E-podpis

Česká republika se zařadila mezi první evropské země, které legalizovaly moderní elektronickou formu zpracování dokumentů. Stalo se tak letos 1. října, kdy nabyl účinnosti zákon č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu. Význam a důsledky tohoto zákona přesahují běžné legislativní úpravy. Přinášejí zcela nové koncepty a filozofii autentizace či ztotožnění autora dokumentu, problematiku neodmítnutelnosti odpovědnosti, ale i úvahy o tom, jak bezpečné jsou současné kryptografické metody.

Význam zákonodárství o elektronickém podpisu podtrhuje skutečnost, že 30. června 2000 prezident Clinton podepsal nový federální zákon o digitálních podpisech, přestože většina států v USA již tyto zákony uvedla do praxe. Na tomto příkladě je vidět složitost přibližování „elektronického“ světa ke klasickému prostředí papírových dokumentů. Zároveň je však dokladem rozvoje informační revoluce, která si vynucuje změny nejen ve stylu práce a v životním stylu vůbec, ale i v základních právních pojmech a procedurách. Tlak na změnu hodnot vytváří především dramatický rozvoj elektronického obchodování.

Metody elektronického podepisování jsou známy a odzkoušeny již dlouhou dobu a není problém prokázat bezpečnost a důvěryhodnost těchto řešení. Je tedy zajímavé pochopit, co vede zákonodárce k pochybnostem, když v běžném obchodním styku (postaveném na smluvních pravidlech) jsou již digitální podpisy standardně používány. Pokusme se stručně vysvětlit základní principy elektronického podepisování.

Abychom mohli vytvořit nezbytné prostředí pro široké použití elektronického podpisu, musíme mít k dispozici rozsáhlé veřejně dostupné komunikační sítě, jejichž prostřednictvím může běžný účastník provést tzv. autentizaci – zjištění totožnosti uživatelů určitého spojení, které umožní naplnit příslušné legislativní požadavky. Tento základní požadavek výborně splňuje veřejná síť Internet.

I když autentizační metody jsou známy již od doby, kdy nastoupil věk počítačové kryptografie (přibližně začátkem padesátých let), přináší tato zdánlivě jednoduchá úloha řadu malých i větších úskalí.

Pozorný čtenář si jistě všiml, že jsme v předchozím textu použili dva dosti podobné pojmy: elektronický podpis a digitální podpis. Je třeba vysvětlit, že podstata autentizačních metod spočívá v řešení otázek digitálního podpisu, který ve spojitosti s „podepsanou“ datovou zprávou plní úlohu vlastnoručního podpisu na papírovém dokumentu a z technologického hlediska je aplikací kryptografických metod a procesů při tvorbě datové zprávy. Z právního hlediska je však pojem podpisu mnohem širší a i za předpokladu dokonalého kryptografického zabezpečení digitálního podpisu je akt podepsání dokumentu podmíněn znalostí soukromého klíče, nikoliv vlastnoručním fyzickým aktem podpisu. Například dáte­li někomu přístup k vašemu klíči, nikdo už nemůže rozhodnout, zda byl dokument podepsán vámi, nebo osobou, jíž jste prozradili svůj klíč, zatímco u klasického podpisu to může snadno zjistit znalec­grafolog. Zmíněný problém vedl k tomu, že zákonodárci (zejména v Evropské unii) dávají v zákonech přednost spíše pojmu „elektronický podpis„ před pojmem „digitální“. Elektronický podpis umožňuje použít kryptografickou technologii digitálních podpisů, a navíc připouští řešit problém ztotožnění osoby i jinými metodami. (Většinou jde o elektronické sejmutí identifikačního vzorku biolelektronických parametrů dané osoby, např. otisku palce, zorničky, či dokonce parametrů při tvorbě běžného podpisu – o této problematice by bezpochyby mohl být pro čtenáře Vesmíru napsán další zajímavý článek.) Navíc abychom mohli ověřit digitální podpis, musíme mít důvěryhodnou autentizační centrálu – instituci, která potvrdí, že veřejná část vašeho klíče je jedinečná a že jednoznačně patří vám. (Mimochodem právě metodika, kompetence, dohled a správa této instituce není v našem zákonu dostatečně specifikována a je ponechána na dalších podzákonných vyhláškách a ustanoveních, což považujeme za závažný nedostatek zákona – viz §6, §17 a §20.)

Podívejme se nejdříve na souvislosti mezi vlastnoručním podpisem a technikou digitálního podpisu. Začněme trochou teorie a ukažme si úlohu, kterou v souvislosti s řešením problematiky digitálních podpisů hrají kryptografické metody.

Základní podmínkou pro veřejnou technologii digitálního podepisování je princip asymetrického šifrovacího algoritmu. Základ tohoto algoritmu spočívá v konstrukci dvou různých klíčů. Klíč, který se využívá k zašifrování zpráv a může být dán k dispozici komukoliv, se nazývá veřejný. Nutnou podmínkou je, aby proces šifrování a dešifrování nebyl symetrický – zprávu zašifrovanou veřejným klíčem nelze tím samým klíčem rozšifrovat. Naproti tomu privátní klíč určený k dešifrování přijaté zprávy musí být velmi pečlivě chráněn proti prozrazení. Zašifrujeme-li tedy danou zprávu veřejným klíčem příjemce, pak pouze on s pomocí svého privátního klíče může tuto zprávu dešifrovat a přečíst. Důležité je, že dvojice klíčů použitého algoritmu je navržena tak, aby nebylo možné ze známého veřejného klíče získat, vypočítat či odvodit klíč privátní. Právě s myšlenkou asymetrických kryptografických metod se zrodil i pojem digitálního podpisu. Za uvedených předpokladů je už princip digitálního podpisu jednoduchý: účastník, který chce svou zprávu podepsat, použije soukromý klíč, s jehož pomocí zprávu upraví, a každý, kdo má přístup k jeho veřejnému klíči, může pomocí něj uvést zprávu do původního čitelného stavu a prohlásit, že zprávu mohl odeslat pouze odesílatel, který vlastní příslušný privátní klíč. Při podepisování datové zprávy musí být tedy klíče využity v obráceném pořadí než v procesu šifrování, což lze znázornit jednoduchým schématem:

