Aktuální číslo:

2024/4

Téma měsíce:

Obaly

Obálka čísla

Osm dnů plodnice kozáka březového

 |  5. 8. 1999
 |  Vesmír 78, 458, 1999/8

Trvání hub jest dosti rozmanité. Velká většina po uzrání a vyprášení plodnice se rozplývá v kašovitou hmotu a v krátké době mizí. Můžeme říci, že tak jako rychle a náhle se objevují, tak rychle se ztrácejí. Tak chovají se skoro všechny sbírané jedlé houby.

J. Velenovský: České houby, Praha 1920

O růstu plodnic našich nejběžnějších jedlých hub existuje mezi houbaři mnoho rozdílných tvrzení, názorů a pověr. Věří se např., že houby rostou hojně, jen „když jde měsíc nahoru“, že hřib neroste, jakmile se na něj někdo podívá, a že běžné druhy našich hub stačí vyrůst za jedinou noc.

O fotografickou dokumentaci k posledním dvěma tvrzením se pokouším již více let, v jejím provedení mi však dosud bránily aktivity jiných houbařů. Nerušené pozorování, fotografování a měření růstu nadzemní části plodnic mi umožnilo teprve úspěšné uchycení kozáka březového (Leccinum scabrum) na záhoně, kde jsem simuloval vhodné stanovištní podmínky. Z fotografií pod článkem je zřejmé, že plodnice rostly zpočátku ve všech svých částech stejnoměrně. Zhruba v polovině jejich života se přestal zvětšovat průměr třeně, ale jeho růst do výšky pokračoval do 2/3 až 3/4 života plodnice. Pro druhou polovinu života plodnice byl nejcharakterističtějším rysem rychlý růst klobouku spojený s tvorbou výtrusů. Růst vlastního reprodukčního orgánu se posléze náhle zastavil, plodnice začala odumírat a rozkládat se. Život plodnice kozáka březového se tak v našem případě vtěsnal do osmi letních dnů.

Je třeba uvést, že pozorování a fotografické záběry jsou jen potvrzením dřívějších šetření našich mykologů Z. Kluzáka a T. Papouška.

JAK ROSTOU HOUBY


Mnoho druhů hub spojuje své podhoubí (stélku, mycelium) s kořeny listnatých stromů – vzniká mykorhiza. Kozák březový (Leccinum scabrum), jehož růst je zachycen na předchozí straně, se takto přátelí výhradně s břízou. Pronikají-li vlákna podhoubí do pletiv kořenů stromů, jde o mykorhizu endotrofní, obalují-li však jen nejtenčí kořínky, mluvíme o mykorhize ektotrofní. Mykorhizní houba dodává stromu vodu a živiny z půdy, strom houbě na oplátku organické látky, které houba syntetizovat nedokáže. Ukazuje se však, že si houby dovedou opatřit potravu i jinak – některé jsou dokonce masožravé a jejich vlákna jsou vybavena rafinovanými pastmi, jimiž loví půdní mikroorganizmy.

Výtrusy jsou velice drobné (v rozměrech tisícin milimetru) rozmnožovací útvary (spory hub), které objevil r. 1710 Ital Petr Antonín Micheli. Jestliže všechno velice zjednodušíme, můžeme rozmnožovací cyklus hub popsat následovně. Výtrusy vznikají po osmi ve vřeckách u hub vřeckovýtrusných (např. u smrže) nebo se odškrcují po čtyřech z bazidií u hub stopkovýtrusných (což je většina hub sbíraných houbaři).Výtrusy jsou pohlavně odlišeny (samčí +, samičí –) a klíčí v podhoubí odděleného pohlaví. Toto podhoubí má vlákna s jednojadernými buňkami a může přežívat velmi dlouhou dobu. Setkají-li se dvě vlákna různého pohlaví, splynou jejich dvě vegetativní (tělní, somatické) buňky – dochází k somatogamii. Vzniká dvoujaderná buňka (jádra však nesplývají) a jejím růstem dvoujaderné podhoubí, které může růst opět velice dlouhou dobu a za příhodných podmínek (za fungující mykorhizy, po dešti, když se páří z lesů…) se na něm zakládají plodnice. Vlákna tohoto podhoubí končí v plodnicích ve výtrusorodé vrstvě (hymeniu) a zde zduří v kyjovité bazidie. Mladá bazidie má stále dvě jádra, ta později splynou a redukčním dělením se z nich stávají čtyři dceřiná jádra (dvě +, dvě –). Stopečkou se tato jádra odškrcují z mateřské bazidie jako výtrusy, jichž je obrovské množství. Např. hřib jich za čtrnáct dní svého života vyprodukuje prý až deset miliard. Takto nebo podobně se rozmnožuje asi tři až pět tisíc druhů evropských makromycet – to jest hub, s nimiž se můžeme jako houbaři v lesích potkat a vidět je pouhým okem.

Stanislav Vaněk

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Mykologie

O autorovi

Zdeněk Vašků

Doc. Ing. Zdeněk Vašků, CSc., (*1944 – †2019) vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze (dnes Česká zemědělská univerzita v Praze) a geobotaniku na Přírodovědecké fakultě UK. Zabývá se kulturně-technickým inženýrstvím v krajině, klimatologií a půdoznalstvím. Přednáší na Fakultě životního prostředí ČZU v Praze. Napsal knihy Velký pranostikon (1998, 2002), Základní druhy průzkumů pro krajinné inženýrství, využití a ochranu krajiny (2008 a 2012), Umění pojmenovat (2011) a spolu s V. Cílkem aj. Svobodou Velkou knihu o klimatu zemí Koruny české (2003) a Hold slunci, dešti, půdě a pluhu (2014).
Vašků Zdeněk

Doporučujeme

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky uzamčeno

Josef Tuček  |  2. 4. 2024
Petr Baldrian vede Grantovou agenturu ČR – nejvýznamnější domácí instituci podporující základní výzkum s ročním rozpočtem 4,6 miliardy korun. Za...
Od krytí k uzavření rány

Od krytí k uzavření rány

Peter Gál, Robert Zajíček  |  2. 4. 2024
Popáleniny jsou v některých částech světa až třetí nejčastější příčinou neúmyslného zranění a úmrtí u malých dětí. Život výrazně ohrožují...
Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Česká seismologie na poloostrově Reykjanes s podporou

Jana Doubravová, Jakub Klicpera  |  2. 4. 2024
Island přitahuje návštěvníky nejen svou krásnou přírodou, ale také množstvím geologických zajímavostí, jako jsou horké prameny, gejzíry a aktivní...