Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Zapalte ho – ať hoří!

Příroda na Řípu a co s ní dál dělat
 |  5. 1. 2000
 |  Vesmír 79, 37, 2000/1

Říp je hora skrz naskrz mytická a posvátná. A to zcela objektivně. Totiž objektivní je ta tradice posvátnosti a to, že se s Řípem jako s mytickým místem zacházelo. Ať tomu počínání přilepíme nálepku jakou chceme (např. češství, iracionalita, vlast, víra, pověry), mnoho s tou mytičností neuděláme. Prostě lidí zaujatých Řípem bylo už tolik, že z něj mytickou horu vyrobili. Už to geomorfologicky nepatřičné slovo hora! To by se mělo zrušit a zakázat – Říp je pouhý vrch, jenže my právě to slovo hora nemyslíme geomorfologicky, ale pěkně postaru a normálně, čili, jak by tomu dnes někteří rádi říkali, iracionálně.

Není tedy divu, že právě tak je lidskou kulturou ovlivněn, ba generován i ráz zdejší přírody. Když se řekne, že Říp je významný taky biologicky, hned se zarazíme: není i to součást řipských mýtů? Nejde jen o ctižádost ochranářů přidat k nim to své? To by bylo, abychom si tam nějakou tu vzácnou bylinku nevyšťourali! Ale vážně: Říp biologicky významný je, a sice nelesními společenstvy slunných a strmých jižních svahů. Většinu vegetace Řípu ovšem tvoří les. A les je ve střední Evropě klimax, čili společenstvo z přirozených to nejpřirozenější a potenciálně nejstabilnější. Takže je všechno v pořádku – je to asi pořád ten les, kterým druhdy stoupal nebožtík praotec Čech, ne?

Jenže v Národním muzeu mají nástěnnou malbu takového divného kopce a pod ním je napsáno Říp. Světle zelený travnatý Říp pod vysokým letním nebem, přehledný a volný, stepní vulkanit s majkami a otakárky, křepelkami a skřivany. Otevřený poutníkům a s kaplí na vrcholu do daleka patrnou. Ta dnešní mračná lesnatá hora hlídající kraj jako pes ve žlabu je až dílem nové doby. Onen les je totiž stár jenom asi století.

Lesy a stepi na Řípu

Říp je pěkným příkladem toho, jaký nesmysl je ona tolik běžná ochranářská pověra, že přírodu dělíme na tu původní čili panenskou, která je skrze to panenství cenná, a na tu již člověkem více či méně zprzněnou. A že tou původní přírodou je les, který tu byl už před člověkem, víme ze Starých pověstí českých, a skrývají se v něm divukrásné víly Druhová diverzita a Ekologická stabilita.

Byl Říp holý už za časů Praotce Čecha? Kdy tu byl les naposled? Jak se tu vyvíjel poměr lesa a bezlesí? Nevíme a těžko to zjistit. Ale co víme s dost velkou jistotou:

  • Říp byl až donedávna zcela odlesněn, z původního lesa nezbyl ani remízek. Jednak je to vidět ze starých map, jednak z toho, že v lese zcela chybějí hájové byliny (až na jednu, mařinku vonnou, ale ta je tak náročná, že by se bývala samotná neudržela, takže se nejspíš na Říp dostala později se sazenicemi stromů).
  • Říp nikdy nebyl zalesněn úplně po celý holocén tu byla alespoň malá očka otevřených skalek. Prozrazují to extrémně světlomilné a suchomilné druhy přísně vázané na skalnatá stanoviště. Zejména jsou to křivatec český, kostřava přitvrdlá a česnek tuhý (Gagea bohemica, Festuca pallens, Allium strictum). Říp je izolován od podobných skalnatých biotopů kilometry hlubokých půd, které kdysi pokrýval les: nejbližší velké vyvřelinové vrchy jsou až Hazmburk za Ohří a Vinařická hora u Kladna. Tyto stepní druhy měly naposled možnost šířit se otevřenou krajinou ve starém holocénu, dokud tu místo lesů byly stepi drsně kontinentálního klimatu.

Na zdejších skalinách tedy zůstaly po tisíciletí izolované populace světlomilných druhů a odolaly zde lesu. Málem už ale mají smůlu. Dneska ta skalní oka mají sklon dále zarůstat křovím, a pak lesem. Pokud jim nepomůžeme, časem les opanuje celou horu. To ukazuje, že step přetrvávala jen díky člověku. Bylo by to možné. Říp byl strategickým a snad i rituálním bodem v krajině permanentně osídlené, byl tedy důvod i možnosti udržovat na něm bezlesí. Navíc svažité suchopáry dobře hoří. A ukazuje se, že krajina byla rozsáhle vypalována už dávno před prvními zemědělci (kterým se vynález této aktivity donedávna přičítal).

Rozhodněte se sami

Máme tu tedy dvě společenstva: skalní step a les. Skalní step má spoustu vzácných druhů (krom těch tří jmenovaných taky například suchomilnou játrovku Grimaldia fragrans, která voní jako cedrové dřevo). Ta step je sice v základu původnější než les, ale nejspíš byla z náruče lesa zachráněna a dál udržována člověkem, takže je to společenstvo trochu původní a trochu umělé. A pak je tu les, kterému je sto let, a v tom je jeho vada. Měl by sice být přirozený, ba původní, ale je kompletně umělý a je mu to vidět na nose. Naprali tam všechno, co tenkrát bylo k výsadbě po ruce. Jsou tu v neladné směsici duby, javory, habry, jasany, dokonce buky, smrky a modříny a ovšem akáty, a pod tím bezinky, kopřivy a kakost smrdutý. Krása nesmírná. Od vrcholové kaple byla kdysi vidět půlka Čech. Dnes jen hradba stromů. Praotec by dnes mohl stejně dobře lobovat pro med a strdí i bez té turistiky.

Takže se musíme rozhodnout, co tu vlastně chceme chránit. A nevyřeší to za nás žádná ochranářská fráze, a dokonce se to nedá nějak objektivně spočítat. To rozhodnutí totiž už není záležitost vědy, ale ideologie. Buď je nám cennější step a aktivita prastrýce mezolitika, který to tu prvně začal vypalovat a mimoděk tím zachránil část bioty starého holocénu. Nebo les a aktivita obrozeneckého okrašlovacího spolku, který nám tu zhmotnil romantickou představu hlubokého lesa starých Slovanů.

Dohola!

U mě by to vyhrála step, ale to jen proto, že jsem víc ideologizován současnými hesly vědy (jmenovitě ekologie) než tradičními a pro mě poněkud z módy vyšlými hesly ideologií (jmenovitě národního obrození a ochrany přírody). Les na Řípu? Vždyť je to jen přerostlé křoví. Původnost lesa? Kontinuální existence je sotva sto let. Předělat „les“ na les skutečný lze jen za cenu těžkého zásahu včetně dovlečení hajních bylin odjinud, a to je hříšná ohavnost. Kdežto předělat les na step lze snadno, protože příslušné druhy ještě na lokalitě jsou a samy se rozšíří, dáme-li jim místo.

K záchraně stepí na Řípu by to chtělo v první fázi krabičku sirek a sekeru (každý začátek je lehký). Zdá se vám drastické likvidovat les? Mně taky. A když les likviduje stepní druhy, které tam vytrvaly snad už od doby ledové, to se vám drastické nezdá? Přinejmenším celé jižní úbočí Řípu až po vrchol by stálo za to vysekat a vypálit, na severní straně kopce může koneckonců ten les zůstat, Říp je dost velký. A pak to chce něco složitějšího: stabilizovat step vůči zarůstání. Nejlépe trvalou řízenou pastvou menšího stáda koz, ty se tam pásly od pravěku a v rozumném počtu jsou pro údržbu stepi ideální. Konečně by si takový projekt dokázal na sebe přivydělat. Staroslavná česká specialita kozí prasyrečky Praotec Čech z posvátné hory Řípu – našim krajanům za velkou louží za pouhých 99 dolarů/kus!

Obrázky

Citát

Benjamin Kuras: Češi na vlásku. Příručka národního přežívání. Baronet, Praha 1998

Praotec Čech přivandruje se svým lidem a dobytkem a se svým bratrem Lechem a jeho lidem a dobytkem odněkud východně od řeky Visly, kde se rozhádal s jinými slovanskými kmeny. Dojde až po středočeskou horu Říp, která vypadá jako osamělý krásný pevný mladý ženský prs. Zde Čech i jeho lid, ač znaveni dlouhým putováním, bleskurychle a v pohodě porazí místní obyvatele, kteří nemluví jejich jazykem. Usadí se zde a začnou žít bukolicky poklidným životem, v této "zemi zaslíbené, mlékem a strdím oplývající, zemi hojnosti a snadno bránitelné před nepřáteli", kterou jeho lid rozhodne pojmenovat po něm.