Připomeňme, že další dnes používané kryptosystémy jsou postaveny na podobném principu, ale využívají jiný matematický aparát. Obraťme tedy svou pozornost na digitální podpis. [2]

Z matematického postupu při tvorbě digitálního podpisu (viz text v rámečku) můžeme nahlédnout, že z právního hlediska lze nalézt řadu odlišností ve srovnání s podpisem klasickým. Nejmarkantnější odlišnost při hledání ekvivalence mezi digitálním podpisem a jeho vzorem, vlastnoručním podpisem, spočívá již při tvorbě. Zatímco při vlastnoručním podpisu je výsledný efekt dán zejména vědomou činností, vlastnostmi a umem podepisující se osoby, v případě digitálního podpisu je podepisující se osoba „pouze“ držitelem stanoveného tajemství, tj. držitelem privátního klíče. O nějakých vědomých činnostech a umu nelze hovořit.

I tato disproporce byla jednou z příčin, proč se přes zjevnou potřebnost v nově se tvořící informační společnosti zákony o digitálních podpisech, diskutované v rámci mezinárodních aktivit, tvořily překvapivě dlouho, aby se nakonec transformovaly do zákonů o podpisech elektronických. Nešlo pouze o diskusi o názvech, tato transformace měla hlubší smysl. Právě širší právní pohled na podpisy vedl k tomu, že tvořené zákony se stále méně vázaly na technologie a kryptografické metody, které umožňují realizaci digitálních podpisů, a v rámci zobecnění začaly vycházet z toho, že elektronický podpis by měl být ekvivalentem vlastnoručního podpisu bez ohledu na použité kryptografické technologie.

Zabývat se podepisováním datových zpráv není žádná samoúčelná činnost. Zejména s rozmachem elektronického obchodu se velice aktuální stala problematika spojená s odstraněním anonymity jednotlivých účastníků obchodování. V běžném světě nejde o nic složitého, avšak virtuální elektronický svět je na anonymitě postaven. Tato skutečnost (se kterou se setkáváme i při šíření počítačových virů) se velmi významně odráží v tvorbě zákonů v jednotlivých zemích. Samozřejmě se zařazuje mezi nejdůležitější úkoly i u nadnárodních organizací, jako jsou UNCITRAL, OECD apod. Významný pokrok v této oblasti zaznamenala EU [3], která 13. prosince 1999 po dlouhých peripetiích schválila Směrnici o elektronických podpisech. Tato směrnice významně ukázala důležitost důsledného propracování informačního prostředí, a zejména jeho důležité komponenty certifikační autority. Začlenění certifikační autority do procesu podepisování přímo souvisí s ochranou veřejných klíčů před jejich zneužitím. V nejjednodušší formě zde můžeme mluvit o systému pro publikování a ověřování veřejných klíčů. Pro toto prostředí jsou charakteristické dvě základní funkce:

• Certifikace. Certifikací se rozumí proces, který stvrzuje, že přiřazení daného veřejného klíče uživateli, jenž o sobě prohlašuje, že mu patří onen proklamovaný a publikovaný veřejný klíč, je pravdivé.
• Ověření platnosti. Tím rozumíme proces, který umožňuje ověřit, že certifikát daného uživatele (certifikát jako dokument vydaný při úspěšné certifikaci veřejného klíče) je stále platný.

Příjemce elektronicky podepsaného dokumentu si může vždy potvrdit u certifikační autority, že veřejný použitý klíč pro ověření podpisu je platný a jednoznačně patří podepsanému odesílateli. Takto je zajištěno, že odesílatel, který připojil svůj elektronický podpis k dokumentu, nemůže popřít, že byl použit právě jeho privátní klíč. Připomeňme již uvedený problém s poskytnutím privátního klíče, který ilustruje, že naše předchozí tvrzení je závislé na zákonem stanovené povinnosti držet svůj privátní klíč v tajnosti. Tato skutečnost otevírá nové a zajímavé právní případy, které problematiku neodmítnutelnosti stavějí do zcela nového světla. Je otázkou času, jak se důsledky zákona promítnou do reálného života a do soudní praxe. Bude jistě zajímavé sledovat soudní procesy, ve kterých bude obviněná strana prohlašovat, že dokument nepodepsala, a na místo grafologa nastoupí soudní znalec, specialista – kryptolog, který však nebude mít možnost předložit nepopiratelný důkaz o tom, že dokument byl osobně podepsán obviněnou stranou. Presumpce neviny totiž vyžaduje nepopiratelný důkaz o vině, který bude možné zpochybnit tvrzením, že někdo získal příslušný privátní klíč.

Důsledky zavedení elektronického podpisu do běžného života jsou ukázkou, jak moderní elektronické a kryptografické technologie mohou přímo ovlivnit tak zásadní oblast, jako je legislativa či justice.