Aktuální číslo:

2018/5

Téma měsíce:

Bolest

... a pravdy každému přáli

 |  5. 8. 1999
 |  Vesmír 78, 468, 1999/8

I dnes, stejně jako v patnáctém věku, je přes značný rozmach postmoderny občas přetřásána otázka nutnosti boje za pravdu a jejího ochraňování mocenskými prostředky (sudlice husity i pero moderního „byrokrata pravdy“ jsou pomůckou v zásadě totožnou) proti houštině agresivně bujících nepravd. Poněkud se při tom zapomíná, že pravda se od lži liší právě tím, že sama o sobě má nad ní převahu (jakkoli je její definice vachrlatá, instinktivně tušíme, co to asi je). Váží jaksi víc, je těžší, podstatnější a sama o sobě stojí, zatímco polopravdy či nepravdy je nutno důmyslným a neustále doplňovaným trámovím podpírat a vůbec různým způsobem křísit, prostě bojovat o ně. Zákon volného pádu se jaksi hájí sám a těžko koho napadne zřizovat komitét na jeho ochranu a opečovávání – skok z věže přesvědčí a zároveň potrestá každého, kdo by v něj nevěřil či se mu zpupně rouhal. I ostentativní nerespektování pravd chirurgických či toxikologických přinese hořké plody vbrzku, jaksi na počkání.

S dobou zužitkování jiných pravd a nepravd je to horší, a navíc jsou pravdy sociologické, ekonomické či psychologické jaksi „měkčí“ a pozvolnější než pravdy matematické či fyzikálněchemické (pravdy biologické jsou tak někde na půl cesty mezi nimi, ale přece jen blíže k pravdám nauk o člověku, v podstatě také biologickém jsoucnu). Jung v hádce se stárnoucím Freudem, který mu jako svému nástupci kladl na srdce povinnost chránit sexuální teorie (před „černým bahnem okultizmu“), Freudovi opáčil, co že je to za ubohou pravdu, pokud se neobhájí sama a potřebuje k tomu advokáty (tato epizoda oba myslitele definitivně odcizila).

Archaické společnosti hluboko do evropského středověku viděly ve slovní formulaci a v šíření nepravdivých tezí krajně riskantní počin, ohrožující bytí samotné – proto ony kruté tresty za bludy a kacířství. Novověk se svým rozčleněním světa na „subjekt“ a „objekt“ sice natropil mnohé podivnosti, ale vedl i ke svobodě slova – subjekt si „subjektivně“ a bez nebezpečí pro svět může žvanit co chce.

Věci živé i neživé dokládají svou pravdivost už svou existencí. Pravdivost plžů poznáme podle jejich hojného a neproblematického výskytu na každém poli a v každé zahradě, pravdivost kamene nahlédneme, když o něj zakopneme ve tmě. Jakkoli z toho mají přímí účastníci a oběti jen malé zadostiučinění, převáží nakonec pravda nad přeludy s naprostou neúprosností, byť rychlostí někdy spíše geologickou. Bludy sovětského marxizmu o člověku i ekonomii vedly po sedmdesáti letech k vyhnití systému zevnitř, bludné přesvědčení nacizmu o možnosti sepětí mýtopoetické agresivity se současnou technikou a organizací vedlo ke kolapsu už po dvanácti letech. Přitom měly oba systémy i svůj „kus pravdy“, jenž jim umožnil převážit nad světem buržoazní postviktoriánské Evropy, která podcenila jak temné spodní proudy v člověku, tak nutnost držet se při odírání bližních v jakýchsi mezích.

Je sice pravda, že mnohé věci související s kulturou v širokém slova smyslu je nutno nějakým způsobem pěstovat a chránit, ať je to vzdělanost, či pšenice na poli (pýr je méně z rovnováhy vychýlený a jaksi „více od Pánaboha“, takže roste v poli sám). Přes tuto nutnost a užitečnost udržovat v rámci civilizace (nejen technické) stavy „energeticky náročné“ a vychýlené daleko z přírodních rovnováh nepřestává být pravda něčím, co má jakýsi vztah k samé struktuře světa a co se potvrzuje samo, bez hájení „Výborem na ochranu Jediné Skutečné Pravdy“.

To vůbec neznamená, že by ojedinělé nepravdy nemohly být důležité, ba světodějné. Jak známo, ve výrokové logice může plynout z pravdivého výroku zase jen výrok pravdivý, z nepravdivého však jakýkoliv. Hezkou ukázkou toho je třeba uměle vytvořená nepravdivá zpráva o zabitém studentovi za listopadových bouří r. 1989, která teprve definitivně probudila lidový hněv a rozhořčení, ač záměr tvůrců, k jejichž pádu tato lež vedla, byl opačný. Účinek lží a klamání však stojí právě na té mase „pravdivých“ jsoucen, která vůbec umožňují orientaci ve světě a důvěru v něj (třeba v to, že se skleněné okno náhle nerozteče). Jaksi na dluh a parazitárně na této mase „pravdivosti bytím“ mohou existovat nepravdy (v živé přírodě např. mimeze), jakkoliv účinné a efektivní (a pravdě podobné).

Tvrzení opaku, a tudíž i nutnost nepřetržité obhajoby, ne-li produkce pravd, by znamenalo pokládat celý svět, který nás obklopuje, pouze za zavádějící mámení, nespolehlivé a v posledku nežádoucí. Ne že by snad svět tyto vlastnosti vůbec neměl. Ošemetnost živých a subatomárních jsoucen je obecně známa a světové finance nejsou než veliký chumáč důvěry. Sklepení se zlatými cihlami se jaksi vytratila a ve světě vyráběných pravd, fundovaných zdáním a jevením, jsou stejně v nejlepším případě roztomile archaická.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Eseje

O autorovi

Stanislav Komenda

Prof. RNDr. Stanislav Komenda (*1936) vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu UK. Na Lékařské fakultě UP v Olomouci se zabývá biometrií, edukometrií, a antropometrií.

Doporučujeme

Na Jižní Georgii už potkana nepotkáte

Na Jižní Georgii už potkana nepotkáte

Pavel Pipek  |  12. 5. 2018
Sotva se Novozélanďané pochlubili úspěšnou eradikací myší z Ostrova protinožců (viz Vesmír 97, 264, 2018/5), přišli ochranáři z Jižní Georgie...
Ochota zabíjet

Ochota zabíjet

Marek Janáč  |  2. 5. 2018
My lidé se nevraždíme jen tak. Máme své preference při tom, koho zabít a koho ušetřit. Když už překročíme psaná i nepsaná většinová pravidla...
Antropologie bolesti

Antropologie bolesti

Martin Soukup  |  2. 5. 2018
Bolest má krom jiných hledisek i svůj antropologický rozměr. Z mezikulturního srovnání v historii i v současnosti je evidentní, že bolest je v...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné