Zpackané vyznání starého pána

V květnovém Vesmíru recenzoval A. Markoš knihu E. O. Wilsona Konsilience – jednota vědění. Měl k dispozici anglický originál, kniha však mezitím vyšla česky a její četba – zpočátku nadšená, pak rozpačitá, a nakonec znechucená – mě přiměla doplnit Markošův text o několik poznámek. Týkají se jak Markošova hodnocení, tak českého vydání.

Nepřekvapuje, že A. Markoš jako řádně předpojatý anti-sociobiolog nenechal na Wilsonovi nitku suchou. V mnohém má pravdu: ze stránek Konsilience skutečně čiší scientizmus, víra v osvícenský ideál i láska k vědeckému vnímání světa. Jenže právě o onu víru Wilsonovi jde a právě díky ní – tváří v tvář módnímu relativizmu a skepticizmu – je jeho postoj sympatický. Celý text vskutku obhajuje přírodní vědy vůči vědám sociálním, Markoš však přehání, pokud tuto obhajobu nazývá obranou. Wilson sociálním vědám naopak podává ruku, vyzývá je ke spolupráci a líčí obzory, jichž by takovou spoluprací mohlo být dosaženo. Jestliže sociální vědy nehodnotí příliš lichotivě, vytýká jim, spíše než neschopnost „předpovědět rozpad sovětského impéria“, nedostatečný informační tok mezi obory, ideologické spory, politické ambice, přepjatou kmenovou loajalitu, a především odpor k představě hierarchického uspořádání poznání (přičemž z posledního přímo plyne jak nedostatečná heuristika humanitních věd, tak jejich nezájem o ty přírodní vědy, které se zabývají člověkem a mají k němu co říct). Kdo někdy potkal vskutku kovaného sociálního vědce, ví, jak to Wilson myslel. Jeho nabídky ke spolupráci ovšem nejsou ani originální (v téměř nezměněné podobě je vyslovil ve svých starších knihách), ani osamocené (většinu tezí formulovali r. 1992 podstatně brilantněji například L. Cosmidesová a J. Tooby ve své kritice standardního společenskovědního modelu). Spíše než jako obrana či výzva působí Wilsonova kniha jako vyznání stárnoucího pána, který nikdy neztratil mladistvou víru ve vědu a její možnosti. Ne náhodou patří k nejlepším pasážím autorovy vzpomínky na mládí (Kapitola I. a s. 78–82) či vzletně nadšený popis vědecké komunity provázený „uživatelskou příručkou“ redukcionizmu (s. 60–64). U autora Wilsonova formátu nepřekvapí (ani neurazí, pomineme-li zvlášť předpojaté čtenáře) snaha o renezančně-encyklopedický záběr probíraných témat. I ta charakterizuje jeho viktoriánsky-starosvětskou „zabejčenost“, s níž se v mladších letech pustil do syntéz vědy o sociálním hmyzu (1971), vědy o chování zvířat (1975), vědy o lidské přirozenosti (1978) i vědy o ochraně biodiverzity (1992). Suma sumárum: Wilson si možná troufá, možná zjednodušuje, činí to však statečně a většinou ví, o čem mluví.

Což zjevně nevěděly autorky českého překladu. Ten vyšel v rekordně krátkém čase, za což by si Nakladatelství Lidové noviny zasloužilo pochvalu, kdyby nešlo o absolutně nejhorší překlad jejich Edice 21. Protože jsem sám – pro peníze – vyrobil několik zpackaných překladů z oborů, kterým nerozumím, snažil jsem se být k překladatelkám shovívavý. Nemohu však být shovívavý k odpovědnému redaktorovi (Štěpánu Kosíkovi), který si neověřil, zda překladatelky vládnou alespoň středoškolskou znalostí biologie, a zcela opomenul v kraji rozšířený zvyk nechat překlad přehlédnout odbornému lektorovi. Čtenář se pak potýká se zrůdnostmi jako „základní páry“ v DNA (původně base pairs, páry bází) nebo „deprese z pokrevního plození“. Trestuhodná neznalost problematiky vede například k zaměňování sacharózy se sacharázou při popisu enzymatického štěpení (s. 104 a 105), k významovému nerozlišování termínů species a kind (biologický a filozofický druh) či k matení pojmů gen a alela. Jinde zas překladatelky nemají tušení o existenci zavedených biologických termínů (užitých mimo jiné v ostatních překladech Wilsonových knih) a vynalézají neologizmy jako „genetická způsobilost“ (zdatnost), „rodový výběr“ (příbuzenský), a „smrtonosné geny“ (letální). Jestliže k těmto chybám přidáme minimální cit pro jazyk (opět omluvitelný tam, kde překladatel pracuje s textem pro něj nepochopitelným), získáme těžko čitelnou změť prošpikovanou nádhernostmi typu: „...pokud existují v populaci dvě formy, neboli alely, se stejným genem...“ (s. 224) nebo „Objetí enzymu sacharózy, například, štěpí sacharóza na glukózu a fruktózu“ (s. 105). Když pak nešťastný čtenář, který se touto hrůzou prokousává, narazí na tvrzení, že „číslo 10 500 je více než počet všech atomů ve vesmíru“ (s. 145) a na rozkošný překlep „Hommo sapiens“ (s. 90), pochybuje nejen o duševním zdraví odpovědného redaktora, ale i o střízlivosti korektorů.

Celý překlad působí dojmem, že autor neumí psát. Jenže E. O. Wilson psát umí! Paranoik by si málem vytvořil teorii o spiknutí antisociobiologické lobby, která – s cílem definitivně zostudit starého klasika – podplatila nakladatelské redaktory. Mnohem parsimonnější vysvětlení však zní, že Nakladatelství Lidové noviny odfláklo svou práci. Případným čtenářům nezbývá než doporučit, aby knihu (chtějí-li ji číst) nečetli v českém překladu. Jinak by mohli uvěřit, že to (socio)biologové vesměs nemají v hlavě v pořádku.