Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Nesmírné jsou lány českého mašíblu

VLADIMÍR BORECKÝ: Zrcadlo obzvláštního (z našich mašíblů), Hynek, Praha 1999, 344 stran, náklad a cena neuvedeny
 |  5. 9. 1999
 |  Vesmír 78, 525, 1999/9

Lány mašíblu jsou nesmírné a práce na nich nekonečná. Badateli, který se vydá na tato nezměrná pole, navíc hrozí, že zde posléze zabředne do záludných bažin a jeho zoufalé blekoty nebude brát nikdo co vážně míněné volání o pomoc, ba spíše co výzvu zamáčknout ho do smrtonosného bahna mašíblu ještě hlouběji.

Vladimír Borecký hrozbě (a lákání) záludných bažin nepodlehl, šťastně se vrátil zpět a o svých cestách do zemí mašíblů podal znamenitou zprávu v knize Zrcadlo obzvláštění.

Zastavme se napřed u pojmu a obsahu mašíblu. Pojem mašíbl přirozeně uchvátí svou jedinečnou fonetickou formou, v níž je naplněn souzvuk smyslu se zvukovým ekvivalentem. I nezasvěcenec, který netuší, že jde o prostou zkratku ze slov magoři, šílenci a blbci, zde magory, šílence a blby vytuší. Zvukové spojení magorů a blbů navozuje asociaci mašiny, bezduchého mechanizmu stroje, spojení šílenců s blby, obsedantní pohyb šíbování. V hloubce se ozývá byrokratický šiml, evokující těžké šanony spisoven a archivů absurdních úřadoven patafyzických správních orgánů.

Jde tedy o podivíny a lidi nápadné, nikoli o psychiatrickou diagnózu. Karel Slavoj Amerling (1807–1884; viz Vesmír 78, 456, 1999/8), pedagog a lékař obrozenecké generace, který používal počeštěný pseudonym Slavoj Strnad Klatovský, razil krásný termín obzvláštníci. Amerling sám byl také obzvláštníkem – autorem patafyzické terapie zavejcování (inovatio), jíž se zařadil do početné řady léčitelů. Následující ukázka nás přenese rovnou do oblasti, kterou Vladimír Borecký tak důkladně celý život zkoumal a zkoumá.

Hlať vyvozující se z matizny a louhu má tu vlastnost do sebe, že nic cizího v svůj organismus nepřijímá ..., v mých očích každé vlákno zdravého těla jest též hlatí a souhlatí a toliko třeba znáti toho vyhovění a počínání si, jímž by se onen prvohlatí stav i v těle lidském chorobám zavésti dal. Jak i ve vejceti děje a tvoří se vše z jednostejné látky, a to huspení konečně tak všechny ústroje těla lidského vytvořilo, že po vylíhnutí ten nejblaženější rozvinující se a denně rostoucí čas zdokonalování a dospívání mocným svým chodem se jeví a jeviti by se mohl, kdyby nezkušenosti, převrácenosti, a již prvovychovatelské ze všech koutů světa nasebrané prostředky jídla a nápoje výše vzdělanosti domyšlené slátané léky a elixýry do toho všeho nehromily.

Zavejcování se dělo tak, že pacient byl zabalen do mokrých prostěradel skoro bez přístupu vzduchu, bez jídla a pití, a tak ponechán po osm až dvanáct hodin ve svém potu a výkalech. „Vyklubání z vlhkých skořepin pak pociťoval zřejmě jako znovuzrození a zapomněl dozajista na všechny choroby, které kdy měl.“ „Zavejčený či zalaněný zdravec neb uzdravenec“ byl pak završením celého terapeutického snažení.

