Aktuální číslo:

2021/7

Téma měsíce:

Požáry

Paměť

 |  5. 11. 2000
 |  Vesmír 79, 603, 2000/11

Ba, duchu, pokud bude paměť sídlit

v té rozvrácené lebce!

Shakespeare, Hamlet

Víme to všichni tak dobře, že už nás stěží napadne si to zvlášť připomínat: paměť je neodmyslitelnou součástí naší mysli, podmínkou vědění o světě a prostředkem vědomí sebe. Mám na mysli především tu paměť, o které víme, o které dovedeme mluvit a na kterou si stěžujeme, když nás neposlechne.

Co by asi ze světa zbylo, kdybychom přišli o paměť? Jen si zkuste představit, že váš svět je omezen čistě jen na okamžitý percepční horizont. Zdalipak byste věděli, kde jste, odkud jste přišli, kam jdete? Ba co víc, ani byste nerozuměli tomu, co právě vnímáte, vše by bylo neznámé, nerozpoznané, nepojmenované – ale ani toto byste nevěděli, nemajíce ponětí, co je to být známé, rozpoznané a pojmenované.

A co by asi z nás zbylo, kdybychom ztratili podporu paměti? To si lze představit ještě hůř. Zdalipak lze odhadnout, v jaké míře je u každého z nás vnitřní pocit identity (že moje já je stále totéž moje já) důsledkem kontinuální paměti předešlých prožitků? Pro výraznou souvislost mluví některé kazuistiky pacientů s Korsakovovým syndromem. Vzpomínám si na případ jednoho z pacientů Olivera Sackse, jistého pana Thompsona, který svou totální ztrátu paměti na cokoliv, co prožil dříve než před několika sekundami, kompenzoval nepřetržitým vymýšlením neskutečných příběhů, v nichž byl sám protagonistou. 1) Zapojil neuvěřitelnou vynalézavost a fabulační fantazii, zřejmě v zoufalé snaze uhájit si svou vlastní identitu: musel vždy znovu a z ničeho tvořit sebe sama a svůj svět. Zdá se, že kdybychom neměli paměť, museli bychom si ji vymyslit.

Naproti tomu si dovedu představit prožitek vlastní identity i bez paměti. Stává se vám také, jako občas mně, že se ráno probudíte ze spánku o chvilku dřív než vaše paměť? Nevíte, kde jste, čí jste, co je za den, co vás ten den čeká – přesto však víte, že jste. Zde asi jde, objektivisticky řečeno, o něco jiného než v případě pana Thompsona: při probouzení (stejně jako i během spánku) všechno vlastně již v paměti máte, jen si to v rozespalosti nedokážete rychle vybavit. Vaše identita dřímá spolu s tím vším v nevědomí a jen se někdy probouzí jako první.

Lze formulovat celkem plauzibilní domněnku, že i v procesu biologické evoluce paměť předcházela uvědomění si sebe. A také že vnímání předcházelo paměť (pokud si ovšem tyto niterné vlastnosti dovedeme představit i u jiných živých tvorů). Nikdy se nedovíme, jak to přesně bylo, můžeme jen hádat, že primitivní tvor zprvu pouze pasivně rozlišoval věci či situace ve svém okolí (například příjemné od nepříjemných, potřebné od nepotřebných), a teprve později nabyl schopnosti jedno vyhledávat, druhému se vyhýbat. To již nutně předpokládalo určitou schopnost orientovat se ve světě a nějak si v sobě podržet ona rozlišení. Tvor s pamětí na tom musel být líp.

A tak se dostáváme k laboratorním potkanům, o nichž v tomto čísle píší Eduard Kelemen a Eva Pašťálková (Vesmír 79, 633, 2000/11). Potkani – stejně jako mravenci, holubi, pstruzi, netopýři a mnozí další tvorové – jsou existenčně závislí na schopnosti orientovat se v oblasti, která podstatně přesahuje horizont bezprostředního vnímání. Zdaleka ne vždy to lze svést na vnější okolnosti (pachové stopy, chemické gradienty, zemské magnetické pole). Do hry vstupuje paměť.

Neuropsychologové rozlišují různé typy paměti podle modu a funkce, a toto rozlišení lze mnohdy podpořit určením oblasti v mozku, která má ten či onen typ paměti na starosti. 2) V uvedeném článku je zmíněno rozlišení na explicitní, deklarativní paměť – právě ta je naším dnešním tématem – a implicitní, procedurální paměť (viz Vesmír 79, 633, 2000/11). Deklarativní paměť se dále dělí na sémantickou paměť (pro fakta, pojmy a obecné poznatky) a epizodickou paměť (pro konkrétní prožité události a příběhy).

Sémantická paměť se více či méně týká společného světa lidí a v té míře je i kulturně sdílena. Naproti tomu epizodická paměť je autobiografická, provází a propojuje konkrétní příběh života jednotlivce. Toto rozlišení má jistě svou logiku (a je i fyziologicky podložené), snadno si však uvědomíme, že se oba typy paměti musí vzájemně prolínat a podmiňovat. Bez sémantické paměti bychom ani neuměli své epizodické příběhy pojmově zachytit, zapamatovat a vyprávět slovy. Epizodická paměť zase poskytuje nezbytný materiál k zobecňování pro potřeby sémantické paměti, nehledě na to, že každý vklad do této paměti má za sebou příběh vkládání, každý poznatek musel být někdy někým poznán.

Shrnuji slovy Luise Buuela: 3) „Naše paměť je naše soudržnost, náš rozum, naše činnost i náš cit. Bez ní nejsme nic.“

Poznámky

1) O. Sacks: Muž, který si pletl svou ženu s kloboukem, MF, Praha 1993, s. 119.
2) F. Koukolík: Lidský mozek, Portál, Praha 2000, kap. 3.
3) L. Buuel: Do posledního dechu, MF, Praha 1987.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Jak můžeme dosáhnout vynikající úrovně výuky?

Jak můžeme dosáhnout vynikající úrovně výuky?

Clément Lafon Placette  |  14. 7. 2021
Jak poznáte, že jste odvedl dobrou práci? Pokud jste obeznámeni s neurolingvistickým programováním (nebo jste studentem, kterého jsem měl to...
Požáry v krajině

Požáry v krajině

Jiří Sádlo  |  12. 7. 2021
Centrální paradigma čili ústřední hláška vědeckého oboru ekologie ohně by mohla znít skromně: je normální, že příroda občas hoří.
Dobře už bylo

Dobře už bylo uzamčeno

David Storch  |  12. 7. 2021
„Biologická rozmanitost Země od prvohor po dnešek roste, ale tento nárůst byl přerušen pěti masovými vymíráními, z nichž to zatím poslední...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné