Zahrada místo divočiny

Biodiverzita v ochraně životního prostředí má málo společného s biodiverzitou v ekologii (rozmanitostí na všech možných úrovních). Označuje soubor konkrétních biologických jednotek, které se vzájemně liší (geny, druhy, popřípadě společenstva). Hovoří se nejen o ochraně biodiverzity a jejích jednotlivých prvků, ale také o službách poskytovaných biodiverzitou, o zisku z biodiverzity a o jejím udržitelném využívání. ²⁾

Pro přírodu a krajinu je důležité, aby se management nesoustředil pouze na ochranu, ale především na udržitelné využívání biodiverzity. Nejde o pouhé omílání pojmu, jímž operuje už Úmluva o biologické rozmanitosti. ³⁾ Především je potřeba přejít od ochrany přírody kdesi za plotem k péči o přírodu, kterou považujeme za vlastní zahradu.

Konec mýtu o panenské přírodě

Daniel H. Janzen z Pensylvánské univerzity ⁴⁾ se domnívá, že se iluze o zachování divoké přírody musíme vzdát. Divoké druhy (například v tropickém pralese) už nemůžeme chránit tak, že je ponecháme „tam – venku v divočině“, aby se o sebe „postaraly“. Neexistuje totiž už žádná část Země, která by nebyla ovlivňována člověkem. Ať už si to přiznáváme nebo ne, jsme „majiteli“ veškerého života na Zemi. To, co bychom rádi nazývali divočinou, jsou podle Janzena prostě jen různé druhy našich zahrad, které nám poskytují různé služby (od produkce surovin až po možnost pozorovat zvířata). Podle toho bychom se k přírodě také měli chovat. Nemá smysl ptát se, jestli máme provádět management veškeré přírody – dnes už se pouze musíme ptát, jak to máme dělat.

Přeměna přírody v zahradu není filozofickou hříčkou, která by měla učinit ochranu přírody líbivější. Je to vysvětlení triviální záležitosti, již si zatím uvědomuje jen málo lidí. Ochrana přírody, která je „někde venku“, či dokonce „někde daleko“, se s pokračující globalizací stává nesmyslem popírajícím sama sebe. Kdo ještě dnes neví, proč by se měl zajímat například o osud tropických pralesů, ten prostě jenom nepochopil, jak velká jeho vlastní „zahrada“ je.

Jak na této „zahradě“ hospodařit? Vychází se z předpokladu, že vhodnou rámcovou metodou managementu je ekosystémový přístup, definovaný na pracovním setkání r. 1998 v Malawi. ⁵⁾ Trondheimská konference se opírala o 12 malawských principů ekosystémového přístupu (viz rámeček).

Pokus o pružný management

Jednou z nejzajímavějších myšlenek souvisejících s ekosystémovým přístupem je tzv. přizpůsobivý neboli adaptivní management. Management přírody a krajiny lze vykládat jako řízenou péči o přírodu a krajinu, popř. jako hospodaření s přírodními zdroji. Součástí managementu je systém poznatků a hypotéz, o něž se opírají cíle managementu i navrhovaná opatření. Opatřením v tomto smyslu může být umělý zásah, ale také rozhodnutí neovlivňovat přírodní procesy nebo zachovat tradiční způsoby hospodaření (kosení, pastvu aj.).

Myšlenkou přizpůsobivého, neustále se proměňujícího managementu se zabývá Martin Rowan ze Zimbabwe, nezávislý konzultant IUCN. Takový management počítá s neustálými změnami v živých systémech (viz rámeček, bod 9) a zároveň s nedostatkem informací o aktuálním stavu každého systému. V podstatě to znamená rezignaci na možnost dlouhodobých předpovědí, tudíž i detailního plánování do budoucna.

Pro adaptivní management jsou typické především zpětné vazby na různých úrovních, které mohou mít vliv nejen na konkrétní kroky, ale také na vstupní hypotézy a cíle (viz obrázek 1). Je to jakýsi dlouhodobý experiment, který průběžnými výsledky ovlivňuje svou vlastní podobu.

Tradiční pojetí managementu se snaží předem vytvořit detailně propracovaný plán, od nějž se pak už nelze příliš odchýlit. Zpětná vazba teoreticky existuje, avšak pouze na úrovni prováděných kroků managementu; navíc je nemůže výrazněji ovlivnit. Sledování se totiž omezuje pouze na kontrolu, zda byly provedeny zamýšlené kroky; nevyhodnocují se důsledky jednotlivých opatření, neberou se na ně ohledy (viz obrázek 2).

Adaptivní management může na první pohled působit dojmem hazardu s přírodním bohatstvím. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Nová koncepce nevnáší do managementu žádné nové riziko, je nová jen v tom, že přiznává rizika existující (málo informací, proměnlivost živých systémů). Tím, že se je snaží vzít v úvahu (formuluje vstupní hypotézy, zavádí zpětné vazby), podstatně zmenšuje pravděpodobnost chybných kroků a zklamání z výsledků dlouholetého snažení.

Rozumnější role pro vědu

Požadavky adaptivního managementu a některých malawských principů by mohly výrazným způsobem ovlivnit roli vědy v ochraně životního prostředí. Management vycházející z malawských principů se totiž vzdává nejen vědecky nalinkované „rádobyjistoty“, ale i vědy jako univerzální záštity, která by měla vše do detailu popsat, předpovědět a koneckonců i odůvodnit. Přístup k ochraně životního prostředí, který dělal z vědy jakousi univerzální berličku, vedl nevyhnutelně nejen k neúspěchům, ale i k nedorozumění mezi „vědci“ a „ochranáři“. Věda totiž není schopna vyhovět některým požadavkům, které na ni ochrana životního prostředí ve starém pojetí klade. Například biologie nemůže dost dobře odůvodnit potřebu ochrany toho či onoho druhu nebo biotopu, protože rozhodnutí o tom, že si něco zaslouží ochranu, často nemá s biologií nic společného.

Koncepce managementu vyjádřená v malawských principech přisuzuje vědě (ať už biologii nebo jinému oboru) mnohem rozumnější roli. Hned první princip („cíle managementu jsou záležitostí společenského výběru“) odnímá vědě nevděčný, a navíc nepatřičný úkol rozhodovat o tom, jaké životní prostředí by se nám mělo líbit. Prostor pro vědu, konkrétně pro přírodní vědy, zůstane i tak docela široký. Přírodní vědy by měly především navrhovat a testovat vstupní hypotézy (viz schéma adaptivního managementu) a sledovat konkrétní vlivy prováděného managementu. Co se týče cílů managementu a jeho konkrétních kroků, mohou přírodní vědy pouze navrhovat možné cesty a s jistou dávkou pravděpodobnosti předpovídat důsledky zvažovaných rozhodnutí a předkládat k posouzení optimistické i pesimistické scénáře. Na základě toho by se všichni ostatní měli rozhodnout, jakou „zahradu“ chtějí mít.

Všichni bychom měli vědět hlavně to, že nikdy – ani s ekosystémovým přístupem, ani s nejlepším vědeckým zázemím – nebudeme schopni provádět doslova management ekosystémů, ba ani management jednotlivých biologických druhů. Co dělat můžeme, je pouze management lidské činnosti, která druhy a ekosystémy nějakým – částečně známým – způsobem ovlivňuje. Je totiž bláhové očekávat, že dostatečně pečlivým výzkumem a shromažďováním informací můžeme dospět ke skutečnému managementu (řízení) přírodních procesů.