Indický uspěchaný host - hýl rudý

Staronový tulák a jeho příbuzní

Hýlové rodu Carpodacus (celkem 20 druhů) jsou typickými obyvateli asijských horských systémů, kde jich je největší druhové bohatství. Pouze několik z nich žije i mimo velehorské oblasti Asie. Tři druhy jsou severoamerické, mezi ně patří i známý a běžně chovaný hýl rudoprsý (Carpodacus mexicanus). Hýl rudý (Carpodacus erythrinus) obsadil v porovnání s ostatními palearktickými zástupci rodu nezvykle velký areál, zahrnující většinu horských systémů střední i západní Asie a velkou část Sibiře (na východ až k pobřeží Tichého oceánu). Na západ se rozšířil po střední Evropu, izolované populace hnízdí v Holandsku a zalétne i do Skotska. Evropská hranice areálu tohoto druhu se během posledních dvou století posouvala na západ. Tento proces byl detailně doložen v 19. a počátkem 20. století především z oblastí jižního Finska, Pobaltí a bývalého Německa (východního i západního Pruska a Slezska), a posléze i z dalších zemí střední Evropy. V polovině 20. století se začalo uvažovat o příčinách západního šíření. Je to důsledek klimatických změn, jiného obhospodařování zemědělské krajiny, posunu zimovišť na západ, nebo kombinace různých faktorů? Není pochyb o tom, že současná expanze druhu do střední Evropy není nic nového, ale jen opakující se výkyv západní hranice areálu. Dokládá to zajímavý údaj ze 16. století:

O ptáčkovi zvaném hýl. Tento ptáček známý také od Štrasburku živí se tak jako konopka semeny například máku a jinými. Létá v hejnech a snáší tři nebo čtyři vejce: co se barvy týče, nejsou nepodobná vejcím konopky. Na hlavě, hřbetě, ocase je tmavě hnědavý s narůžovělýma nohama, na hrdle a prsou je červený a hnědě skvrnitý, dole na břiše je bílý, jak ukazuje obrázek. (Gessner, 1557: Vogelbuoch, lxxi b)

V šestnáctém století znal Conrad Gessner hýla rudého z oblasti Štrasburku. A nebyl sám. Mezi léty 1450-1570 jej z oblasti horního Porýní zmiňují i jiní autoři a považují ho za vcelku pravidelně hnízdící druh. Poté se však v povodí Rýna nevyskytoval a až do počátku 19. století se v celé Evropě stal neznámým druhem. Dodnes v Porýní nehnízdí, západní hranice souvislejšího areálu dosud leží východněji.

První hnízdění hýla rudého bylo v České republice prokázáno až v šedesátých letech tohoto století. U nás je rozšířen především v podhorských oblastech. Typickými obsazovanými biotopy jsou říční nivy a neobhospodařované louky, zarůstající nálety křovin. Nevyhýbá se ani lidským sídlům. Vyznačuje se pohlavním dimorfizmem ve zbarvení - staří samci jsou na hlavě, hrdle a částečné i kostrci karmínově zbarveni (odtud nejen český název, ale i něm. Karmingimpel či angl. Rosefinch). Samice a mladí (jednoroční) samci jsou zbarveni nenápadně.

Hýl rudý je výhradně tažným druhem - není doloženo žádné jeho přezimování v Evropě. Zimoviště asijských populací leží v Indii, avšak o to, kde zimují nově vzniklé evropské populace, se vedou spory. Již v šedesátých letech se uvažovalo, že se společně s posunem druhu na západ změnily i jeho tahové zvyklosti. Zimoviště se bezvýsledně hledala v Africe a na Blízkém východě, a tak snad i evropské populace tráví zimu v daleké Indii. Zpětná hlášení kroužkovaných ptáků z těchto předpokládaných míst však chybějí.

Chvátající rodina hýlů

Hýl rudý s ničím nedělá cavyky a spěchá - každoroční překonování velkých vzdáleností ovlivňuje i jeho reprodukční strategii. Na hnízdiště přilétá velmi pozdě - první samci se na Šumavě objevují kolem 10. - 20. května. Ihned po příletu samci intenzivně zpívají, ale asi neobhajují teritoria v klasickém slova smyslu. Prozpěvují často na nápadném místě (vyšších břízách, vrbách apod.) a za den se na něm vystřídá i několik jedinců. Samice a mladí samci přilétají až o několik dní později (v šumavské populaci je asi osmina mladých samců v porovnání s počtem starých a plně vybarvených), a tehdy už chvat propukne naplno. Ptáky čeká daleká cesta do Indie a zvládnout ji musí i nově vylíhnutá mláďata. Samička proto s výběrem partnera nijak neváhá, víceméně bere prvního zpívajícího samečka. ¹⁾ Samec pak doprovází samici na každém kroku a hlídá ji před ostatními nápadníky. Mladí samci, kteří přilétají později, často zůstávají nespárovaní a hnízdiště opouštějí. Právě je pak pozorujeme daleko od pravidelných hnízdišť a na nově obsazovaných územích tvoří většinu.

Také vlastní hnízdění probíhá velmi rychle a začíná brzy po příletu. Hýl rudý hnízdí jednou za rok, pouze v případě neúspěchu se pokusí zahnízdit náhradně. V našich podmínkách spadá hlavní období snůšky na přelom května a června. Samice jsou pozoruhodně synchronizovány, takže celé období snášení vajec (míněny jsou pouze první hnízdní pokusy) trvá pouze 10-15 dní. Značnou pozornost věnuje výběru místa pro hnízdo. Samice navštíví několik vhodných keřů, než se pro jeden rozhodne a hlídána samcem hnízdo postaví. Hnízda jsou co nejlépe ukryta, aby unikla pozornosti predátorů. Vejce vysedí samice sama, ale mláďata krmí oba rodiče. Podobně jako ostatní pěnkavovití ptáci je hýl rudý semenožravý, nicméně mláďata krmí částečně i bezobratlými, protože bez přísunu bílkovin se mláďata v době růstu neobejdou. V rostlinné části potravy se hýlové rudí téměř výhradně specializují na semena lučních a mokřadních bylin v tzv. mléčné zralosti. Na Šumavě vyhledávají především zblochany (Glyceria), rdesna (Polygonum), pryskyřníky (Ranunculus), šťovíky (Rumex) a pomněnky (Myosotis). Konkrétní jídelníček se ovšem řídí aktuální nabídkou v okolí hnízda. Jednoznačnou přednost dávají ptáci pouze semenům zblochanu a rdesna. Mnohé jiné rostliny naopak zcela opomíjejí, nikdy jsme v jejich potravě nenašli např. semena ostřic (Carex), ačkoliv jsou ve sledované oblasti zastoupena nejhojněji. Živočišnou složku tvoří především housenky motýlů a kokony i samice pavouků zápředníků (rod Clubiona). Vesměs to jsou ve dne málo pohyblivé formy a ptáci je sbírají z vegetace.

Pokud se hýlům hnízdění zdaří, odvedou odrostlá ptáčata z blízkosti hnízd a již koncem července či počátkem srpna se vydávají na cestu do dalekých zimovišť. Celé hnízdní období (tj. čas, po který se ptáci pohybují na hnízdištích) nepřesahuje 3 měsíce (a to včetně pozdě založených náhradních hnízd, z nichž jsou mláďata vyváděna až v druhé půlce července).