Aktuální číslo:

2018/10

Téma měsíce:

Navigace

Třetí život badatelů

 |  5. 6. 1999
 |  Vesmír 78, 303, 1999/6

Zemře-li význačný světový vědec, patří se, abychom ho v našem časopise vzpomenuli, a pokud se to tématem a stylem hodí, otiskli některý z jeho posledních textů. Přihodilo se nám to naopak. Překlad stati znamenitého amerického matematika a filozofa Gian-Carla Roty 1) byl již v tomto čísle Vesmíru vysázen, když přišla zpráva o autorově smrti (viz Vesmír 78, 345, 1999/6).

Gian-Carlo Rota se v ní nepříliš chvalně vyjadřuje o současné filozofii, nikoliv proto, že by rezignovala na přesnost, ale právě naopak, že se nechala očarovat exaktností a úspěšností matematické metody. Nutno ovšem zpřesnit: filozofií zde Rota rozumí její anglo-americko-australsko-skandinávskou odrůdu, známou pod názvem analytická filozofie. Je to styl filozofování tohoto století, který se v různé míře hlásí k dědictví Rusella, Wittgensteina a Vídeňského kroužku; jeho „analytičnost“ si lze vykládat jako snahu vždy analyzovat myšlenky a jazykové projevy rozkladem do elementárních propozic. Pravda nebo nepravda složité propozice se dá odvodit z toho, jak je roztroušena po jejích elementárních komponentách.

Zajisté je matematika exaktní a zároveň úspěšná. Má však přesnost (ve stylu matematiky) a úspěšnost (při řešení přesně formulovaných problémů) být ideálem filozofie? Co když největší silou filozofie je právě vágnost? Chce-li nás filozofie učit hledět do přirozeného světa, musí počítat s tím, že až teprve naše myšlení dává světu kontury. „Příroda sama, od kosmu až po geny, je přibližná a nepřesná,“ píše Rota. Podobně je to s úspěšností. Opět cituji: „Neúspěšnost pokusů o dosažení závěrů je významnou charakteristikou filozofie v celé její historii“ .

Položme si však jinou otázku: kde si stojí – v rozpětí mezi přesnou, úspěšnou matematikou a nepřesnou, neúspěšnou filozofií – přírodní vědy? Jejich ideál přesnosti až matematické je legitimní, úspěšnost až technická ji živí.

Snad pomůže rozlišení nikoliv dvojího, ale trojího života vědy (abych navázal na Rotovu metaforu). V jednom životě se přírodovědec setkává se skutečnostmi, pozorováními a objevy ve své vybrané doméně zájmu. Ve druhém životě dbá o čistotu, přesnost, správnost své badatelské metody a své poznatky dává jako čisté, přesné a správné k dispozici druhým. Ale je tu ještě třetí život, o němž přírodovědec (a stejně tak i matematik) jen ojediněle hovoří na veřejnosti: jsou to jeho motivace, vágní a předběžné názory, osobní teorie, domněnky a spekulace.

K tomu nabídnu jedno vlastní pozorování. Před lety jsem se v Berkeley rozhodl navštěvovat přednášky z psychologie inteligence, dychtiv se něco dovědět o podstatě tohoto pozoruhodného aspektu lidské mysli. Avšak místo dovídání jsem byl nucen poslouchat dlouhé, podrobné a exaktní popisy experimentů na skupinách pokusných osob (kupodivu nazývaných „subjekty“), od nichž se ani nečekalo nějaké inteligentní jednání – měly jen mačkat tlačítka, vyplňovat dotazníky, či nějak jinak objektivně a vyhodnotitelně reagovat na stimuly.

A tu jsem si z nudy začal čehosi všímat: za každým experimentem byly skryty rozličné nevyslovené, nepřiznané a možná jen podvědomé postoje – předběžné názory na to, co se vlastně zkoumá, co by mělo být bráno vážně, co se má ignorovat a co se má vyjevit. Dokonce se mi zdálo, že tyto názory a postoje musely vycházet z introspekce experimentátorů. Zřejmě i oni žili svůj třetí život.

Významnou komponentou třetího života badatelů jsou spekulace. Kdysi chápány pozitivně, později špatně (jak připomíná Rota), nejvyšší čas je rehabilitovat. Však se k nim otevřeně hlásí i takoví lidé, jako je filozofující fyzik Roger Penrose. I ti kolegové, kteří navenek spekulaci pomlouvají (je to přece neseriózní, plané teoretizování, ne-li přímo filozofování), si sami v ústraní občas musí zaspekulovat, aby vůbec něco objevili.

