Krasavci z tundry a mokřadů

Samečky našich dvou poddruhů modráčků lze rozlišit podle skvrny v modré náprsence. Slavík modráček tundrový (Luscinia svecica svecica) ji má rezavou, zatímco slavík modráček středoevropský (Luscinia svecica cyanecula) bílou. Samička tuto ozdobu nemá.

Ve starší literatuře je slavík modráček (obou poddruhů) zmiňován jen jako pravidelně protahující pták. Josef Musílek v „Ptactvu Pardubicka“ (1946) píše: Objevuje se u nás pouze v době tahu v pobřežních křovinách tekoucích vod a v hustě zarostlých příkopech podél hrází rybníků. Pro svůj skrytý způsob života snadno uniká pozornosti... Jarní tah se protáhne obyčejně do konce dubna. Z měsíce května nemám ani jediné pozorování. Podobně informuje také Josef Jirsík (Ptáci, 1949): Protahuje pravidelně na jaře od března, hlavně v prvé půli dubna, kdy u našich potoků a řek vídáme tohoto severního hnízdivce. Pro snadnou ochočitelnost a krásný zjev je chován často v zajetí, ač jeho zpěv, skládající se z různých vrzavých tónů, není nijak zvlášť lahodný... Dovede také dobře napodobovati jiné zpěvy ptačí, křepelku, pěnkavu, dokonce i zvuky jiných živočichů, cvrčka, žáby apod., takže není divu, že mu Laponci říkají „stohlásek“.

Jirsíkův text dokládá, že tou dobou u nás modráčci nehnízdili. Popis zpěvu ptáka chovaného v kleci nemohl vystihnout modráčkovu příslušnost k slavičímu rodu. Někteří samečci jsou opravdoví mistři pěvci, zvláště ti, kteří při zpěvu vyletují do výše a jako lindušky padají dolů s rozpjatými křídly a vějířovitě roztaženým cihlově červeným ocasem, aby usedli na nějaký keřík, vrchol rákosu či palici orobince.

Modrý slavík z jižních a západních Čech

Modráček se u nás stal výrazným symbolem jarního ptačího průtahu a jeho usazení a zahnízdění v Čechách unikalo po řadu let pozornosti. Výsledky odchytů a kroužkování však posléze pozornost ornitologů vyburcovaly. Dospělí ptáci, vesměs samečci pozorovaní v hnízdním období na Třeboňsku a Českobudějovicku, se zprvu posuzovali jako nespárovaní jedinci. Teprve odchyt létajícího mláděte r. 1980 u Domažlic vedl k přehodnocení výskytů i jinde a začalo pravidelné sledování. Záhy se ukázalo, že se druh rychle šíří, a objevovala se nová hnízdiště. Dokonce později, když už byl hlas modráčka středoevropského dobře znám, se na pozadí magnetofonového záznamu hlasu kolihy (pořídil jej Pavel Pelz r. 1972) podařilo rozpoznat i zpívajícího samečka modráčka – doklad hnízdních aktivit, které unikly pozornosti.

Dnes je početnost modráčků středoevropských odhadována na 200–210 párů a známe hnízdiště nejen po celých Čechách, ale i na Moravě (na Ostravsku a u vodního díla pod Pálavou). O růstu hnízdící populace svědčí i počty kroužkovaných ptáků – v posledních pěti letech se jejich roční počet pohybuje kolem 250. Kroužkovací stanice Národního muzea v Praze eviduje od r. 1934 již 6061 kroužkovaných modráčků a 300 zpráv o odchytu kroužkovaných jedinců. Zatímco nám výrazně přibývá údajů o hnízdících modráčcích, jejich úbytek při jarním tahu je téměř záhadou. Nedokážeme vysvětlit, proč tito pěvci, dříve běžně na jaře protahující, jsou při své jarní pouti pozorováni stále vzácněji. Jednou z příčin by snad mohlo být zarůstání kdysi volných a přehledných břehů řek a rybníků.

