Nový způsob léčby nádorů – co na to imunologie?

Před nedávnem proběhly našimi sdělovacími prostředky zprávy a diskuse o tom, že jistý český chirurg objevil jednoduchý a účinný způsob léčby některých typů nádorů: Nádor (většinou neoperovatelné povahy) se podváže tak, aby se podstatně omezilo jeho prokrvení, a v důsledku toho samozřejmě nádorová tkáň postupně odumře (nekrotizuje). Avšak, jak tvrdí zastánci této metody, v poměrně krátké době poté zmizí z těla i nádorové buňky z nepodvázané části nádoru, a dokonce i sekundární nádory (metastázy). Je to vůbec možné? Jde o další z dlouhé řady šarlatánských „alternativních“ metod léčby rakoviny, nebo o potenciálně cenný terapeutický postup s racionálním podkladem?

V první řadě je třeba říci, že k zhodnocení účinnosti metody (bez ohledu na teoretické vysvětlení) by bylo potřeba mít k dispozici jasný, nezpochybnitelný a dostatečně rozsáhlý experimentální materiál. Z televizního pořadu věnovaného této metodě vyplývalo, že v jednom ústavu Akademie věd ČR již skutečně provádějí pokusy na zvířecím modelu, konkrétně na speciálním kmeni prasat s genetickou náchylností ke vzniku melanomů. V Lidových novinách bylo otištěno několik příspěvků, v nichž se zastánci této metody dožadovali důkladného experimentálního prověření. Reakce našich předních onkologických odborníků byly však vlažné není divu, každou chvíli přijde nějaký podivín s novou zázračnou metodou a dožaduje se její aplikace.

Zamysleme se nad tím, jestli tahle metoda alespoň teoreticky může fungovat z imunologického hlediska. V posledních letech se ukazuje, že pro zahájení účinné imunitní reakce proti infekčním mikroorganizmům, popř. i nádorům, je zřejmě velmi důležité, aby se s antigeny (cizorodými molekulami rozeznávanými imunitním systémem) dostal imunitní systém do styku za podmínek signalizujících „nebezpečí“. Takovou situací je nekrotické poškození tkáně např. při infekci cytopatickými viry. Ukazuje se totiž, že některé stresové proteiny (zvané též proteiny teplotního šoku, viz Vesmír 78, 372, 1999/7) uvolněné z buněk, které hynou nekrotickým způsobem, jsou silnými stimulátory dendritických buněk. Dendritické buňky mají klíčový význam pro zahájení většiny imunitních reakcí, zvláště těch, které jsou založeny na T-lymfocytech (tzv. buněčně zprostředkované imunitní reakce, viz Vesmír 78, 565, 1999). Pokud nejsou dendritické buňky správně stimulovány, nejenže T-lymfocyty neaktivují, ale naopak je tlumí. To je docela logické – brání se tak tomu, aby nebyly aktivovány autoreaktivní T-lymfocyty, tj. ty, které rozeznávají některé molekuly organizmu vlastní, a tudíž by mohly poškozovat zdravé normální tkáně. Dendritické buňky mohou být probuzeny ze svého klidového stavu tím, že detegují nějaký poplachový signál – třeba nějakou typickou složku bakteriálního povrchu (lipopolysacharid, endotoxin), bakteriální DNA nebo stresové proteiny uvolněné z nekrotických buněk. Po takových poplachových signálech se vlastnosti dendritických buněk dramaticky změní začnou účinně pohlcovat cizorodé antigeny, které se vyskytují v jejich okolí, a začnou je v pozměněné formě předkládat na svém povrchu T-lymfocytům. Je pozoruhodné, že před dvěma měsíci byl na dendritických buňkách identifikován první specifický receptor (CD91) pro jeden typ stresových proteinů. Zdá se, že při tomto procesu mohou dendritické buňky do určité míry vyprovokovat i sebepoškozující autoimunitní reakce, ty však za normálních okolností brzy pominou. Poznamenejme ještě, že při apoptóze (přirozeném způsobu odumírání buněk) k uvolňování stresových proteinů a stimulaci dendritických buněk nedochází; naopak se ukazuje, že apoptotické buňky a jejich pozůstatky (apoptotická tělíska) zahájení imunitních reakcí velmi účinně potlačují a pomáhají udržovat normální imunologickou toleranci vůči vlastním buňkám a tkáním.

Proto je docela přijatelná myšlenka, že při nekrotickém odumírání podvázaného nádoru jsou uvolněnými stresovými proteiny v lymfatických uzlinách a ve slezině účinně stimulovány dendritické buňky. Ty pak zahajují aktivaci T-lymfocytů schopných rozeznat nádorové antigeny – nemnohé proteiny, které jsou více či méně specificky přítomny v nádoru, kdežto v buňkách normálních nejsou (nebo jsou v mnohem menším množství). Aktivované protinádorové T-lymfocyty pak mohou kdekoli v těle vyhledávat nádorové buňky a zabíjet je buď přímo, nebo ve spolupráci s jinými buňkami (makrofágy či různými druhy granulocytů).

Není bez zajímavosti, že současným hitem experimentální nádorové imunologie je používání stresových proteinů izolovaných z nádorů k „protinádorové vakcinaci“ – tj. k stimulaci imunitního systému proti nádorovým buňkám. V tomto případě se totiž využívá i toho, že některé stresové proteiny navazují peptidové fragmenty nejrůznějších buněčných proteinů (podobně jako známé MHC-proteiny). Jestliže se tedy injikuje preparát stresových proteinů izolovaných z nádoru, dostanou se do dendritických buněk rovnou příhodné fragmenty nádorových antigenů. Hlavním propagátorem této metody je Pramod Srivastava, imunolog indického původu pracující na Connecticutské univerzitě. Ten založil firmu, která má zpracovat praktické aspekty této metody a dovést ji do klinické praxe. Tržní hodnota akcií této firmy je dnes údajně mnoho set milionů dolarů, takže se zdá, že investoři považují metodu za nadějnou.

Vzhledem k experimentální jednoduchosti a teoretické přijatelnosti stojí „podvazovací metoda“ za důkladné experimentální prověření. V tomto případě je snad určitá rozumná šance, že by to mohlo fungovat.