Aktuální číslo:

2018/10

Téma měsíce:

Navigace

Smysl a smysly

 |  5. 4. 2000
 |  Vesmír 79, 238, 2000/4

Národní technické muzeum spolu s Francouzským institutem představilo v únoru a březnu poprvé u nás tvorbu česko-francouzské malířky, žijící od roku 1981 v Paříži, Zuzany Hulky. Výstavě dominovala řada velkých čtvercových obrazů, sestávajících z barevných gest, pozoruhodně vyvážených a ladících kombinací oranžových, bílých, modrých, zelených, žlutých skvrn. Čistá smyslovost, řekli bychom. A dodejme: velice konkrétní. Pokoušet se popsat, proč a jak tyto obrazy působí, musí skončit nesmysly, a to ze své podstaty, jak se pokusím naznačit níže. Působí na naše smysly a naše mimovědomí (abych se vyhnul zatíženým slovům) přímo. Zuzana Hulka nazvala ostatně svou výstavu Citem k obrazům.

Slovo smysl je notoricky nejednoznačné (a nejen v češtině). Znamená jak orgán vnímání, čití, citu, tak smýšlení, nahlížení, význam, ba i rozum („jednal jak smyslů zbavený“). Zrádné je ale zde ono „jak, tak“: slovo smysl je právě tak málo (nebo moc) nejednoznačné jako každé jiné slovo. Pokoušet se vysvětlit smysl smyslu vede k nesmyslu. Známé je rozlišení smyslu a významu nějakého jazykového výrazu. Významem výrazu je to, co tento výraz označuje, jeho smyslem je, jak to označuje. Tomu prvnímu se říkává extenze (to je ono „co“ a má to být něco, co je „rozprostraněné“), tomu „jak“ se říkává intenze. A problém je v tom, jak nám může být dáno ono „co“ nějak přímo, abychom mohli hovořit o označování, tedy o rozštěpu mezi označujícím a označovaným. Jde tedy o to, co je primární: extenze, nebo intenze? Nebo o to, zda toto rozlišení má vůbec smysl. Ptáme-li se někoho, jaký smysl má ta a ta věta, neočekáváme, že nám bude dáno nějakým přímým způsobem, co tato věta označuje (podle Fregeho by to byla pravda nebo nepravda), ale chceme slyšet jinou větu, která nám onu první vysvětlí a která pro nás už bude smysl mít. Mohlo by se zdát, že oním přímým udáním onoho „co“ je ukazování. Jenže gesto ukázání musí mít smysl, a dokud tento smysl neuchopíme, stejně nepoznáme, jaké „co“ je jím ukazováno. A nesmysl dostaneme vždy, když se pokusíme intenzionální vysvětlit extenzionálním.

Analýze bezprostředních daností vědomí se věnoval ve své první knize z r. 1888 Henri Bergson; už několikrát se ukázalo, že Bergsonovy filozofické „spekulace“ našly nečekaná potvrzení ve vědách „nespekulativních“ (viz např. článek Karla Pribrama ve výboru Mysl a mozek). Hned na začátku, poté, co klade otázku, zda krásy přírody předcházejí krásám umění, nebo zda je tomu naopak, přičemž tuto otázku zodpovídá jen tak, že se zdá „spíše shodovati s pravidly zdravé metody, abychom studovali dříve krásno v dílech, kde bylo produkováno vědomým úsilím, a potom neznatelnými přechody sestoupili od umění k přírodě, která je umělkyní svým způsobem“. A na protější straně dole následuje pasáž, která se zdá být vhodná k ocitování právě v souvislosti s obrazy Zuzany Hulky a která modifikuje i výše uvedený obrat „čistá smyslovost“.

Obrázky

Citát

Henri Bergson: Čas a svoboda.

O bezprostředních datech vědomí,

překlad Borise Jakovenka (1947), znovu vydaný nakl. Filosofického ústavu AV ČR Filosofia, 1994, s. 20-21.

Leč zásluha uměleckého díla neměří se tak silou, se kterou se nás cit jím sugerovaný zmocňuje, jako bohatstvím tohoto citu samotného: jinými slovy, vedle stupňů intensit lišíme instinktivně stupně hloubky a povznesení. Analyzujíce tento poslední pojem uvidíme, že city a myšlenky, které nám umělec sugeruje, vyjadřují a shrnují více méně značnou část jeho dějin. Je-li umění, které nám dává jen počitky, uměním nižším, je to proto, že analysou se jen zřídka v počitku odhaluje něco jiného než právě tento počitek. Ale většina emocí je těhotná tisícem počitků, citů nebo idejí, které je pronikají. Je tudíž každá jedinečným stavem svého druhu, nedefinovatelným a zdá se, že by musel být znovu prožit život toho, kdo jej zažíval, aby tento stav byl obsáhnut ve své složité původnosti. A přece umělec směřuje k tomu, aby nás zavedl do této emoce tak bohaté, tak osobní, tak nové a dal nám zažívati to, co by nám nemohl učinit pochopitelným. ... Tak padne přehrada, kterou kladly čas a prostor mezi jeho a naše vědomí; a čím bude cit bohatší idejemi a plnější vjemy a emocemi, do jehož rámce nám dá vstoupiti, tím více hloubky nebo povznesení bude míti vyjádřená krása.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé

O autorovi

Jiří Fiala

Doc. RNDr. Jiří Fiala (*1939–2012) vystudoval Přírodovědeckou fakultu MU v Brně. Zabývá se filozofií matematiky a logiky. Přednáší analytickou filozofii a epistemologii na Západočeské univerzitě. Zde také vydal tři čítanky textů analytických filozofů. Kromě jiných textů přeložil řadu knih, například Karl Popper: Logika vědeckého bádání, Paul K. Feyerabend: Rozprava proti metodě, B. Mandelbrot: Fraktály, René Descartes: Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu.

Doporučujeme

Vlaštovka extrémista

Vlaštovka extrémista

Jaroslav Cepák, Petr Klvaňa  |  10. 10. 2018
Díky satelitní telemetrii se podařilo odhalit vpravdě neuvěřitelné výkony některých ptačích druhů. Nejznámějším je zřejmě osmidenní nonstop let...
Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Staří mořeplavci prý určovali polohu své lodi podle hvězd. Tato rozšířená romantická představa je ale nesprávná. Metoda astronavigace nikdy nebyla...
Jak se neztratit na moři

Jak se neztratit na moři

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Dle znamenitého pozorování Slunce a Měsíce shledávám naši zeměpisnou délku 178° 18' 30" západně od Greenwiche. Zeměpisná délka dle logu je 175°...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné