Slovo má Jiří Kraus

Vesmír: Jednu z tiskových konferencí v AV ČR jste oživil vtipnou poznámkou: „Na úpadek jazykové úrovně si lidé stěžovali odpradávna. Kdyby všechny podobné povzdechy byly opodstatněné, musely už dávno všechny jazyky upadnout až na dno.“ Je podle vás skutečně stav našeho jazyka „nepřijatelný, charakterizující češtinu jako jazyk neustálený, a tudíž méněcenný“ (viz Akademický bulletin 6/1999, s. 12–13)? Není snad právě neustálenost charakteristickým rysem živého jazyka?

Jiří Kraus: Vlastnost pružné stability, která se v tradicích domácí jazykovědy jazyku přisuzuje, v sobě zahrnuje dva zdánlivě protikladné rysy. Jeden vyplývá z toho, že jazyk slouží vzájemnému dorozumění, a musí se tudíž vyznačovat vysokým stupněm ustálenosti, zvláště ve své podobě spisovné, druhý pak souvisí s tím, že jazyk je v každém okamžiku schopen vyjadřovat rychle se proměňující skutečnost. Obecně většinou dokážeme tento zdánlivě paradoxní vztah neměnnosti a dynamiky pochopit, avšak v jednotlivých případech nám někdy způsobuje potíže. Mateřský jazyk představuje jistotu, dokonce jednu z mála jistot v překotně se rozvíjejícím světě, a tak se rodí nespokojenost s tím, v čem se dnešní kodifikace liší od těch minulých. I tady se nezřídka projevuje překvapivý protiklad. Nelíbí se nám slova cizího původu, ale sami je běžně užíváme, za nekulturní považujeme výslovnost slov dizertace, renezance, diskuze, ale sami to říkáme, stěžujeme si na nerespektování původního pravopisu či výslovnosti slov cizího původu, ale sami mnohá z nich počešťujeme.

Vesmír: Stal jste se konzultantem v jazykové diskusi přírodovědců o komunikaci v přírodovědných oborech. Iniciátoři diskuse otiskli své závěry v Akademickém bulletinu, znění dokumentu však již s vámi nekonzultovali. Obsahuje doporučení redaktorům odborných i popularizačních časopisů přírodovědného zaměření a autorům vysokoškolských i středoškolských přírodovědných učebnic, aby v některých případech, kde jsou v Pravidlech českého pravopisu dublety, dávali přednost starší podobě slova. Jaký je váš názor na to, že jsou zde bez rozlišení uváděny středoškolské učebnice vedle vysokoškolských a populárněvědecké časopisy vedle odborných?

J. K.: Ze zásady pružné stability spisovného jazyka vyplývá ještě další protiklad – existence kodifikačních variant a dublet, které poskytují uživateli jazyka možnost výběru spisovných prostředků. Autor, který chce mluvit nebo psát spisovně, se může vyjádřit knižně nebo hovorově, naznačit obecně přístupný nebo výlučný (odborný, zasvěcený, elitářský) ráz textu, zdůraznit neutrální nebo citový postoj k tématu či k auditoriu atd. Vedle této funkce stylistické plní varianty další úlohu – otvírají cestu přirozenému jazykovému vývoji a potlačují představu o výjimečnosti a knižnosti spisovného jazyka (funkčně se tak diferencují dvojice péci/péct, bez tří/bez třech, Liberečan/Liberečák, v balíčcích/v balíčkách).

A jak se projevuje zmíněná protikladnost, někdy i nesmiřitelnost těchto postojů? Proti variantnosti jazykové kodifikace vystupují zastánci názoru, že v jazyce musí existovat ostrá hranice mezi tím, co je správné, a tím, co je chybné. Na své otázky žádají univerzálně platné odpovědi, většinou ve shodě s tím, co si zapamatovali ze školních let. Tam, kde chybí porozumění pro funkční diferenciaci užitých jazykových prostředků, hodnotící postoje vůči jazyku se stávají zástupnými symboly. Mnoho desítek let probíhající spor o to, zdali a v jaké míře slova cizího původu počešťovat, nebo je naopak ponechávat v (relativně) původní podobě, tak zahrnuje výtky na adresu elitářství nebo naopak vulgarizace, obavy z podléhání cizím vlivům nebo naopak z jejich nedostatečného respektování atd.

Z toho, co jsem až dosud řekl, je snad jasné, že existenci variant v jazykové kodifikaci považuji za nezbytnou a že přímočaré a obecně platné recepty na jazykovou správnost odmítám. Zároveň si však uvědomuji, že vzniká velké množství textů, v nichž na jednoznačném a výstižném způsobu vyjádření záleží. Mezi autory, překladateli, redaktory a korektory těchto textů je hodně lidí, kteří pociťují odpovědnost za dobrou jazykovou úroveň své práce. K tomu plným právem přiřazují snahu o jednotné rozhodnutí právě pro určitou pravopisnou dubletu, zvláště u slov, která jsou v jejich oboru klíčová.

Vesmír: Jak by podle vašeho názoru měl psát autor středoškolské přírodovědné učebnice a jak žák střední školy? Měli by se oba víceméně řídit školním vydáním Pravidel českého pravopisu (tj. používat pouze novější z dublet)?

J. K.: Pro středoškolské učebnice bych zásadně doporučil dublety novější. Odborník by mohl v rámci poučení o termínech cizího původu na jiné možnosti psaní upozornit a vysvětlit je.

Vesmír: Jaký pravopis by měl zvolit redaktor populárněvědeckého časopisu, jehož cílem je poskytovat všeobecný přehled o oborech, jimž se čtenář nevěnuje profesionálně? Ptám se pochopitelně na Vesmír. Věkový průměr čtenáře vesmíru neustále klesá. Snad proto nám prof. F. Daneš r. 1993 doporučil, abychom používali progresivní podobu pravopisu.

J. K.: I tady bych se přimlouval za podoby novější, ale dovedu si představit, že někteří autoři na podobách starších trvají. Nemyslím, že by taková záležitost musela vyvolávat přehnané emoce, proto bych přání těchto autorů respektoval. Přitom bych se je však snažil dovést k důslednému psaní. Taková je ostatně i praxe časopisu Naše řeč.

Vesmír: Autoři Naší řeči většinou studovali češtinu hlouběji, kdežto autoři Vesmíru se jí (až na výjimky) nezabývali. Někteří používají i „trojí normu“ v jednom článku a asi by bylo obtížné „rozplétat“ případ od případu.

Vrátím se ještě k článku v Akademickém bulletinu. Přírodovědci v něm doporučují používat „původní“ podobu slov nejen v odborném textu, ale i ve „vyšším stylu“. „Původní“ podobou je (podle uvedených příkladů) míněna podoba z protektorátních Pravidel (1941). Co však je míněno „vyšším stylem“? Například práce Bohuslava Mathesia, proslulé vysokou úrovní, jsou psány překvapivě „progresivním“ pravopisem: slovo téma psal počeštěně (thema jako jedinou možnost kodifikovala až německá cenzura).

J. K.: Myslím, že vyšším stylem autoři nemysleli to, co běžně rozumíme dobrým nebo kultivovaným stylem, ale styl výlučný, prestižní. V letošním květnovém čísle Akademického bulletinu je např. otištěna přednáška Dvě výzvy antické filosofie, v níž se důsledně píše filosofie, Aristotelés, Sókratés, genitiv Periklea (nikoli Perikla), metafysika, risiko, realisovat apod. Ve stejném textu však najdeme podoby etický (nikoli ethický), problematizování, civilizace. Přes zřejmou nejednotu však je patrný záměr – manifestovat příslušnost k obci vzdělanců, odlišit se od nezasvěcených. Zasahovat do takto jasně tlumočeného záměru nepovažuji za vhodné, v dorozumívání jsou důležitější věci než pravopis.

Vesmír: Kdysi jste psal o tom, jaké protesty vyvolala reforma německého pravopisu. Pokud vím, oplakávají také němečtí odpůrci nového pravopisu někdejší „vyšší styl“ němčiny. Existují podobné problémy i v dalších zemích?

J. K.: I když každé jazykové společenství je v něčem specifické, jde o problém živý a někdy i velice bolestný u malých i velkých národů, v kulturách evropských i mimoevropských. Některé jazykové reformy a zásahy se dokonce neobešly bez obětí na životech právě proto, že se spojovaly se změnami v politické či náboženské orientaci národa nebo státu.

Vesmír: Všechny pravopisné reformy češtiny (kromě té jedné) víceméně směřovaly k fonetickému pravopisu. A všechny se setkávaly s odporem těch, kteří zvládli dosavadní normu. Čím více lidí bylo gramotných, tím více odpůrců reforma měla...

J. K.: Dovolím si uvést malou prognózu. Moderní vyspělé spisovné jazyky – a mezi ně čeština nesporně patří – nebudou procházet zásadnějšími reformami ani ve své složce grafické, ani v tvarosloví nebo ve skladbě. Většímu rozšíření fonetického pravopisu vadí rozkolísaná výslovnost i to, že jsme zvyklí dodržovat neměnný pravopis stejných slovních základů (jinak bychom museli psát rozdat, ale rospaky, vozu, ale vůs). Osobně já i pracovníci naší poradny bychom uvítali větší svobodu v psaní velkých písmen, protože rozhodovat o tom, jak psát DIVADLO NA ZÁBRADLÍ, DIVADLO BEZ ZÁBRADLÍ apod. je nad naše síly a nedává to ani smysl. Spíše se jen spisovná norma bude obohacovat o některé tvaroslovné jevy, které dosud chápeme jako neplně spisovné (mohli bychom tak např. rozlišit genitivy časového datumu od statistického data). Ale i tento vývoj bude velmi pomalý.

Vesmír: Kdysi jsem se zeptala jednoho českého polyglota, který z asi dvaceti zvládnutých jazyků mu dal nejvíc práce. „Přece čeština,“ řekl. „Učil jsem se ji tak brzy, že jsem ještě neměl potřebný nadhled.“

Děkuji za rozhovor. Pavla Loucká