Krkonošský modráček

Historie objevu hnízdní populace slavíka modráčka tundrového v Krkonoších začala teprve 20. května 1977. Tehdy na rašeliništi Pančické louky pozoroval Petr Miles, ornitolog Krkonošského národního parku, zpívajícího samečka. Pozdní datum zpěvu ho přivedlo na myšlenku, zda se tento pták severské tundry v obdobném prostředí, na náhorních planinách Krkonoš plných kleče a rašelinných jezírek, také neusadil. A skutečně v následujícím r. 1978 bylo jeho hnízdění potvrzeno objevem tří hnízd s mláďaty na Pančické louce a pozorováním ptáků krmících mláďata na Úpském rašeliništi pod Sněžkou. Zrodila se ornitologická senzace evropského významu – nový hnízdící pták v České republice, a navíc celá malá izolovaná populace tohoto severského druhu, vzdálená od jižního okraje svého skandinávského rozšíření kolem 1300 km! Při hlubším bádání se na Pančické louce našla hnízda nejméně 6–10 párů a každým dalším rokem se jejich počet zvyšoval. V některých rocích devadesátých let hnízdilo dokonce přes 30 párů. Vyrojilo se mnoho otázek: Jak dlouho již krkonošská populace existuje? Skutečně na tolik navštěvované lokalitě unikala odhalení po desítky let? Mohla se v 50. a 60. letech vyhnout pozornosti tak zkušeného ornitologa, jakým byl vynikající znalec Krkonoš dr. Jan Hanzák z Národního muzea?

Podle pozdějších zkušeností víme, že se modráček v přírodě hledá obtížně. I když je jeho zpěv velmi nápadný, je slyšet jen začátkem hnízdění, a jsou dny, kdy se vůbec neozve. Pokud pozornost nezaměříme přímo na modráčkův hlas, snadno ho přeslechneme ve změti zpěvu hojných lindušek lučních a pěvušek modrých, které obývají stejné prostředí. Pro usídlení až v 70. letech nasvědčuje fakt, že se v prvních letech po objevu chovali ptáci u hnízda neuvěřitelně důvěřivě, ze vzdálenosti pouhých pár metrů je bylo možné pozorovat, jak bez ostychu krmí mláďata – tedy jev známý u severských ptáků žijících v liduprázdném prostředí. Dnes již hnízdící modráčci zdaleka tak důvěřiví nejsou. Podobně tomu bylo i s modráčkem středoevropským, jehož hnízdění bylo prokázáno o pár let později.

Řeč ptačích kroužků

Jinou zajímavou otázkou je, zda může být naše populace po velmi neúspěšných hnízdních letech, zaviněných krajně nepříznivým počasím, doplňována severskými migranty. Ornitolog Bohumír Chutný, který se výzkumu věnuje mnoho let, je přesvědčen, že tomu tak musí být. Podle jeho záznamů některý rok klesne počet přežívajících samiček pod kritické minimum, a přesto se v následujícím roce příliš výrazně nesníží počet hnízdících ptáků. Doklady kroužkovaných ptáků však o tom nejsou žádné. Získané výsledky kroužkování hovoří jen o značné věrnosti hnízdišti, ale je zarážející, že chybějí nálezy a kontrolní odchyty kroužkovaných ptáků mimo hnízdiště. Naproti tomu u druhého poddruhu, modráčka středoevropského, byla z celkového počtu 2300 kroužkovaných ptáků od r. 1982 získána řada dokladů z oblastí průtahu i zimovišť – z Chorvatska, Slovinska, Itálie, Malty, Korsiky, jižní Francie a Španělska. U obou poddruhů modráčka má každý nový poznatek neobyčejnou hodnotu.

V historii zoologie se nestává často, aby se podařilo zachytit vznik a sledovat vývoj nových populací.