RICHARD VAN DÜLMEN: Kultura a každodenní život v raném novověku (16.–18. století). Dům a jeho lidé I.

Stále ještě ze sebe nemohu setřást ten neblahý zvyk psát recenze do Vesmíru, tak jak se to dělává: počty stran, názvy kapitol, drobné chyby, jazykové omyly – alibistické psaní, které je na nic v okamžiku, kdy píše čtenář čtenáři a nikoliv odborník odborníkovi. Nejlepší recenze se odehrávají v tramvaji či metru – lidé vám řeknou jen to, co je skutečně oslovilo, základní myšlenku, novost pohledu, dva tři důležité detaily – konečná stanice, prosíme vystupte. Informační revoluci si představuji tak, že nebudu zavalen miliardou písmenek, ale že nastoupím třeba do toho metra, do vagonu označeného například „Vesmír“, a tam mi nějaký nezaměstnaný odborník z Akademie věd či ze školství přeříká poslední číslo v hutné a srozumitelné zkratce. To však není možné, a tak se pokusím výše uvedenou knihu uvést několika klipy.

Má čtyři hlavní části – dům a rodina, dětství a mládí, sňatek a manželství, stáří a smrt – a závěrečné kapitoly. Je určena těm čtenářům, které už nebaví dozvědět se, kolik hodin spal Napoleon před bitvou u Slavkova, jenž je unaven hvězdnými hodinami světaběhu, které stejně řídí Náhoda či Bůh, prostě něco neuchopitelného. Navíc bitva u Slavkova či ruská revoluce jsou nevědecké, protože se nedají reprodukovat, což by nám v každé jiné vědě než v historii velmi vadilo. Kocovina z dějin probíhá koncem století tak, že nás obecně unavují velké myšlenky, skvělé ideologie a prezidenti odkudkoliv. O to víc se teď snažíme pochopit, kde se vzalo manželství, jak se vyvíjel vztah k tchyni a kam kulturní lidé odkládají své staré rodiče. Prof. Dülmen (*1937) patří mezi ty slavné historiky, které zaujala právě ta „malá“ sociální historie. Proslul knihami o lidové zbožnosti, o bezcitnosti žen odkládajících své děti, o represích.

Citujme: Dům – a nikoliv rodina – tvořil v raném novověku základní jednotku společenského života. Rodina v moderním smyslu slova vznikla až v 18. století. Dům nechránil pouze před chladem, vlhkem a ohrožením z vnějšku, ale byl rovněž místem, kde jeho obyvatelé pracovali, slavili, bavili se. U sedláků dům zahrnoval stáje a chlévy, u řemeslníků k němu patřily dílny, u kupců krám, sýpky a sklady se zbožím, u šlechty hospodářské budovy. Dům zároveň vytvářel chráněný prostor, oddělený od okolí zdí, okapem nebo plotem. Narušení tohoto prostoru bylo považováno za těžký prohřešek. Přísně se rozlišovalo mezi útokem na pána domu na volném prostranství a v jeho domě. Podobně přísně byl postihován i útok na dveře a okna domu. Veškeré dění v domě sice výlučně podléhalo pánu domu, avšak plnění jeho povinností bylo kontrolováno sousedy a vrchností. Obě strany měly zájem, aby pospolitost domu dobře plnila své úkoly, protože pouze funkční domácnost zajišťovala všeobecný řád. Dům byl stejně tak součástí života obce jako světa vrchnosti.

Pod pojmem dům konečně rozumíme i společenství osob představované nejenom pánem domu se ženou a dětmi, ale také všemi, kteří bydleli pod jeho střechou. Základem domu jako sociálního, životního prostoru každého jednotlivce nebyla pouze pokrevní příbuznost, ale mnohem více právní jednota a pospolitost. V předmoderní společnosti nebyl jednotlivec pojímám jako individuum, ale i jako člen domovního společenství, ve kterém žil. Teprve dům činil člověka členem společnosti. Kdo žil mimo něj, byl považován za bytost, která nikam nepatří, jak právně, tak politicky. Ctihodnost domu nezakládal majetek, nýbrž umění zacházet s ním ku prospěchu všech jeho členů.

Myslím, že z tohoto úryvku jsem se něco dověděl nejen o 17. století, ale také o problému této doby. Volili jsme svobodu, volili jsme individualizmus, a asi jsme volili dobře. Ne každý však volil v rámci možné svobody dobrovolnou kázeň. Všude v Evropě nadáváme na politiku, ale může být lepší než souhrn jednotlivých domů? Zkušenost vojáka základní vojenské služby s průměrným vzorkem populace, zkušenost dítěte navštěvujícího školu na sídlišti, zkušenost cestujícího v přeplněném autobusu – není nakonec podivuhodné, jak dobře se k sobě (vesměs) chováme jako jedinci i jako národy, když uvážíme, v jakých domech žijeme?