Zpětná vazba

Pojem zpětné vazby, pocházející z kybernetiky a teorie systémů, říká asi tolik, že změna nějakého parametru v systému vyvolává reakci, která jej buď nadále reguluje na určité hladině (např. Wattův odstředivý regulátor na parním stroji – negativní zpětná vazba), či vede k jeho dalšímu prohlubování (pokles ceny akcií vyvolává rychlý prodej a ten další pokles ceny – pozitivní zpětná vazba). Díky rafinovaným systémům zpětných vazeb drží vlastně živé organizmy vůbec pohromadě a zůstávají takové, jaké jsou. Méně zřetelné to je u „nadindividuálních“ živých organizmů, zejména lidských institucí a korporací. I ony drží tisíci různými zpětnými vazbami osoby, které se k nim nějakým způsobem „hodí“, asi jako buňka organely či mraveniště jednotlivé mravence. Různá prostředí na sebe „žárlí“ a vždy dovedou své členy a služebníky včas plesknout přes panožku, příliš chtivě nataženou jiným směrem. V typickém případě to ani není nutné – systém hodnot a zvyků v prostředí či instituci je takový, že jednotliví členové (středověká latina pro ně používala přiléhavého slova membrum – úd) po kontaktech s jinými světy ani nezatouží, naopak, otřesou se odporem. Patřilo k oblíbenému instrumentáriu naturalistického románu líčit, jak určité sociální prostředí, třeba pařížská tržnice, drží mnohočetnými chapadly své nositele i oběti zároveň a znemožňuje jim je opustit, ač by třeba i chtěli. Totéž bývá impresivně líčeno třeba z ghett amerických velkoměst, ale fenomén ve skutečnosti začíná u našeho prahu – pouze to, v čem sami „jedeme“, dostatečně nevidíme. Zdá se, jako by žárlivost velmi dobře existovala i na úrovni systémů sociálních, ostatně jméno „korporace“ ukazuje na to, že tvoří jaksi jedno „tělo“ (žárlivost je samozřejmě pocit velice archaický a lze ji velmi dobře vidět i u zvířat – psů, koček, papoušků, o opicích ani nemluvě). Dostaneme-li se na rozhraní dvou prostředí, jedno či druhé nás dříve (spíš než později) strhne zpět a druhé odhojí jako cizorodý transplantát. Jen jeden speciální případ z toho by byl přímý ostrakizmus a odsouzení jen v jednom z nich. Proces je způsoben mnohem spíše napětím mezi oběma sémantickými poli, které je na dlouhou dobu k nevydržení, jednak tím, že i každým praktickým počinem se v případě, že jsme se jednou zapletli do nám cizorodého systému zpětných vazeb, do něj vplétáme hloub a hloub bez ohledu na vlastní intenci. Pokud se chceme integraci do nového, „osudového společenství“ vyhnout, nezbude než se pokusit prvních několik vlákének přeškubnout, pokud to ještě vůbec lze. Na smrtelnících lpí podle starořecké představy vlákna a osidla osudu vedoucí k vřetenům na klíně bohů. Právě tímto bandážováním, omotáním osidly sudby, vzniká pevnost jsoucího. Pozdní dvacáté století to eufemisticky nazývá zpětná vazba.