Posuzování osobnosti při udělování grantů a jmenovacích řízeních

[...] V některých oborech a na některých pracovištích je snadnější dosáhnout postavení vedoucího pracovníka než se stát pracovníkem úspěšným. Štěstí mají ti, kteří svou kariéru začínají na dobře vedeném pracovišti s přísným, ale spravedlivým režimem, kde se sice ihned nedostanou k pracovní svobodě, po které každý touží, ale kde se také nezkušený a nezralý pracovník nemůže stát předčasně sám sobě šéfem. Tuto odpovědnost není každý schopen bez přípravy unést a vědecký „selfmademan“ (nemělo by se říkat selfmadeperson podle chairperson místo chairman?) s nedostatkem možností navázat na zkušenosti svých předchůdců často za předčasně získanou svobodu později hodně trpí. Pracovníci mnohdy doplácejí na nedostatečné vedení svých pracovišť, na uzavřenost oboru, na nezájem pracovníků příbuzných oborů o spolupráci, a hlavně na svůj nezájem nabídnout spolupráci skutečným osobnostem. Zdánlivá výhoda našich malých pracovišť, kde lze předčasně získat velkou odpovědnost za obor i za sebe, se někdy obrátí proti těm, kteří neměli příležitost se naučit tuto odpovědnost nést. Mnozí paradoxně doplácejí i na nechuť kolegů vyrábět si osobní nepřátele kritikou nedostatků, o kterých každý ví, ale které jsou vysloveny až v závažném okamžiku habilitačního nebo jmenovacího řízení. Pokud se ani při těchto příležitostech nenajde odvaha k odpovědnému posouzení, není to pro hodnoceného výhra, ale odsouzení do herecké role vědce. V minulosti to bylo často odsouzení doživotní, což mnozí považovali za docela příjemné. Postupné, i když zatím hodně obtížné uplatňování kritérií obvyklých ve vyspělých zemích, může však nositelům titulů získaných kolegiální shovívavostí a nevhodnou tolerancí přinést velké zklamání. [...] Při hodnocení [...] nemohou být publikace v lektorovaných časopisech nahrazeny jinými odbornými ani populárními články, jenže právě ty jsou svědectvím schopností využít dosažené výsledky a získané zkušenosti v praxi. Umění takové články dobře napsat je darem, kterého se mnoha lidem nedostává a které je také třeba ocenit.

[...] Odpovědnost hodnotitelů je veliká a požadavky na hodnocené pracovníky musí být vysoké. Hodnotitelé se však své velké odpovědnosti nemohou zbavit přijetím „objektivních kritérií“, při jejichž naplnění se nemusí odhalit nejen odborné nedostatky hodnoceného, ale ani pokus o skutečný podvod. Není snadné vyslovovat ani přijímat kritiku, ale je třeba se to učit a vyžadovat plnění pravidel správné vědecké praxe dřív, než se má přijmout tak závažné rozhodnutí, jako je návrh na jmenování docentem nebo univerzitním profesorem, udělení vědecké hodnosti, svěření odpovědnosti za financování velkých projektů nebo vedení pracoviště. Nejvyšších uznání nedosáhne každý. To však neznamená, že si nelze vážit celoživotního přínosu k rozvoji oboru a k výchově studentů u těch pracovníků, kteří neměli dost sil nebo vhodné podmínky k překonání vysoké laťky požadavků pro jmenování do vysokých funkcí. Formálním plněním jen zdánlivě objektivních kritérií se však jim i jejich oboru velmi ubližuje. ¹⁾