Vznik jazyka

„Zde leží ten, jehož jméno bylo napsáno vodou.“ Tento epitaf si přál mít na svém náhrobku britský básník John Keats, ale také by to mohl být výstižný popis historie vzniku jazyka. Původní Homo sapiens po sobě zanechal nástroje, lebky, zbytky obydlí, a dokonce i kresby, avšak médium, v němž jazyk zpočátku fungoval, z definice neumožnilo zanechat fyzické stopy vzniku a vývoje jazyka. Studium symbolických funkcí jazyka a jeho neuronových reprezentací nicméně dovoluje alespoň alespoň určitý obraz vzniku odvodit.

Vznik jazyka z pohybů a gest

Krátce po druhé světové válce vystoupila Susanne Langerová s velmi propracovanou teorií, podle níž vzniku jazyka pravděpodobně předcházel rituální tanec. Tomu by odpovídala i pozdější pozorování Jane Goodallové, která ukázala, že šimpanzi – naši nejbližší příbuzní – provozují v období lijáků určitý typ dešťového tance (viz Vesmír 79, 80, 2000/2). Langerová se domnívala, že se jisté typy gest při tanci pravidelně opakovaly, a tím postupně nabývaly symbolického významu, který se uchoval do dalšího společného tance. Symbolická gesta podle ní pravděpodobně sloužila k první symbolické komunikaci mezi hominidy. Tuto myšlenku Susanne Langerové nedávno (téměř o půl století později) podepřeli tři specialisté – David F. Armstrong, Willam C. Stokoe a Sherman E. Wilcox – kteří tvrdí, že současné podoby jazyka založeného na gestech (řeči hluchoněmých) vykazují symbolické schopnosti a syntaktické vztahy rovnocenné schopnostem a vztahům, které nacházíme v jazyce mluveném čili řeči.

Potřebujeme však přesně definovat, co vlastně jazyk je. V poválečném období odborníci dospěli ke shodě v tom, že skutečný jazyk musí zahrnovat dvojí: symbolizmus a syntax (viz rámeček). Jsou i tací, kteří si myslí, že znakový jazyk syntax postrádá, ale Armstrong, Stockoe a Wilcox jednoznačně prokázali, že používání znaků vyjadřuje složitý vztah tím způsobem, který v „pravém“ jazyce nacházíme většinou v podobě podmětu, přísudku a doplňku. Kromě toho Merlin Donald a další prokázali těsnou časovou souvislost mezi vznikem lingvistické schopnosti a schopnosti manuální. Kde máme doklady o zhotovování nástrojů a o jejich používání, tam máme i doklady o tom, že se v téže době vyvinuly mozkové funkce, které spojujeme s jazykem. Na jazyk v podobě gest lze nahlížet i jako na nástroj („rozšíření skutečnosti“), který dovolil hominidům „pracovat“ se skutečností přímo i nepřímo prostřednictvím její symbolické reprezentace. Když pak začaly být praktické ohledy, např. potřeba rukou k rozmanité práci, překážkou pro gesta, stala se mluvená řeč vyvoleným nástrojem jazyka.

Potom si ale musíme položit otázku: Proč hominidi podnikli nejprve krok k symbolizmu? Proč si dali práci s vytvořením paralelního univerza v době, kdy měli tolik potíží spjatých s životem v univerzu reálném? Odpověď lze hledat v těch potížích, které měli raní hominidi se svým prostředím, byť v tomto ohledu je výzkum v počátečním stadiu.

Symboly jako projevy tělesnosti

Na začátku dvacátého století tvrdil Ernst Cassirer, že se jazyk a mýtus vynořily společně jako vzájemně se doplňující součást náboženské odpovědi na strach, který lidé pociťovali vůči svému prostředí. Podle Cassirera vyvolal blesk zároveň pocit „božství“ i výkřik. Obojí opakováno v čase nabývalo postupně stále trvalejšího statutu, jedno v pantheonu, druhé ve slovníku. I pár dalších badatelů se v tomto století zaměřilo na skutečnost, že náboženské city – či aspoň úleva, kterou raní hominidi patrně pociťovali zároveň s tím, jak vzrůstala jejich schopnost konceptualizovat – mohly přispět k vytvoření jazyka. Jestliže si představíme rané hominidy, jak se střetávají ve svém okolí s jevy, které nedokážou zvládnout, a emoce pociťované v bezmoci, jež svádějí do symbolické sféry reprezentací, pak nejsme daleko od neurologických scénářů Karla Pribrama v jeho knize Jazyky mozku a od představ Antonia Damasia v jeho Descartovu omylu. Pribram i Damasio (každý svým způsobem) dokazují, že „racionální“ funkce, které normálně spojujeme s jazykem, jsou ve skutečnosti hluboce zakořeněny v emočních a motivačních rysech lidské zkušenosti. Tyto motivace dali kognitivní badatelé záměrně do jedné skupiny se strachem, protože je nebyli schopni začlenit do svého projektu mapování lidského poznávání. Nedávné práce však prokázaly, že kognitivní funkce významně spočívají na signálech, které přicházejí z limbického systému, sídla emocí. V Pribramově modelu je velké místo pro představu, že by symbolické funkce, s nimiž spojujeme jazyk, mohly vzniknout z tendence organizmu spoléhat se na vnitřní obrazy toho, co „svět venku“ skutečně je, a využívat je ke strukturování svého chování.

Vezmeme-li v úvahu značnou neschopnost ovládnout rysy prostředí (dejme tomu blesky, o nichž hovoří Cassirer), pak je docela možné, že emoce doprovázející bezmocnost organizmu mohly být nakonec samy svedeny do symbolu. S ním se potom zacházelo tak, aby se tento rys začlenil do vysvětlující reprezentace, která již žije svým vlastním životem.

Tak je tomu v říši spekulativní teorie. Je to však spekulace, která zejména v posledním desetiletí svádí k tomu, aby byla spojována s dalšími aspekty lingvistického bádání. Dosažení slibné shody naznačují hlavně práce George Lakoffa, Marka Johnsona a Marka Turnera. Lakoffova práce například ukázala, že metafora není, jak si myslel Locke, „zneužitím“ jazyka, nýbrž formou myšlení, která se může nacházet v samém srdci poznávací schopnosti člověka. Svět kolem sebe vidíme způsobem, který je v nás „tělesně obsažen“: Chápání okolí konstruujeme na základě paradigmat (Lakoff jim říká „prototypy“), která jsou odvozena z našich vlastních fyzických prožitků. Máme tedy rozmanité prototypické modely myšlení, jež se samy vyjadřují v jazyce: štěstí je například „povznášející“, smutek je „skleslý“, chápání je „vidění“, argument je kráčení nějakou „cestou“. Mark Johnson tvrdí, že „tělo je v mysli“, že kognitivní konstrukty můžeme vytvářet jen díky naší tělesnosti a že metaforické a metonymické reprezentace odvozené z tělesnosti tvoří základ myšlení, a nikoli nějaké chybné vzorce. Mark Turner si zase myslí, že jazyk sám je formou metafory nebo, jak tomu říká, „podobenství“. Tvrdí, že téměř vše, co vidíme nebo říkáme, existuje v podobě příběhů: Od těch jednoduchých, které hominidi mohli vidět a vyjadřovat v každodenním životě (vtékání vody do horské tůně), přes rozklad této jednotné akce na části (voda, tůň, vtékání) k opětnému skládání těchto částí s jinými částmi do delších vyprávění (nalévání vody do číše; nalévání vína do číše; vylévání vody nebo vína z číše apod.), které se samy rozkládají a rekonstruují v nekonečném procesu. Turner tomu říká „míšení“.

Jazyk, vyprávění a metafora jsou tedy podle těchto autorů rozšířením těl, která používáme jako své jediné okno do okolí. Toto tvrzení se nápadně shoduje s něčím, co Damasio zavádí ve svých úvahách o rozumu a emocích: s „hypotézou o somatickém značkovači“. Damasio říká, že emoce hrají jemnou, ale jasnou roli v rozhodování, které bychom jinak označili jako „racionální“. Tělo, prostředek, jímž se emoce vyjadřují, totiž „značkuje“ složky našeho uvažování kladnými a zápornými reakcemi na tyto složky: předchozí špatná zkušenost s investicemi, kladná zkušenost se vzděláním (nebo obráceně). Tyto značkovače se stávají řídícími činiteli našeho pohledu na okolí a na způsoby, jimiž s ním interagujeme.

Vraťme se ale ke vzniku jazyka. Vůbec není za vlasy přitažené, tvrdíme-li, že Lakoffovy prototypy vznešený/skleslý, vidění a cesta jsou pozůstatky našich dřívějších, možná i prehominidních podob somatického značkování – buď povzbuzujího k činům, nebo od nich odrazujícího. Vznik symbolické schopnosti dovolil konceptualizaci tohoto značkování, vytvořil gesta a později mluvenou řeč, která zachytila podstatu varovných a motivačních značek, a ty od té doby žijí ve světě „uvnitř“ svým vlastním životem. Protože jednotlivá izolovaná entita stěží mohla vytvořit značky, které by se pak přeměnily na symbolické výrazy, byly všechny takové výrazy jednotné. Vyprávění nebo „podobenství“ událostí a setkání obsahují prvky vzájemně propojené způsobem, z nějž se později vyvinula syntax.

Kdybychom v těchto spekulacích zašli příliš daleko, mohlo by se stát, že bychom tento dílčí obor přecenili. Teprve se rozvíjí. Čerpá z vzájemně plodného ovlivňování řady oborů: lingvistiky, antropologie, neuropsychologie, a dokonce literárních studií, máme-li vyjmenovat hlavní podílníky. Souvislosti mezi nálezy v každé z těchto oblastí jsou však až mučivě nadějné a bezpochyby nás i nadále povedou nejen k porozumění vzniku jazyka, nýbrž i k vynořování se myslí, jichž nyní používáme, a světa, který naše mysli uzpůsobily „k obrazu svému“. Ovšem vždycky je patrně dobré se vrátit ke Keatsovi a zopakovat: „Zde leží ten, jehož jméno bylo napsáno vodou.“