Muži pasou stáda a brání je před divokými šelmami. Jiní stavějí obydlí a opevnění. Ženy tkají a splétají plátna, sukna a látky a šijí z nich šaty, oděvy a hávy. A zatímco všichni společně pějí pastorální písně a hrají na pastýřské píšťaly a trouby, vyřezávají bůžky ze dřeva a bojí se záludných lesních vil, největší Čech tiše zesne v pánu třicet let po svém příchodu ve věku 67 let. Pozůstalý truchlící lid položí jeho mrtvolu na vysokou hranici dřeva, štká a zpívá pohřební písně, zatímco vítr odvívá kouř z pohřebiště a nebožtíkův bratr Lech se vrací na severovýchod založit polský národ. Poté jeho popel shrnou a vloží jej na hoře Řípu do náhrobního pahorku, z něhož časem na samém vrchu vyroste malá bazilika přidávající prsové hoře krásnou vztyčenou bradavku.

A to je celá legenda. Nudná až to bolí. Děsivě mdlý, nezáživný, nevzrušující, nevášnivý, nedramatický způsob vzniku národa.

A co nám to prozrazuje o Češích? Nebo co si to tedy Češi sami sobě o sobě vyprávějí?

No, jedno už o nich víme: Baží po nenamáhavém, snadném, pastorálním, bukolickém, něžném, domáckém životě v pohodě, idealizují si ho a lyricky se o něm rozplývají, pasouce svůj tlusťoučký dobyteček a obdělávajíce svou úrodnou půdičku, zahánějíce zlého vlčka, bojíce se bůžků a víl, přijímajíce něhu od svých ženušek a jejich lahodných kyprých ňader, pohlavně se hojně vyžívajíce, hrajíce muziku a vyprávějíce si anekdoty - a donekonečna prosperujíce, s nepřáteli v nedohlednu. Tak by chtěli, aby to zůstalo a navždy.

Žádné drama, prosím, my jsme Češi.

Aby se jim to splnilo, to by se samozřejmě museli usadit na pustém ostrově, ne v srdci Evropy.

Významnější však je, co nám v tomto příběhu Češi neříkají. Co ze své pastorální idyly cenzurují. Na co nechtějí pomýšlet, čím se nechtějí obtěžovat, co si raději nechtějí připomínat.

Například: Jak snadno vlastně porazili ty místní obyvatele, kteří nemluvili jejich jazykem? Co se s nimi stalo? [...]

A všimněme si tohoto:

  1. Příběh nevyjadřuje žádnou hrdost nad něčím, co vypadá jako nepochybný a naprostý vojenský úspěch a zjevně se vyhýbá příležitosti předvést Praotce Čecha, nebo přinejmenším některého z jeho chrabrých válečníků typu Josué, jako hrdinu.

  2. Nevyslovuje žádný soud nad těmi nebohými poraženými - dokonce potřenými - lidmi, nenabízí žádné ideologické ospravedlnění za útok na ně. [...]

  3. Způsob, jakým legenda popisuje nepřítele, naznačuje, že jde o jakousi podřadnou kulturu, sotvajakou organizovanou ekonomiku, o zanedbanou půdu jen jen se třesoucí na dovednou ruku kultivovaných a civilizovaných Čechů, jak sami sebe vždy rádi vnímali.

  4. Legenda vůbec nijak nenaznačuje, zda potřené místní obyvatelstvo bylo povražděno, vyhnáno, podmaněno nebo vstřebáno. [...]

Shrnuto: Armáda Praotce Čecha musela mít ve svých řadách pár zručných hrdlořezů. Francké prameny tehdejší doby skutečně také hovoří o tlupách zdivočelých Slovanů vpadajících na území německých kmenů za hojného plundrování, včetně loupení žen. Ale Češi - neboť kdo jiný tito zdivočelí Slované mohli být - se sami sobě jeví raději jako obdělávatelé a tvůrci pohody, než jako vetřelci. [...]

Češi se vnímají - a chtějí být vnímáni - jako obdělávatelé, nikoli dobyvatelé. Řemeslníci, ne válečníci. Milovníci, nikoli násilníci. Lyrici, ne dramatici. Estrádní komici, nikoli zběsilí tragédové.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Botanika

O autorovi

Jiří Sádlo

RNDr. Jiří Sádlo, CSc. (*1958), vystudoval geobotaniku na Přírodovědecké fakultě UK. Pracuje v Botanickém ústavu AV. Jeho hlavním tématem je vývoj krajiny a vegetace během holocénu a její současné změny včetně vlivu biologických invazí. Přednáší např. na fakultě humanitních studií UK.
Sádlo Jiří

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné