Kolik by stála redukce skleníkových plynů?

Kjótský protokol z roku 1997 zavazuje ke snížení emisí skleníkových plynů o 7 % pod úroveň emisí v roce 1990. Nemluví však už jen o oxidu uhličitém, ale o zaměnitelném koši skleníkových plynů (tj. místo CO₂ lze snížit ekvivalentní množství jiného skleníkového plynu). Kromě zmíněného oxidu uhličitého je jedním z nejvýznamnějších skleníkových plynů metan (viz rovněž obrázek). Dosud se při posuzování nákladů na redukci emisí jiných skleníkových plynů, než je CO₂, přistupovalo na jednu z následujících možností:

• v porovnání s redukcí emisí CO₂ jsou náklady na redukci ostatních skleníkových plynů zanedbatelné,

• jsou úměrné nákladům na redukci CO₂,

• jsou nesrovnatelně větší než náklady na redukci CO₂.

Samozřejmě je na tom podepsaný fakt, že neexistuje dostatečně podrobný globální model emisí těchto plynů. Četné zdroje těchto emisí souvisejí se zemědělstvím, ukládáním odpadů i s různými průmyslovými procesy. Bez toho, že by se činila nějaká opatření na redukci emisí skleníkových plynů jiných než CO₂, se ve Spojených státech amerických předpokládá, že emise metanu klesnou z hodnoty 179 MtC_eq v roce 1975 na 174 MtC_eq v roce 2000, a pak budou opět stoupat na 186 MtC_eq v roce 2010 (to jsou projekce z populačního vývoje, vývoje hrubého domácího produktu, produkce energie a ze spotřeby). Science 286, 905–906, 1999