EVŽEN OPATRNÝ, FRANTIŠEK PETRUŠKA: Dějiny české zoologie. Stručné dějiny naší systematické zoologie a životopisy našich systematických zoologů

Když chtěl někdo najít údaje ze vzdálenější zoologické historie, sahal nejspíše ke knize Viniklářově „Vývoj české přírodovědy 1869–1929“ (Přírodovědecký klub, Praha 1931) a později již jen k časopiseckým článkům, případně sborníkům univerzitních fakult (např. B. Fajkus a kol. „Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy 1920–1998“, Peres, Praha 1998) apod. Již předloni tyto možnosti rozšířil spis vydaný k 70. výročí založení ČZS a napsaný M. Skuhravou a kol. „Česká zoologická společnost“ (ČZS, Praha 1997). Škoda, že dějiny zoologie u nás, připravované Otou Olivou, zůstaly nedokončeny a jen v rukopisu. Nicméně zachovaly se a jsou k mání. Knih takového zaměření je tedy u nás poskrovnu a je vítané, že se autoři ujali nesnadného a náročného úkolu něco podobného sepsat. Kniha zachycuje nejdříve podrobně dějiny zoologie až do 17. století, později pak do současnosti.

Tu první část oživují citace básnických ukázek v původním znění. Následují stručné dějiny vysokých škol, na kterých jsou zoologická učiliště a pracoviště, muzeí se zoologickým zaměřením, dalších zoologických pracovišť, jako jsou vědecké ústavy AV ČR, a též se v této kapitole píše o Přírodovědeckém klubu, Královské společnosti nauk a stručně také o zoologických zahradách. Podle systému je pak probráno to, co bylo při studiu jednotlivých skupin živočichů vykonáno. Hned přímo v textu s uvedením písemnictví, které z toho vzešlo. Zapomenuto není dále ani na zoologické sběratelství, na knihy a autory popularizující obor a také na ilustrátory zoologických knih! Jsou tam mezi jinými připomenuti Václav Hollar, Karel Purkyně se svou „Sovou sněžnou“, Zdeněk Burian, Karel Svolinský a řada dalších, včetně jmen kreslících kolegů-přírodovědců. Je to méně obvyklé, ale vítané zkulturnění obsahu. Prakticky celou druhou polovinu knihy zaujímají různě obsáhlé životopisy významných zoologů. Vesměs dostatečných, aby se zájemce mohl o jednotlivých osobách poučit nejen v prvním přiblížení. Za každým životopisem je pečlivý a tak zvláště užitečný soupis odkazů, kde bylo o pojednávaném psáno při různých výročích, popřípadě po úmrtí atd. V těchto článcích bývá kromě suchého výčtu životopisných dat také mnoho živých vzpomínek a zážitků a takto se lze k nim snadno dostat. Kniha končí literaturou se 149 položkami.

Není pochyb o tom, že přináší velké množství údajů a informací. Byla to nesnadná práce, která se nemůže nikomu podařit zcela dokonale. Vytýkat určitou nevyrovnanost, uvádět nějaké nalezené jednotlivé „vynechávky“, případně drobné chyby atd. není třeba. Dovolím si proto uvést jen pár kritických poznámek „obecnějšího“ charakteru. Jsem při tom v rozpacích, dobře si vědom toho, že na sepsání podobného spisu bych si netroufl a nemám ani povahu.

Kniha je nazvána Dějiny české zoologie s podtitulem Stručné dějiny naší systematické zoologie a životopisy našich systematických zoologů. Proč tedy ne rovnou Dějiny české systematické zoologie? Autoři dobře cítili, že by toto zúžení jen na „systematickou zoologii“ bylo nevyužitím příležitosti. Vždyť zoologie se skládá z tak mnoha dalších odvětví! Mnohdy by ani nebylo možné najít nějaká jasná dělítka. Kniha je tedy v některých částech pojata šířeji, než hlásají podtitulky. Vyplývá to již z výše řečeného. Proto jsou mezi významnými „systematickými“ zoology životopisy Jana Evangelisty Purkyně, také i Edwarda Babáka a určitě správně Františka Sládečka. Tak jsou vytyčené hranice rozmyty. Přirozeně se ale již do „síně slávy“ nedostali spolupracovníci posledně jmenovaného či jeho žáci – na rozdíl od svých „systematických“ generačních druhů. Zmíněné rozšíření je tedy jen částečné a, jak řečeno, s nejasnými okraji.

Dotkněme se nyní té vlastní systematické části. Nevím, co komu udělala protozoologie, ale zůstává stále jakoby popelkou. Přitom tu „zoologii“ má přímo v názvu. Snad je to tím, že na systematické studium prvoků je třeba mikroskop. Odstavec jí věnovaný vlastně končí Jírovcovou Protozoologií (1953) a Klíčem zvířeny ČSR I (1954). Přitom v tomto oboru u nás pracuje několik protozoologů světového významu. (Snad je to zaviněno tím, že jde převážně o prvoky cizopasné.) A to je druhý kámen úrazu. I studium cizopasných červů jako by končilo někde v padesátých letech. Ano. Cizopasníci neběhají po luzích a hájích a zoologové, kteří se jimi zabývají, je musí vydobývat z těl hostitelů pitvou. No a co? Píší pak o nich knihy jako jejich kolegové o těch živočiších „viditelných“. Určitě i proto bylo opomenuto zpracování jazyčnatek, které vyšly dokonce jako jedna část Fauny ČSR (J. Šlais). A přes tuto právě zmíněnou okolnost se zdá, že mají-li se naši zoologové dostat do zorného úhlu autorů, musí o svých oblíbencích napsat knihu. I když ani to někdy nestačí (viz předchozí věty a výše), zdá se to být hlavním dělítkem. Jen zcela namátkově např. ze „systematiky“, kde situaci znám: to se opravdu udělalo jen to, co je uvedeno, a nemáme u nás žádné další špičkové odborníky třeba na chvostoskoky, ploštice aj.? Hříchem znalců takovýchto skupin je ta absence vlastní knihy.

Ale vraťme se k té již vzpomenuté a zvláště významné polovině knihy vyhrazené „životopisům zoologů“. Při pokusu najít kritéria autorů použitá pro uvedení či neuvedení toho neb onoho asi neuspějeme snadno. Věk to patrně není. Nejmladší uvedený je Vlastimil Baruš (nar. 1935), a pak ještě čtyři narození v r. 1934. Další vrstevníci z této oblasti uvedení nejsou. Že tam nejsou ti, co neprozřetelně studují živočichy opomíjené, je pochopitelné. A zde si dovolím zmínit přeci jen „jednotlivosti“. Když je tam např. akademický malíř Zdeněk Burian jako ilustrátor zoologických knih (nic proti tomu, již jsme si řekli, jak je toto pojetí vítané), když je tam mikrobiolog (!) Jan Kořínek (správně, vždyť psal čtivé fejetonistické knihy o přírodě, tedy i o živočiších), pak by neměl chybět třeba takový, byť pro svou ideologickou umanutost vysmívaný Vladimír J. A. Novák (1918–1997). Kromě studia hmyzích hormonů, o kterých napsal v němčině dodnes vyhledávanou knihu, se zabýval „systematicky“ mravenci a muchničkami. Jestli vadilo jeho povahové založení, kolik ideologických umanutců „naruby“ máme kolem sebe dnes? A zde je si třeba povšimnout, co je uvedeno u Kořínka. A to dokonce na dvou místech. Měl být „komunistickým režimem dohnán k sebevraždě“ (1952). V době, kdy odešel vlastní rukou ze života, jsem dokončoval studia na PřF UK. Tehdy jsem jen zaslechl, že příčinou mělo být něco v osobním životě, snad nemoc. Obrátil jsem se nyní tedy na větší pamětníky a bylo mi řečeno, že šlo o rakovinu plic. Rozhodně ne o politiku. To jen abychom nebyli při psaní a výběru opět jinak „současní“. I tu se víceméně jeví, že k zařazení či nezařazení někoho bylo potřeba napsat knihu. Ovšem sestavit seznam „slavných a zasloužilých“, aby s ním byli všichni spokojeni, samozřejmě nelze.

V kapitole Literatura by to tázání se „proč ono a ne toto“ bylo ještě naléhavější. Je zřejmé, že byla uváděna jen zoologická literatura s nějakým historickým obsahem, ale jednotící pojítko není zřejmé. Proč jsou citovány např. některé díly Fauny ČSR a jiné ne a proč právě tyto, se lze jen dohadovat. Že není citována Skuhravá, patrně způsobilo časově shodné sepisování obou knih.

Je to dobře sestavená, cenná a užitečná kniha, poskytující všem spoustu informací shrnutých takto pěkně dohromady. Určitě může s výše jmenovanými dobře sloužit jako „encyklopedická“ příručka, ke které se zájemci o tuto oblast budou obracet. Nemá sice rejstřík, ale při záplavě jmen jej snad ani nelze očekávat. V předmluvě je řečeno, že je kniha určena především „přírodovědeckému dorostu“, který svou špatnou informovaností o našich významných zoolozích vlastně autory ponoukl k jejímu sepsání.