Historické záznamy zatmění

Astronom Richard Stephenson¹⁾ z Durhamské univerzity a Leslie Morrison z Královské greenwichské observatoře v Cambridži byli jednoho dne postaveni před solidní záhadu: babylonská kronika líčí úplné zatmění Slunce, které dle dnešního kalendáře nastalo ráno 15. dubna roku 136 př. Kr. v 8 hodin 45 minut, avšak pás totality vypočtený z dnešní polohy Slunce a Měsíce by měl být o nějakých tři a čtvrt hodiny západněji, tj. někde nad Mallorcou (viz obr. dole). A protože historici nás ujišťují, že není důvod zápis babylonské kroniky zpochybňovat, je jediným rozumným vysvětlením zpomalení rotace Země. To činí ze záznamů zatmění Slunce mimořádně cenný zdroj informace o rotaci Země. Stephenson a Morrison shromáždili na 300 zpráv o slunečních i měsíčních zatměních pocházejících z babylonské, čínské, evropské a arabské civilizace. Babylonské záznamy pocházejí od astrologů a pokrývají období let 700 př. Kr. až 75 po Kr. Co je dnes obtížně představitelné – zatmění jsou určena s přesností asi 4 minuty. Spolehlivá čínská pozorování pokrývají celé období od 8. století př. Kr. po dnešek a jejich přesnost je asi 15 minut. Evropská pozorování jsou sporadičtější, pocházejí většinou ze středověkých kronik psaných laiky. Rovněž tak arabská pozorování mezi lety 800 až 1000 určovala dobu zatmění s přesností asi 5 minut.

Stephenson a Morrison dospěli k závěru, že roku 500 př. Kr. byl den asi o 50 milisekund kratší než dnes, tj. průměrně se den zkracuje o 1,7 milisekundy za století (viz obr. nahoře). To je v určitém rozporu s výpočty uvažujícími interakce Země-Měsíc, z nichž plyne, že by se den měl prodlužovat o 2,3 milisekundy za století. Toto prodloužení dne (stejně jako vzdalování Měsíce o 3,7 centimetru za rok) je výsledkem disipace energie během přílivu o odlivu. Oba astronomové vysvětlují tento rozdíl úbytkem ledovců na Zemi za posledních 10 000 let – stejně jako když krasobruslařka připažením zrychlí svoji rotaci.

Zpomalování dne 1,7 milisekundy za století však je průměrná hodnota. Jak patrno z grafu, zpomalování kolísá mezi hodnotami 1,4 a 2 milisekundy za století. Pokud by bylo možné soudit z grafu, osciluje mezi těmito hodnotami s periodou okolo 1000 let. Jak je však vidět z pozorování zákrytů hvězd dalekohledy, hladká křivka je „obálkou“ fluktuací, které mají mnohem divočejší průběh.

V datech shromážděných oběma astronomy však jsou dvě velké mezery – mezi lety 100 př. Kr. a 500 po Kr. a od roku 1300 do roku 1600 po Kr. Doufají, že z čínských záznamů bude možné doplnit první z obou mezer, evropské by mohly doplnit druhou. (Jednou z kuriózních překážek je postup Vatikánské knihovny, která badatelům nepůjčí ke studiu více než tři rukopisy denně.)

Podle New Sci. 161, č. 2171, s. 30–33 připravil Ivan Boháček