Kdy končí 20. století?

Pro křesťany žijící před tisíciletím, kteří k psaní data používali římské číslice, byl přelom letopočtu ještě nápadnější než pro nás: po roku DCCCCLXXXXIX nadešel rok M. Očekávaly se nejen události radostné, příchod Kristova království, ale (častěji) apokalypsa... Pokud jde o číslování roků od určitého počátku, není samotné číslo letopočtu signálem něčeho mimořádného. Historická zkušenost nás už mohla dávno poučit, že dějiny mají své zákonitosti, které ani v nejmenším nedbají na čísla roků. Lidstvo je však v tomto ohledu nepoučitelné. Ověřené zkušenosti, které zaznamenala historie, musí zřejmě každá generace získávat na vlastní kůži znovu.

Kdy končí dvacáté století?

Skončilo o silvestrovské půlnoci, tedy uplynutím 31. prosince 1999? Nebo skončí až 31. prosince 2000? Začalo 21. století 1. ledna 2000, nebo začne 1. ledna 2001? Nesázejte se, nemůžete vyhrát. Nemůžete ale ani prohrát.

Jak to? Uvedli jsme přece dvě různá data, dva výroky, dvě tvrzení. Ta tvrzení se vzájemně vylučují. Když je jedno pravdivé, musí být to druhé nepravdivé!

Ne, tahle námitka neplatí! Jedno datum totiž vychází z jiného počítání roků než druhé. A věřte, že daleko důležitější a snad i zajímavější než samotný konec století jsou nitky souvislostí a celý příběh, který je s tím spojen.

Mnoho letopočtů

Všechna očekávání výjimečných událostí v letech vyjádřených mimořádnými čísly jsou samozřejmě lichá. Nepočítají mimo jiné s tím, že náš letopočet – křesťanská éra – je vlastně věcí dohody, jak dále ukážeme. Na světě se používají i jiné letopočty, a ty neukazují nic neobvyklého. Například židovský kalendář píše roky 5760 a 5761. Svět islámu počítá roky od odchodu proroka Mohameda a prvních muslimů z Mekky do Mediny (na rok 2000 tam připadají roky 1420 a 1421). Kdybychom dnes počítali roky „od založení Říma“, jak bylo zvykem v Římské říši od prvního století našeho letopočtu, psali bychom docela obyčejný rok 2753. V občanském životě v Japonsku se od nástupu císaře Akihita používá éra Heisei, která v našem roce 2000 vstoupí do svého 12. roku... a tak bychom mohli pokračovat. Během historie lidstva platilo ohromné množství letopočtů, které byly většinou omezeny na malá území a měly zpravidla jepičí existenci. To, že náš letopočet je tak významný a téměř celosvětově rozšířený, je výsledkem postupující globalizace. Ta není jevem teprve naší současnosti, ale uplatňovala se mnohem dřív, vlastně už od velkých objevných cest.

Náš letopočet

Počítat roky od narození Ježíše Krista napadlo křesťany s velkým časovým zpožděním – téměř půl tisíciletí po této radostné události. Opat římského kláštera Dionysius Exiguus vzal v úvahu všechny tehdy dostupné údaje (viz článek: Vesmír 79, 707, 2000/12), snadno však pochopíme, že při nízké úrovni znalostí v době raného středověku se dopustil různých chyb. Počítal například, že se Kristus narodil ve 28. roce vlády císaře Augusta, ale nevěděl, že císař používal v prvních čtyřech letech své vlády jméno Octavianus.

Dnes se podle historických a astronomických událostí odborníci shodují, že se Kristus nenarodil roku 1, nýbrž o několik let dříve. Avšak vzhledem k tomu, že počátek křesťanské éry, počátek roku 1 našeho letopočtu, byl nakonec v křesťanském světě obecně přijat, nebylo by vhodné ho posunout, tím spíš, že rok Kristova narození není tak jako tak historicky přesně doložen a můžeme ho určit výhradně z biblických textů.

Skutečnost, že se Ježíš narodil před počátkem našeho letopočtu, potvrzuje i Evangelium podle Matouše. V něm se praví, že se Kristus narodil „za dnů krále Heroda“. Přitom díky dochovanému zápisu víme, že tento panovník zemřel několik dnů po zatmění Měsíce, které bylo vidět v Jerichu. Zatmění nastalo několik dní před Velikonocemi, stačí tedy jen nahlédnout do tabulek. Zjistíme, že jediné možné zatmění proběhlo 13. března roku 4 před naším letopočtem. Šlo o částečné zatmění, které trvalo přes 2 hodiny a v Jerichu bylo viditelné v ranních hodinách. Velikonoční neděle tehdy připadla na 13. duben téhož roku (vyjádřeno naším současným kalendářem), Ježíš se tedy narodit předtím!

Další potvrzení tohoto faktu najdeme v Evangeliu podle Lukáše, které okolnosti Kristova narození uvádí do souvislosti s nařízením od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu: Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém [...] aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila prvorozeného syna. Víme, že příkaz ke sčítání lidu a vybírání daní byl v Římské říši vydán roku 8 před naším letopočtem a Ježíš se narodil po vydání příkazu. Popsané události tedy vymezují Kristovo narození nejspíše mezi roky 7 až 5 před naším letopočtem.

Uvedená nejistota vede často k tomu, že se roky „po Kristu“ (po Kr.) a „před Kristem“ (př. Kr.) také nazývají roky „našeho letopočtu“ (n. l.) a před naším letopočtem (př. n. l.). Ve starší literatuře najdeme označení z latinského Anno Domini (A. D.) a z anglického Before Christ (B. C.).

Počátek našeho letopočtu – historický letopočet

Onen tajemný počátek našeho letopočtu pak historici kladou do 1. ledna roku 1 našeho letopočtu, a to v 0 hodin 0 minut 0 sekund. Je to tedy pouhý okamžik a nic významného se v něm nestalo. Tímtéž okamžikem končí období před naším letopočtem – končí rokem 1 před naším letopočtem, a sice 31. prosincem ve 24 hodin 0 minut 0 sekund. V té době nikdo podle našeho letopočtu nepočítal a nikdo také nemohl vědět, že bude o více než půltisíciletí později zaveden. Pokud víme, byl letopočet, který navrhl Dionysius Exiguus, poprvé oficiálně použit až r. 562 n. l., a to v církevním dokumentu Computus paschalis, což jsou tabulky pro výpočet Velikonoc. Ještě dlouho po Dionysiově návrhu byl souběžně používán i letopočet od založení Říma. Rozhodně pak jakýkoliv dokument, který by byl křesťanským letopočtem datován před rokem 525 po Kr., musí být podvrhem, pokud by se při tak nebetyčné naivitě vůbec dalo o podvrhu mluvit.

Potřebujeme nultý rok!

Proč ale v historickém letopočtu chybí nultý rok? V době, kdy byl navržen náš křesťanský letopočet, to ani jinak nešlo, protože nulu, ten velký vynález matematiky, ještě nikdo neznal. Byla objevena mnohem později než ostatní číslice. Poprvé se vyskytuje v indickém nápisu z r. 870 n. l., v němž se u zápisu čísla 270 objevil na místě jednotek kroužek. Znaky k zapisování číslic převzali od indických matematiků Arabové a od nich se tato znalost přenesla přes Pyrenejský poloostrov do Evropy. Tyto znaky číslic se proto nazývají arabské. Nejde však jen o znaky, nýbrž o celou číselnou soustavu, kde určitá číslice má různý význam podle své pozice (polohy) v čísle. Libovolné číslo je možné zapsat pomocí pouhých deseti číslic: 0, 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9. Tato desítková poziční číselná soustava se dnes používá téměř po celém světě, zapisujeme v ní přirozená čísla: 1, 2, 3 atd. Při řešení rovnic s přirozenými čísly můžeme dospět i k záporným celým číslům –1, –2, –3 atd., což se však matematikům podařilo teprve v 16. a 17. století v Evropě. Nejde tedy o vynález starověku, jak bychom měli sklon si představovat. Do skupiny celých čísel počítáme i nulu. Pomocí desítkové poziční číselné soustavy dokážeme vyjádřit nejen čísla přirozená, ale s dostatečnou přesností i čísla, která jsou výsledkem dělení.

Poziční číselná soustava má nezastupitelné výhody, ale nemusí být právě desítková. Dodnes se zachovaly pozůstatky babylonské šedesátkové soustavy používané při počítání času a úhlů. Krom toho se používá soustava osmičková, šestnáctková, a hlavně dvojková (ve výpočetní technice).

Roky jako stránky knihy Času

Počítání let v letopočtu je podobné jako počítání hrušek či jablek nebo – abychom použili elegantnější přirovnání – jako číslování stránek v knize. Začíná se jedničkou, pokračuje dvojkou a trojkou. Stránky na sebe navazují jako roky letopočtu, začínají prvním řádkem a končí posledním. Když se narodí dítě, začíná prožívat první rok života, který dovrší v den svých prvních narozenin. V tom okamžiku jako by dočetlo svou první stránku a obrací list. Okamžik narození dítěte se dá přirovnat k počátku historického letopočtu.

Také dny v měsíci začínají jedničkou: 1. leden, 1. únor atd., ale naopak v případě hodin, minut a sekund začínáme nulou. Jde tedy jen o dodržování určitých zvyklostí, nejsme důslední. Nula je užitečný vynález a nultý rok v historickém letopočtu skutečně chybí. Při počítání uplynulých let od událostí př. n. l. vzniká jednoletá chyba. To byl důvod, proč Jacques Cassini v roce 1740 navrhl astronomický letopočet (viz graf). Nešlo mu ale o svévolný posun začátku letopočtu, k tomu neměl ani důvod, ani právo. Zmíněný posun mu vyšel takříkajíc jako „vedlejší produkt“ zařazení nultého roku.

Mimochodem, víte, že podobně jako nultý rok můžeme zavést také 0. leden nebo, řekněme, 0. září? Počítání je podobné: 0. leden je prostě 31. prosinec předchozího roku, 0. září je totéž co 31. srpen. A den –1. září je 30. srpen. Naopak kupříkladu 1. září můžeme očíslovat jako 32. srpen. Má něco takového vůbec smysl? Ano, takové číslování se hodí podobně jako počítání roků k výpočtu, kolik dnů uplynulo mezi dvěma daty v různých měsících. Nebo například při interpolaci. Vyzkoušejte si to třeba na kalkulátoru s příslušným programem!

Kdy skončilo první století?

Jednoznačná odpověď na tuhle otázku je možná jen tehdy, když uvedeme, jaké počítání roků máme na mysli. Jestliže počítáme podle astronomů, začínáme rokem nula (o půlnoci 1. ledna roku 0, tedy v 0 hodin 0 minut 0 sekund). Od tohoto začátku uplyne plných 100 let do 31. prosince v roce 99 ve 24 hodin 0 minut 0 sekund. Stejným okamžikem začíná druhé století, a to 1. lednem roku 100.

Přidržíme-li se počítání roků podle historiků, začínáme o rok později, tedy uplynutím roku 100. Druhé století potom začíná 1. ledna roku 101 (v 0 hodin 0 minut 0 sekund).

Kdy tedy končí dvacáté století?

Opět si musíme vybrat. Podle historického letopočtu skončí letos uplynutím roku 2000, tedy 31. prosince 2000 ve 24 hodin, podle astronomického letopočtu už skončilo loni. Komu bychom měli dát přednost? Astronomům, nebo historikům? Soudím, že historikům, neboť počátek našeho letopočtu stanovený Dionysiem Exiguem je obecně přijímán, třebaže nesplňuje původní záměr – počítat roky od Kristova narození. Kdo však dá na historii, ctí tradice a ví, kdy náš letopočet opravdu začal, ten si s oslavou počkal na půlnoc 31. prosince 2000. Ta samozřejmě nepřijde na všech místech světa v tutéž dobu (východnější stanoviště budou mít půlnoc dříve).