Virtuální hyperrealita?

Veronika Rónaiová se po skončení výtvarných studií v polovině sedmdesátých let vydala riskantní cestou svobodného povolání, aby se mohla plně věnovat malbě a grafice. Její první práce, většinou laděné v černé a bílé, pravděpodobně poprvé na Slovensku využily k poetickému zachycení pomíjivých okamžiků, k malířskému vyprávění všedních, každodenních civilních městských příběhů postupy fotorealizmu, hyperrealizmu či verizmu. Je přece zvláštní, že téměř či zdánlivě fotograficko-realistické, vizuálně věrné zobrazení působí tak magicky, že začne rezonovat s hlubinami našeho nevědomí. Že se tento způsob realizmu stane jakousi „archeologií emocí“.

Rudolf Fila o Veronice Rónaiové napsal: Na prvý pohľad sa môže dokonca javiť ako „sietnicová“ maliarka, ktorá reflektuje iba svoje okolie. K tomuto dojmu možno dospieť na základe pôsobenia prevažne vecných aspektov jej tvorby… V rámci jej civilizmu sa však odohráva toľko dejových súvislostí a tie vykazujú takú dynamickú naliehavosť, že sa dotýkajú na jednej strane mýtu, na druhej psychológie… Zjednodušene by sme ich mohli nazvať z hľadiska žánru príbehmi alebo sondami, bez podľahnutia literárnosti.

Zdá se, že se zde dotýkáme jakéhosi obecného principu: reálná realita, posunutá až k hyperrealitě se najednou stává virtuální realitou, aby se za ní ukázala jinak reálná realita. Tak to funguje ale i v těch nejexaktnějších, nejtvrdších, nejempiričtějších vědách: najednou se za naprosto konkrétní a reálnou realitou objeví realita jiná a realita výchozí začne být jen zdáním, epifenoménem, iluzí. Dokonce až tak, že otázky po realitě této původní reality začnou být označovány jako nerealistické či nevědecké.

Veronika Rónaiová ale nezůstala u této metody posouvání reality. Začala ve svých obrazech tyto reality mnohovrstevnatě propojovat. A do toho ještě vstoupily jakoby postmoderní citace jiných (často klasických a slavných malířských děl). Tak vznikla díla neobyčejné metaforické komplexnosti. Příkladem mohou být obrazy s biblickými výjevy, které jsou ale transponovány zčásti hyperrealisticky do současnosti, avšak s postavami, jež jsou jinou, opět dokonale zvládnutou malířskou technikou transformovanými citacemi slavných malířských děl. A jako by ani toto nestačilo: dalšími vrstvami se stávají citace moderních malířů, do toho vstoupí složitá zrcadlení, nečekaná, surrealistická setkání různých předmětů. Hyperrealizmus se setkává se surrealizmem. V devadesátých letech se v obrazech s motivem schodů (inspirovaných Duchampovým Aktem sestupujícím po schodech a Velázquezovým obrazem Las Meninas) propojují různé prostory.

Přestáváme se už ptát, zda je to virtuální hyperrealita, hypervirtuální realita nebo surreálná virtualita. Je to všechno a nic z toho. Lepší než se takto ptát je dívat se, divit se a žasnout.