Smysl a smysly

Národní technické muzeum spolu s Francouzským institutem představilo v únoru a březnu poprvé u nás tvorbu česko-francouzské malířky, žijící od roku 1981 v Paříži, Zuzany Hulky. Výstavě dominovala řada velkých čtvercových obrazů, sestávajících z barevných gest, pozoruhodně vyvážených a ladících kombinací oranžových, bílých, modrých, zelených, žlutých skvrn. Čistá smyslovost, řekli bychom. A dodejme: velice konkrétní. Pokoušet se popsat, proč a jak tyto obrazy působí, musí skončit nesmysly, a to ze své podstaty, jak se pokusím naznačit níže. Působí na naše smysly a naše mimovědomí (abych se vyhnul zatíženým slovům) přímo. Zuzana Hulka nazvala ostatně svou výstavu Citem k obrazům.

Slovo smysl je notoricky nejednoznačné (a nejen v češtině). Znamená jak orgán vnímání, čití, citu, tak smýšlení, nahlížení, význam, ba i rozum („jednal jak smyslů zbavený“). Zrádné je ale zde ono „jak, tak“: slovo smysl je právě tak málo (nebo moc) nejednoznačné jako každé jiné slovo. Pokoušet se vysvětlit smysl smyslu vede k nesmyslu. Známé je rozlišení smyslu a významu nějakého jazykového výrazu. Významem výrazu je to, co tento výraz označuje, jeho smyslem je, jak to označuje. Tomu prvnímu se říkává extenze (to je ono „co“ a má to být něco, co je „rozprostraněné“), tomu „jak“ se říkává intenze. A problém je v tom, jak nám může být dáno ono „co“ nějak přímo, abychom mohli hovořit o označování, tedy o rozštěpu mezi označujícím a označovaným. Jde tedy o to, co je primární: extenze, nebo intenze? Nebo o to, zda toto rozlišení má vůbec smysl. Ptáme-li se někoho, jaký smysl má ta a ta věta, neočekáváme, že nám bude dáno nějakým přímým způsobem, co tato věta označuje (podle Fregeho by to byla pravda nebo nepravda), ale chceme slyšet jinou větu, která nám onu první vysvětlí a která pro nás už bude smysl mít. Mohlo by se zdát, že oním přímým udáním onoho „co“ je ukazování. Jenže gesto ukázání musí mít smysl, a dokud tento smysl neuchopíme, stejně nepoznáme, jaké „co“ je jím ukazováno. A nesmysl dostaneme vždy, když se pokusíme intenzionální vysvětlit extenzionálním.

Analýze bezprostředních daností vědomí se věnoval ve své první knize z r. 1888 Henri Bergson; už několikrát se ukázalo, že Bergsonovy filozofické „spekulace“ našly nečekaná potvrzení ve vědách „nespekulativních“ (viz např. článek Karla Pribrama ve výboru Mysl a mozek). Hned na začátku, poté, co klade otázku, zda krásy přírody předcházejí krásám umění, nebo zda je tomu naopak, přičemž tuto otázku zodpovídá jen tak, že se zdá „spíše shodovati s pravidly zdravé metody, abychom studovali dříve krásno v dílech, kde bylo produkováno vědomým úsilím, a potom neznatelnými přechody sestoupili od umění k přírodě, která je umělkyní svým způsobem“. A na protější straně dole následuje pasáž, která se zdá být vhodná k ocitování právě v souvislosti s obrazy Zuzany Hulky a která modifikuje i výše uvedený obrat „čistá smyslovost“.