Ó my se máme!

Tento radostný výrok si pamatuji z Poupat, své zcela první učebnice (v níž následoval tuším po větě „Ema nese maso na míse.“). Zdalipak to není výrok, nad kterým se lze zahloubat? V prvním plánu jde o jasné a neproblematické zpřesnění citoslovce ó, a to na citoslovce pohody. Jak však rozumět třeba sebevlastnickému mít se (jak je známe i z každodenního „jaksemáš“)? A hned bychom mohli filozofovat nad vztahem mít a být, ale to zde nechci. Zajímá mě totiž ono méně nápadné zájmeno my. O kom to vlastně mluvíme, když užíváme 1. osobu plurálu?

Je to zpravidla zřejmé v aktuálních situacích, kdy se řeč týká fyzicky přítomných osob (komu jinému by například Ema nesla maso?). Zajímavější je případ, kdy význam onoho my výrazně závisí na kontextu a na tom, jak, proč a o čem se mluví. „Ó my se máme!“ – to může být reakce na lepší sortiment v našem řeznictví, stejně jako na současnou ekonomickou situaci v naší zemi.

V odborných, vědeckých a naučných textech, stejně jako ve filozofických traktátech, úvahách a esejích, se s 1. osobou plurálu setkáme velmi často, a to v mnoha různých významech. Záleží na tom, kdo všechno se v daném kontextu může ucházet o členství v  „klubu MY“, čili jak autor (nebo čtenář) interpretuje ono zájmeno my – ať již zmíněné, nebo zamlčené. Obecně platí, zdá se, jen dvě pravidla: zaprvé že členem každého takového klubu je vždy i pisatel příslušného textu a zadruhé že členstvo v klubu je vždy omezeno na příslušníky druhu Homo sapiens.

To druhé pravidlo vlastně může být zajímavým způsobem problematizováno. Americká milovnice a chovatelka zvířat Vicki Hearneová se v jedné své knize poněkud nesměle přiznává, že pod my si automaticky představuje nejen lidské bytosti, ale i domácí zvířata. ¹⁾ I napadá mě, že poté, co byli do některých klubů My postupně přizváni otroci, černoši, Indiáni a jiné „primitivní“ bytosti, možná přijde čas, kdy k Nám budou patřit i další tvorové, zvířata krotká i divoká, nižší organizmy, roboti, ufoni.

S významovou proměnlivostí 1. osoby plurálu v učených a popularizačních textech (i v rámci téže věty) většinou nemají čtenáři (tím méně autoři) problémy a stejně jde víceméně o záležitost neuvědoměnou. Přesto jsem si pro zajímavost našel (zběžně a namátkou) v posledních čtyřech číslech Vesmíru řadu příkladů na odlišné myslitelné interpretace 1. osoby plurálu, čili onoho (skoro vždy zamlčeného) my. Následující kategorizace do sedmi významových odstínů tohoto my je pro jejich neurčitost a vzájemné překrývání ovšem spíše hravá než učená. ²⁾

Především je zde ono běžné my autorské, typické v případech, kdy je autorů více:

• Jak jsme se již zmínili...
• Postup jak utvořit klonované embryo jsme již uvedli v našem předchozím příspěvku.

Vyskytuje se však i majestátní plurál jediného autora (užíván snad ze skromnosti, ze zvyku, a myslím, že poněkud zbytečně). Od autorského plurálu se liší takzvaný plurál inkluzivní , zahrnující čtenáře, případně širší diskurzní komunitu. ³⁾ Já bych se však chtěl pokusit o jemnější rozlišení.

Především je tu my autorsko-čtenářské, které vedle pisatele bere v úvahu i konkrétního čtenáře, který by měl s potěšením uvítat možnost podílet se na rozvíjení tématu:

• Položit si můžeme i otázku…
• Určité chování můžeme pochopit jen tehdy, když se na něj podíváme ze čtyř různých rovin pohledu.
• Máme před sebou čtyři metavýroky na téma vědění o vědění.
• Ukažme si, že uplatnění teorie někdy může být napínavou hrou.

Nejčastějšími příznaky této kategorie jsou slova typu představme si, ilustrujme si, ukažme si apod.

Třetí kategorií je my naváděcí, které známe z kouzelnických návodů, kuchařských předpisů a technických manuálů (v těch však je, asi vlivem angličtiny, postupně vytlačováno tykáním a rozkazovacím způsobem). Řidčeji je nalezneme i v jiných kontextech:

• Tím vytvoříme klonované embryo.

Do naváděcí kategorie bych rád počítal i věty:

• Druhotný kalcit v podobě sintrů nalezneme na mnoha místech památné hory…
• Tušíme zde čolky, upolíny, vstavače.
• Vyjděme od karlštejnského nádraží směrem na Liteň a podívejme se, co se s krajinou dělo.

(zvlášť jsou-li z pera kolegy Cílka, který rád navádí čtenáře k výletům do přírody).

Další na řadě je my týmové, které je častým rozšířením autorského my o autorovy výzkumné kolegy:

• Tuto hypotézu jsme postupně ověřovali…
• Ve všech případech jsme zjistili…
• Z pokusu jsme vyloučili cizince.

Kondicionály typu

• Mohli bychom předpokládat ještě složitější křivku, ale tím bychom do modelu dodali další faktor.

mají asi též původ v autorově vlastním bádání, spíše však bych je řadil do kategorie autorsko-čtenářské.

Celou plejádu různých typů my lze souhrnně nazvat my komunitní. Záleží totiž na tom, jaký typ komunity, skupiny či společnosti chce mluvčí reprezentovat – jako třeba politickou stranu, etnikum, město, region, národ, světadíl – a vůči jakým jiným komunitám téhož typu se při tom vymezuje:

• Žádné drama, prosím, my jsme Češi.
• Obrázek o tom, „kdo je kdo“ v naší vědě a jak jsme vlastně na tom v mezinárodním srovnání…
• My Evropané máme sklon chápat systém domluvených sňatků jako projev nesvobody mladých lidí.
• Ptáci, kteří nás na zimu opouštějí…

Ve vědeckém textu může speciálně jít o komunitu nějakého oboru nebo o vědeckou obec vcelku (s neurčitým ohraničením):

• Dolomitový ekofenomén známe ze slovenských Karpat.
• Můžeme měřit kvalitu vědecké práce?
• Pokud populacím světlomilných druhů nepomůžeme, časem les opanuje celou horu.
• Pokusné osoby nemusíme kupovat, ale na mnohé se jich můžeme zeptat.

Jsou to ovšem případy, v nichž skryté my může být interpretováno dosti libovolně, zejména jde-li o přiznání k neznalosti:

• Co zde přesně motolice dělají, to nevíme.

(neví to nikdo? biologové? autorovi nejbližší kolegové?).

Zajímavé je my intersubjektivní, v němž autor hovoří s jistotou za sebe, ale též jakoby za všechny, kdo mu naslouchají a kdo s ním (jak tiše předpokládá) na základě vlastní zkušenosti mohou či musí souhlasit. Členství v takovém klubu je odstupňované a velmi neurčité. Je příznačné, že příklady najdeme spíše v diskurzu pocitovém, psychologickém a filozofickém:

• Altruistické chování spojené s dobrým pocitem, že jsme někomu pomohli…
• Máme tendenci vidět svět jako muzeum věcí.
• Nemôžeme si byť istí žiadnou svojou vierou, vieme však, čo je nepravda.
• My mémům napomáhame – oveľa viac než na pravdivosti záleží nám na vnútornej usporiadanosti a neprotirečivosti nášho pohľadu na svet.
• Věda vlastně není nic jiného než neustálé porovnávání toho, co si o světě myslíme, s tím, jaký se svět jeví být.

Zbývá ještě kategorie sedmá a poslední: my všelidské, které se od intersubjektivního liší důrazem na extenzi. Mluví se souhrnně o lidstvu jako o něčem pojmově odlišeném od jiných tvorů, takže případnou podobnost je třeba explicitně konstatovat:

• Nejsme jenom poněkud podobní zvířatům, my jsme zvířata.
• Ta stvoření přece cítí totéž co my.
• Láskou se od ostatní fauny nelišíme.
• Většinou se tento typ my chápe ve vztahu k přítomnosti:
• Aristoteles videl jasnejšie a ďalej ako my.

Všimněme si však, že věta

• Svojou génovou výbavou sme naďalej adekvátne uspôsobení iba pre život v malých skupinách lovcov a zberačov v savane.

chce sice říci něco význačného o nás, dnešních lidech, ale slůvko „naďalej“ naznačuje, že v klubu stále ještě jsou i naši prapředci. Zcela nehistoricky pak zní:

• Sme makroskopické bytosti, zložené z veľkého počtu molekúl, a svet, ktorý sme schopní poznávať, je svet stredných rozmerov.

V této souvislosti stojí za zmínku, že ve známé filozofické encyklopedii ⁴⁾ je heslo „human beings“ celé psáno v 1. osobě plurálu.

Existuje zajímavá a jemná neurčitost, která jde vlastně napříč našimi kategoriemi: totiž zda mluvíme spíše o vlastnostech, činnostech a záměrech každého jednotlivého člena komunity, nebo – někdy i stejnými slovy – o vlastnostech, činnostech a záměrech komunity jako celku (přičemž o jednotlivcích toho třeba ani moc nevíme):

• Ať chceme nebo nechceme, do přírodních dějů pořád zasahujeme.
• Musíme se rozhodnout, co vlastně chceme chránit.
• Příslušné druhy se rozšíří, dáme-li jim místo.

Poslední tři příklady, zařaditelné do kategorie všelidské, náleží do dnes velmi aktuálního diskurzu o vztahu člověka k ostatní přírodě. Ta aktuálnost spočívá v tom, že je třeba

• …počítat s tím, že následky našeho konání mohou být velmi překvapivé a že za ně přesto musíme nést odpovědnost.

Zde užití 1. osoby plurálu indikuje jistou samozřejmost, s kterou se vydělujeme z přírody. O jaké vydělování však může jít? Může to být jednou pocit dominance, jindy přijetí odpovědnosti (jako v citované větě). Odpovědnost je věc nás, vědomě svobodných bytostí, a zůstane nám, i když se rozhodneme do našeho „klubu MY“ přizvat (jak výše uvažováno) i další Boží tvory.