíše centrální jeskynní lokality Předního východu. Bohužel celé defilé jeskyní (Merdivenli, Tikali, Kanal) leží v těsné blízkosti starověké Seleucie, přístavu města Antiochie, a byly proto už ve starověku poškozeny stavbami, lámáním kamene a pohřbíváním. Perspektivnější budou nejnovější sondáže v nepoškozené jeskyni Üčagizli. Nalezené kamenné artefakty odpovídají dvěma obdobím mladého paleolitu. Nejprve přechodným, levallois-leptolitickým industriím, které okolo roku 40 000 známe jak ze Sahary a Předního východu (Boker Tachtit), tak z Balkánu a střední Evropy (jeskyně Temnata, Stránská skála aj.). V plném mladém paleolitu, asi před 30 000 lety, je tu doložena další kultura, obdobná tzv. ahmarienu z Předního východu. Zdá se tedy, že území Hataye může představovat článek sídelního řetězu spojujícího Přední východ s Evropou, a to v době, kdy na této trase tušíme první migrace lidských společností moderního typu.

Jen výjimečně se v Anatolii objeví také rytiny v jeskyních a skalních převisech, například v jeskyni Keciler (Palanli) u Adhiyamanu, avšak podle stylu nebudou příliš staré (nejvýše epipaleolitické).

Výzkum epipaleolitu Anatolie je předpokladem k porozumění následným prudkým změnám, tedy vzniku tzv. předkeramického neolitu s novými technologiemi, impresivní architekturou (pravoúhlé domy), s uměním (velké kamenné skulptury a stély) a pohřebními rituály. Přitom obyvatelé předkeramických sídlišť se i nadále do značné části živili lovem. Velké výzkumy předkeramických sídlišť probíhají v Nevali Čori, Göbekli, Čayönü a Ašikli. Časný zemědělský neolit ⁸⁾ Anatolie představuje zvláštní případ meziregionálních vztahů, kdy vzrostl ekonomický, technologický, kulturní i demografický potenciál oblasti a nové poznatky i populace se všemi směry šířily do sousedství. A tuto centrální roli si Anatolie udržela i později ve starověku, jak to vyjádřil tradiční archeologický slogan Ex oriente lux, tj. Z Východu (přichází) světlo. ⁹⁾