Co je to vlastně spekulace ve vědě? Řekl bych, že je to prostě hra s nepřesnými pojmy, neověřenými fakty, nestandardními myšlenkami a odvážnými konstrukcemi, to vše ovšem v rámci nějaké již (aspoň částečně) poznané situace. Počítal bych sem i metaforické myšlení a konstruování myšlenkových experimentů. 2)

Je-li spekulace hrou, může mít i nějakou taktiku. Existují například tři heuristiky, které nazývám interpolací, extrapolací a eskalací.

Definice má oddělovat jeden pojem od jiných a vymezovat jeho jasné hranice; někdy se však musíme spokojit s předběžnou znalostí jen jeho typických příkladů a typických protipříkladů. A tu se otvírá pole pro spekulativní interpolaci: hledejme mezilehlé případy. Je nějaké „polovědomí“ mezi vědomím a nevědomím? Nebo, chcete-li, „polověda“ mezi vědou a nevědou?

Čtenář se nyní jistě dovtípí, co asi míním spekulativní extrapolací. Vytyčí-li pár případů nějakou škálu možností, můžeme se pokoušet tuto škálu prodlužovat v jednom či druhém směru dál, mimo naše případy. Máme lepší či horší zrak, co bychom viděli, kdybychom měli „superzrak“? Známe věci živé a neživé, jak by vypadaly věci „superživé“? V matematice je extrapolace běžná, stačí připomenout vícerozměrné prostory.

Zajímavá je eskalace. U ní nejde o hledání nových věcí, nýbrž o obohacení vztahu příčiny a následku. V některých oborech se hovoří o metodě bootstrapu a souvisí to i s pojmem hermeneutického kruhu při interpretaci textu (i při obecném poznání). Jestliže nějaký jev A předpokládá nějaký jev B a současně jev B předpokládá jev A, ocitneme se v bludném kruhu typu slepice a vejce, to však jen pokud jsme ve statickém světě. Teprve podivná šroubovitá dynamika dělá eskalaci plodnou. Jako chlapec jsem s oblibou luštil křížovky. Asi mne na nich přitahoval právě princip eskalace: abych vyluštil vodorovné slovo, musím znát veritkální slovo, a naopak. Hypotéza o jednom slovu pomáhá k hypotéze o druhém slovu, ta pomáhá hypotéze o třetím slovu, …a hle, křížovka je vyluštěna.

O něco výše jsem napsal: „Naše myšlení dává světu kontury.“ Zkusme to nyní obohatit takto: „Naše myšlení dává světu kontury a současně svět nabízí své kontury našemu myšlení.“ Takto si rád hraji s pravdami.

Poznámky

1) Nar. 1932 v Itálii, většinu života žil v USA. Jako matematik se proslavil nejvíce v oblasti diskrétní matematiky a kombinatoriky, jako filozofa ho nejvíce zajímala fenomenologie. Viz též J. Fiala: „Fenomenologie matematiky“, Pokroky matematiky, fyziky a astronomie 43, 60–64 1998/1, G.-C. Rota: Fenomenologie matematické pravdy, tamtéž s. 65–72.
2) Viz úvodníky „Kouzlo metafor“ (Vesmír 70, 123, 1991/3) a „Možné světy“ (Vesmír 76, 363, 1997/7)
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, Ph.D., (*1938) absolvoval FEL ČVUT v Praze. V letech 1969–1971 studoval Ph.D. (počítačové vědy) na University of California v Berkeley. Několik let pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV. V současné době je docentem na Univerzitě Karlově v Praze a působí v Centru pro teoretická studia (společném pracovišti UK v Praze a AV ČR), jehož byl v letech 1990 – 2008 ředitelem. Přednáší na MFF UK.
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Vlaštovka extrémista

Vlaštovka extrémista

Jaroslav Cepák, Petr Klvaňa  |  10. 10. 2018
Díky satelitní telemetrii se podařilo odhalit vpravdě neuvěřitelné výkony některých ptačích druhů. Nejznámějším je zřejmě osmidenní nonstop let...
Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Staří mořeplavci prý určovali polohu své lodi podle hvězd. Tato rozšířená romantická představa je ale nesprávná. Metoda astronavigace nikdy nebyla...
Jak se neztratit na moři

Jak se neztratit na moři

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Dle znamenitého pozorování Slunce a Měsíce shledávám naši zeměpisnou délku 178° 18' 30" západně od Greenwiche. Zeměpisná délka dle logu je 175°...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné