Možnosti komunikace u hluchoslepých dětí

Hluchoslepé dítě je vždy odkázáno na pomoc druhé osoby, ale může se samostatně například oblékat nebo stravovat. Hluchoslepota není jen součtem hluchoty a slepoty – je to postižení takového stupně, že způsobuje problémy s učením, chováním i komunikací a celkově ovlivňuje nejen pracovní schopnosti, ale i duševní život postiženého. Každá společenská situace má svůj soubor odstínů, barev chování a pocitů. Člověk musí být dobrým pozorovatelem i pozorným posluchačem, aby byl schopen pochopit situaci v jejím celku. A právě o tuto schopnost je hluchoslepý člověk ochuzen. Ani nejlepší přístup učitele, vychovatele se speciálněpedagogickým zaměřením, láska rodičů či blízkého okolí nemohou plně zabránit jeho izolaci. Při jeho výchově a vzdělávání je důležitá kompenzace zbytků zraku i sluchu. Mimo jiné záleží i na době, kdy k postižení došlo.

Zbytky sluchu nebo zraku

U neslyšících jde o vrozenou nebo v raném věku získanou ztrátu sluchu ve frekvenčních oblastech důležitých pro rozvoj a porozumění řeči. Řeč by se mohla rozvíjet uměle na základě zrakového vnímání, což však nelze u hluchoslepého. Zbytky sluchu mohou být u hluchoslepých dětí snadno přehlédnutelné, zejména při mentálním defektu. I když jde o lehkou, střední nebo středně těžkou vadu sluchu a dítě je za určitých podmínek schopno vnímat hlasitou řeč, sluchové vnímání se nerozvíjí, tudíž se nerozvíjí ani řeč. Reakci vyvolá jen velmi silný akustický podnět. Je-li sluchové vnímání cílevědomě upravováno, bývá dítě po určité době schopno rozeznat různé zvuky z okolního světa, nebo i porozumět mluvené řeči.

Děti, jež se navíc narodí s poruchou zraku, jsou ochuzeny o obojí podněty – zrakové i sluchové. Jejich psychický vývoj není podporován vývojem řeči, tedy ani symbolického myšlení. Jsou-li zachovány alespoň minimální zbytky zraku, lze nevyvinuté funkce upravit zrakovou stimulací (technikami, metodami a postupy, jimiž se snažíme dítě naučit, aby využívalo i sebemenší zbytek zraku).

Hluchoslepost se vyhodnocuje na základě senzorického příznaku, tedy podle stupně poškození zraku i sluchu a jejich souhry.

Vibrační počitky

Hluchoslepé dítě se v okolním prostředí orientuje především podle vibrace rozdílných kmitočtů a podle jejich intenzity. Vibrace hrtanu mu umožňuje kontrolovat zvukovou řeč, prostřednictvím vibrace hudebního nástroje vnímá hudbu. Hmat mu částečně nahrazuje možnost vytvářet si představy o světě. Hluchoslepé dítě musí být k aktivnímu užívání hmatu vedeno cílevědomě, aby se hmatem nejen orientovalo, ale i komunikovalo.

U dítěte úplně nevidomého s těžkou nedoslýchavostí či hluchotou musíme slovník znakové řeči budovat postupně. Je nutno respektovat rozdíly způsobené dobou vzniku, stupněm a typem zdravotního postižení. Slova se musí neustále opakovat, upevňovat a postupně obohacovat. Začínáme s nejběžněji užívanými znaky pro jídlo či předměty denní potřeby. Přecházíme na znaky označující osoby, s nimiž se dítě setkává ve svém okolí. Má-li je spojeny s nějakou asociací, upozorníme na ni. Slovník obohacujeme při každé činnosti, úkolu, který po dítěti vyžadujeme.

Zprvu se tento způsob komunikace může zdát obtížný. Učitel nejdřív musí zvolit k dítěti vhodný přístup, aby k němu získalo důvěru. Pak ho učitel seznamuje s jednotlivými úkony – značí mu je do dlaně, a poté je vyznačuje i na daném předmětu. Dotyky mezi učitelem a dítětem jsou prvním předpokladem pro učení. Vzniká tak komunikace, a později se vytváří i jazykový systém.

Praktické vytváření slovníku

Při navazování kontaktu s dítětem je potřeba přistupovat k němu vždy stejným způsobem, zjišťovat jeho libé i nelibé pocity, respektovat jeho osobnost. Dítě nás poznává, zvolíme-li pro svou osobu specifický znak. Označeny musí být i předměty, věci a činnosti, s nimiž dítě přichází do styku, například oděv, boty, hrníček, sklenice, lžíce, talíř. Potřebuje se dotýkat předmětu a zároveň cítit dotek učitelův. Například při oblékání učitel s dítětem vyhledává oblečení umístěné vždy na stejném místě. Oděv spolu rozloží a učitel dítě upozorní, o jaké oblečení jde a jak je lze obléknout. Když jde například o mikinu, vyhledají společně rukávy a rozliší přední a zadní stranu. Zadní strana bývá odlišena znakem, např. knoflíkem na dolní části oblečení (tento znak má dítě na všech částech oděvu.) Vyhmatáváním horní části mikiny s dítětem zjistíme, jakým způsobem se dá tento oděv obléknout – jestli jedině přes hlavu, anebo rozepnutím knoflíků či zipu.

Dítě upozorňujeme na tvar, velikost, zvláštnosti. Každému předmětu přiřadíme znak (v individuálně upravené znakové řeči). Tak se u hluchoslepých začínají vytvářet první slova. Ta se pak opakují a procvičují, dokud je dítě nepřijme a nezačne je používat samo.

Globální metodou přecházíme na rozlišování slov od předmětu přes znak až k nápisu psanému v Brailleově písmu či (pro osoby se zbytky zraku a slabozraké) v černotisku, a nakonec k artikulaci hlásek. Například A: daktyl do dlaně v Lormově jednoručním písmu, v Brailleově písmu pozice palec, a nakonec černotiskové A a artikulace hlásky. Dítě tedy písmeno znakuje, čte, píše a učí se je artikulovat, až se naučí poprosit o své potřeby, například o jídlo. Tak je připraveno na další změny, učí se zapojovat myšlení, paměť.

Celkový stav hluchoslepého dítěte se zbytky sluchu a zraku záleží na podmínkách, v nichž dítě žije. Jestliže je možné u dítěte využít zbytky zraku a sluchu, jde-li o dítě se zrakovou či sluchovou zkušeností nebo dítě postižené až později, když umělo mluvit, lze předpokládat příznivou prognózu.

Lormova abeceda a černotiskové písmo

Každý hluchoslepý nemůže odezírat řeč ze rtů mluvícího a nejspolehlivějším dorozumívacím prostředkem pro styk s okolním světem je doteková Lormova abeceda. Hluchoslepí se učí hmatem číst záchvěvy úst. Je to velmi obtížné (zkuste si to) a ani velmi inteligentní hluchoslepí nerozumějí každému, kdo hovoří.

Komunikace je předpokladem navázání vzájemného vztahu mezi hluchoslepým dítětem a učitelem, vychovatelem či matkou. Pro tyto lidi má dítě specifické znaky: předmět, věc charakterizující osobu, o níž s dítětem hovoříme, přestože právě není přítomna (např. náramek, který máme my, ale zároveň i daná osoba, kterou pak dítě podle tohoto „údaje“ pozná.

Nizozemci ve spolupráci s japonskou firmou Canon vyvinuli snadno přenosný a snadno ovladatelný elektronický psací stroj – komunikátor, kde se na proužku bílého papíru objevuje černotiskové písmo. Tento přístroj se však může užívat u dětí, které dostatečně ovládají psanou i významovou podobu slov. Ve Švýcarsku už tento přístroj hluchoslepým dětem slouží jako komunikační pomůcka.

Pryč s přehnanou starostlivostí!

Navázání kontaktu a rozvoj komunikace s hluchoslepým dítětem vyžaduje při jednotlivých krocích značnou trpělivost. Je velká škoda, že rodiče hluchoslepé dítě nevedou alespoň k částečné samostatnosti.

Někteří rodiče v ní dokonce vidí potenciální nebezpečí, ohrožení dítěte. Často své dítě kazí i proto, že se považují za viníky jeho postižení.

Pryč tedy s obavami rodičů a přehnanou starostlivostí prarodičů, kteří nesprávně argumentují, že to dítě nemůže zvládnout, chce se toho po něm moc, je to příliš velká zátěž apod. (pro rodiče, prarodiče, nebo pro dítě?). Pro rozvoj a aktivitu dítěte je zapotřebí přiměřené zaměstnání – je to k jeho prospěchu a nikoliv škodě.