Obzvláštníci nebyli ovšem jen výsadou obrození, o sto let později se setkáváme s neméně úžasným výkladem vzniku pravorukosti u velkého normalizátora akademika J. Hrbka 1) (tentokrát necituji z Boreckého knihy, ale z proslulého Hrbkova článku v Československé neurologii a neurochirugii, květen 1978):

Odpověď netřeba hledati dlouho. Slunce bylo hlavním dárcem světla a tepla pro veškeré tvorstvo ve třetihorách. Všichni nebo téměř všichni suchozemští obratlovci žili na severní polokouli. Všude byly chladné noci, v rozsáhlých oblastech i chladná a dlouhá zimní období – ba opětovně celé dlouhé ledové doby. Nedočkavě čekalo vše živé za nočního chladu a hladu na východ slunce. Právem lze mluvit o jakémsi mobilním heliotropismu u zvířat i u pračlověka. [...] Tato boční heliotropní orientace tváří k jihu měla dva velmi významné následky: a) Osvětlovala pravou nataženou končetinu, kdežto natažená levá končetina vrhala do úchopového prostoru svůj stín. Bylo tudíž výhodnější používat ke hrabání, přidržování, úchopu – a později při práci i písmu – pravé končetiny a pravé ruky. b) Vystavovala organismus po dlouhou dobu jednosměrnému účinku Coriolisových sil, vznikajících při rotaci Země a sčítajících se vektorově s účinky zemské gravitace. Podrobnější rozbor ukazuje, že též z hlediska celkové stability kvadrupeda i bipeda bylo výhodnější zachovat opěrnou funkci levé končetiny a uvolnit pro úchop i pro jinou praxi končetinu pravou.

Vladimír Borecký rozebírá v knize slavnější Hrbkovu teorii gravitace jakožto zástinu, opravdovou materialistickou teorii, jíž otevřel cestu marxizmus. Je to jednoduché jako s mouchou neortografického ortodoxního marxisty Václava Čedíka: „Moucha chce vilétnout oknem, ale stále naráží do skla – a přitom druhá půlka okna je otevřená: je to totiž dyalektickí materializm.“ Borecký uzavírá: „Sledujeme-li s odstupem na pozadí Hrbkova díla osud Čedíkovy mouchy, pak je zřejmé, že pokud by neskončila vyčerpáním a vyletěla do světa vyraženou tabulkou dialektického materialismu, skončil by nepochybně její krkolomný let v hlubinách zapomnění, v bezedné šachtě Svaté Anny, pokud by ji milosrdně nepřiplácla ke stěně nějaká z Hrbkových platinových koulí.“ (Experiment v šachtě si Hrbek vynutil na ministru informací Kopeckém.)

Zkrátka nepřijde ani akademik Zdeněk Nejedlý se svým snem o měsíčních ženách a matriarchátu v Čechách, ba ani národní učenec Vladimír Vondráček se svým diogenizmem, a ovšem ani slavné mentiony profesora Kahudy. 2)

To jsou ovšem případy, které mnozí z nás dobře pamatují. Borecký však při svých průzkumech lánů mašíblů objevil zapomenuté naprosté skvosty. Jmenujme jen několik z nich: Kollárovu etymologickou školu, geolingvistiku prof. Kramáře, Zvičínského posunutí prehistorie, Maliarikovo úsilí o překonání etnocentrizmu, neoglyfy doktora Baťka, etikoterapii Ctibora Bezděka, sládka a alchymistu Otakara Zacha, Forstrovu fyzikalistickou interpretaci alkoholizmu.

Některé z mašíblů zpracoval Borecký v samostatných publikacích: především připravil obsáhlý výbor z díla Jakuba Hrona Nedorozumění s rozumem aneb Konba žijby (Praha/Litomyšl, Paseka 1995), dále pak básnické dílo Václava Svobody Plumlovského, které zveřejnil i s dobovými dokumenty, a překlady básně Chudobín do téměř padesáti jazyků ve svazku nazvaném podle Svobodovy básně Co složím, to mám (Torst, Praha 1996). Uvedeny jsou tam i dokumenty oslav básníka uměleckými seskupeními Šmidrů a Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu. A když už jsem u toho výčtu Boreckého publikací: soubor Boreckého článků o absurdní komice vyšel pod názvem Odvrácená tvář humoru (Dauphin, Liberec/Praha 1996) a dva přehledné spisy teoretické: Imaginace a kultura (Karolinum, Praha 1996, viz Vesmír 75, 644, 1996/11) a učební text K otázkám symbolické imaginace (Karolinum, Praha 1998). Recenzovaná kniha samosebou začleňuje mašíbly do širšího kulturologického rámce.

Snad se najde nakladatel, který by vydal výbor ze spisů dr. Lukeše, mého nejoblíbenějšího mašíbla, jemuž jsou v Zrcadle věnovány tři kapitoly a o němž napsal Vladimír Borecký řadu dalších článků. Dr. Lukeš, sám lékař, později pacient psychiatrických léčeben, se stal známým především díky psychiatrovi prof. Stuchlíkovi, který sledoval a popsal jeho tvorbu nových jazyků (včetně písma a obsáhlých slovníků) – neofázii. Pozoruhodná byla i hudební tvorba dr. Lukeše, napsal třicet šest oper, které sám označoval za katastrofické. Díky Vladimíru Boreckému jsme si mohli některá libreta či jejich náčrty přečíst. Tak např. téměř celé libreto Lukešovy opery Úderka, v níž v pátém obraze zpívá baryton (bez nápovědy) celý projev Klementa Gottwalda k úderníkům a údernicím ve Španělském sále, bylo otištěno v časopise Psychiatrie (1998/3). Pozoruhodné je i pokračování Prodané nevěsty, v němž vyjde pravda najevo: Jeník nesloužil oněch pět let jako čeledín u sedláka, nýbrž se nechal naverbovat a stal se z něj těžký alkoholik. V průběhu opery si pro něj verbíři znovu přijdou, Vaška odváží psychiatrická ambulance, protože vyděsil malého Ivánka, syna Jeníka a Mařenky, a ten z toho dostal psotník. Během opery zemře a Mařenka dožívá svůj život v klášteře. Zbývá ještě dodat, že Kecal je náčelníkem sokolů. (Podrobněji viz Zdravotnické noviny 1990, č. 19).

Tady někde nás musí napadnout, že hranice mašíblovství je velmi ošemetná. Spočívá snad demarkační linie v tom, že si mašíblové nejsou vědomi toho, co dělají, že nedokáží mít odstup od svých výmyslů? To pak by se za touto hranicí octl kdekdo, a právě dr. Lukeš nikoli: ten totiž uzavírá svůj náčrt libreta takto:

Na zdi se objevuje světelný přízrak. „Pane můj, to jsi ty?“ volá Mařenka. „To já jsem – Jeník,“ odpovídá tenor dolce cantabile. „Jdu si pro tebe, Mařenko má, pojď za mnou!“ tóny melodie prince z Rusalky. „Přišel tvůj čas. Pojď se mnou, dívko má!“ Odvádí s sebou vzhůru světelný stereoskopický přízrak mladé Mařenky, a jeptišky, které právě kráčejí dlouhou chodbou se svíčkami v dvojstupu ke kapli, odvážejí mrtvé tělo stařeny, prozpěvujíce: „Requiem aeternam dona ei Domine... usque ad omnis caro veniet.“ Tedy opět týž mystický a imaginární konec jako v „Aenigmě“, „Pátém jednání Traviaty“ i v „Monte-Christu“; připadá mi, že se již do omrzení opakuji, že jsem se tematicky, invenčně nadobro vyčerpal.

Člověk, velký mašíbl – tak se jmenuje poslední kapitola Boreckého knihy. Obzvláštníci, lidé podivní, mašíblové nám nastavují zrcadlo. Vladimíru Boreckému můžeme být vděčni nejen za rozkošné, veselé a moudré vyprávění o českých mašíblech, za jejich kulturologickou a psychologickou analýzu, ale především za toto zrcadlo obzvláštnění.

Poznámky

1) MUDr. Jaromír Hrbek (*1914), neurolog, profesor na univerzitě v Olomouci, ministr školství ČSR v letech 1969–1971
2) František Kahuda (1911–1987) sociolog, pedagog, ministr školství 1956–1963

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Jiří Fiala

Doc. RNDr. Jiří Fiala (*1939–2012) vystudoval Přírodovědeckou fakultu MU v Brně. Zabývá se filozofií matematiky a logiky. Přednáší analytickou filozofii a epistemologii na Západočeské univerzitě. Zde také vydal tři čítanky textů analytických filozofů. Kromě jiných textů přeložil řadu knih, například Karl Popper: Logika vědeckého bádání, Paul K. Feyerabend: Rozprava proti metodě, B. Mandelbrot: Fraktály, René Descartes: Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné