Kolik rostlin znáš, tolikrát jsi Papuáncem

Po dlouhou dobu vývoje lidstva rozhodovaly o přežití jednotlivce i populace znalosti jak využívat přírodniny. Velký význam měly rostliny, které neposkytovaly jen potravu, ale používaly se také na stavbu přístřeší, k léčbě nemocí či při magických obřadech a samozřejmě i jako oděv, nebo dokonce zbraň. S přechodem na zemědělský způsob obživy sice vzrostl význam pěstovaných plodin, znalost divoce rostoucích rostlin však byla důležitá i nadále. Shromažďováním a ověřováním tradičních vědomostí o jejich využití se zabývá etnobotanika a Papua-Nová Guinea je pro etnobotanický výzkum ideálním místem hned z několika důvodů (viz rámeček 1).

Tradiční půdní právo a zahrádkaření v Ohu

Ohu, vesnice v Madangské provincii na severovýchodním pobřeží ostrova, má přibližně pět set obyvatel mluvících nářečím ohu jazyka amele. Leží v kopcích nad pobřežím a obklopuje ji primární tropický les, v nejbližším okolí pak sekundární les a zahrádky. Vztah člověka k půdě hraje v organizaci vsi významnou roli, platí zde přísné zákony. Vesnice je rozdělena na klany (Dolman, Enalyogohu, Nagalgu a Megeheve), jejichž mluvčími a vůdci jsou „bikmani“. ²⁵⁾ Funkce není dědičná, je dána schopnostmi jednotlivce. Nejváženější z klanových „bikmanů“ je „bikmanem“ vesnice. Půdu vlastní každý klan a klanový „bikman“ rozhoduje o tom, jak se má s půdou naložit a kde budou zahrádky jednotlivých rodin.

Zahrádka vznikne vyklučením nebo vypálením lesa. Vysadí se na ní plodiny, a pak se sklízí, dokud zahrádka plodí (většinou jeden rok). Poté je úhor opuštěn a ponechán přirozené sukcesi. Ta probíhá velmi rychle, protože mnohé stromy již rostou na zahrádkách jako plevel. Všeobecně se uznává, že plodiny jsou nedotknutelným majetkem majitele, zatímco léčivé rostliny, které se na zahrádce vyskytují jako plevel, může použít kdokoliv z vesnice. Po deseti letech se lidé vracejí a klučí úhor znovu. Přitom bývají na území kmene místa, kde tradičně nikdy žádná zahrádka nebyla. Tato území se buď využívala k lovu a sběru divokých plodů, nebo patřila duchům – pak sem byl přístup zcela zakázán. Moderní „bikmani“ si však uvědomují, že dnes již s ochranou duchů nevystačí, a právě tato místa vyhlašují jako rezervace.

Které plodiny se pěstují na zahrádkách

Ze škrobnatých hlíz se dnes na zahrádkách v nížinách pěstuje především taro, ¹⁾ jam ²⁾ a méně maniok neboli kasava ³⁾ . Sladké brambory „kaukau“, batáty, ⁴⁾ se pěstují hlavně na centrální vysočině. Jam, maniok a kaukau nejsou sezonní, zatímco taro je vázáno na období dešťů, tudíž se nahrazuje příbuzným čínským tarem ⁵⁾ (jeho název je poněkud zavádějící, protože pochází z Jižní Ameriky, avšak na ostrov se pravděpodobně dostalo z Asie). Nejčastěji pěstovanou listovou zeleninou je „aibika“, jeden z ibišků. ⁶⁾ Významnou složkou výživy jsou také banány, kterých je zde velká spousta odrůd a druhů. Evropany, kteří znají banány většinou pouze jako ovoce, může zarazit, že kromě žlutých banánů, běžně dovážených do Evropy, můžete na trhu v Madangu levně koupit různé druhy zelených banánů, které mají vysoký obsah škrobu a používají se podobně jako v Evropě brambory.

Z dalších plodin jsou nejvýznamnější kukuřice, dýně, melouny, ananasy a okurky. Oblíbeným ovocem je papája ⁷⁾ a anona neboli láhevník. ⁸⁾ Jde o plodiny různého původu, dnes rozšířené již v celých tropech. Cukrová třtina, ⁹⁾ která je tu domácí, se pěstuje jako pochutina. Žvýká se, podobně jako kdysi české děti žvýkaly osladič (třtina je ale lepší).

K životu vesnice neodmyslitelně patří tři palmy: areka ¹⁰⁾ poskytující betelové oříšky, kokosová palma ¹¹⁾ a ságo. ¹²⁾ První se pěstuje hned za domem, aby člověk pro betel nemusel běhat daleko. Nesmíme zapomenout, že ke žvýkání betelu – „buai“ (což je zde stejně samozřejmé jako pití piva v České republice) je nutný také pepřovník ¹³⁾ – „daka“ (namáčí se před žvýkáním v práškovém nehašeném vápně – „kambang“), který se obvykle pne po kmeni samotné areky. Kokosové palmy je možno vidět kousek od vesnice, protože kdo někdy viděl padat kokosový ořech, jistě by si nepřál, aby mu spadl na domeček. Ságo roste u řek a v bažinách, přičemž nejrozsáhlejší porosty jsou v deltách nejvodnatějších řek – Sepik a Fly. Všechny tyto rostliny mají názvy jak v angličtině, tak v pidžin a jejich znalost je zde všeobecná.

Co se dá sníst v lese

Populární je Pometia pinnata z čeledi mýdelníkovitých, ¹⁴⁾ příbuzná rambutanu ¹⁵⁾ a liči, ¹⁶⁾ které se dovážejí i do Evropy. V Ohu se Pometia jmenuje bam, v Baitabagu má jméno od a v Salembenu na warew. Další strom s jedlými plody Dracontomelon mangiferum (Anacardiaceae) se v Ohu jmenuje fai, v Baitabagu gatiti a v Salembenu hombi ende. Tyto stromy jsou mezi obyvateli Ohu velmi populární, dokonce si je nosí domů a sázejí je v blízkosti svého obydlí. Přitom si v lese vybírají jedince s nejchutnějšími plody a tím vlastně provádějí první selekci.

Řada dalších plodů se užívá pro chutná jádra jako „ořechy“, např. Canarium indicum (Burseraceae). Z plodů chlebovníku, ¹⁷⁾ který se pěstuje v zahrádkách, ale často jej najdeme i v sekundárních lesích, se podle odrůdy užívají buď semena, která připomínají naše jedlé kaštany, nebo dužnina. Jdou-li Stafford, Alen, Selim, Sulimi a další kluci z Ohu do buše, mohou jíst plody nejméně deseti druhů stromů.

Lesní plody neslouží jen k přímé konzumaci, některé z nich jsou přirozenou návnadou pro lovnou zvěř. Například Dracontomelon mangiferum přiláká kuskusy, spadané plody „laulau“ ¹⁸⁾ přivábí prasata a kaloně (konzumují je i lidé), některé fíky (v okolí roste přes 50 druhů rodu Ficus) jsou oblíbenou potravou ptáků, chlebovník zase kaloňů. A lovci přece potřebují vědět, kde plody jsou, kdy zrají a kdy se na ně ptáci a kaloni slétávají, aby je bylo možné ulovit i poměrně nedokonalým lukem nebo prakem.

V lese je možno natrhat i „kumu“, což je v pidžin obecný název pro všechny zelené listy používané k vaření. Srdce každého botanika zaplesá, uvidí-li Gnetum, ¹⁹⁾ jehož listí je ideální „kumu“. V pidžin se mu říká „tulip“, což znamená dvojlist (srv. angl. two leaf). V dialektu vesnice Ohu mu říkají ufel, v Baitabagu oip, v Salembenu angena). Oblíbená je v tomto směru i řada druhů rodu Ficus ²⁰⁾ a užívají se i listy kapradin.

Co si vzít na „singsing“

Oblečení v nížině bylo původně výlučně z rostlinných materiálů, na vysočině se nosily i kůže. Tradiční sukénka byla z listů ságové palmy. Dnes už tradiční oblečení vidíme jen při „singsingu“ (vesnické slavnosti se zpěvy). Na „singsing“ je ovšem třeba se slavnostně obléci – přijde vhod řada rostlin od pěstovaných (např. Codiaeum variegatum – pryšcovité, Euphorbiaceae, Ixora coccinea – mořenovité, Rubiaceae) po divoce rostoucí (např. Epipremnum pinnatum, áronovité, Araceae). Oblečení ovšem není vše. Je třeba nabarvit tělo (užívají se nezralá semena stromku Bixa orelana, Bixace, dovezeného z Brazílie) a také se vhodně navonět (poslouží Euodia hortensis, routovité, Rutaceae). „Tkaniny“ se dříve získávaly z vnitřních částí borky některých stromů (např. chlebovníku). A jaký by to byl „singsing“ bez hudby? Tradičním hudebním nástrojem je buben „kundu“, vyráběný nejčastěji ze dřeva motýlokvětého stromu Pterocarpus indicus. Velký buben „garamut“, používaný k bezdrátovému spojení mezi vesnicemi, je vydlabán z kmene některého stromu s tvrdým dřevem (v pidžin stromy „kwilla“ nebo „diwai garamut“, řada druhů, často řádu Fabales).

Když nejsou hřebíky

Tradiční domy se stavěly bez užití kovu. Kmeny se svazovaly liánami („bushrope“), zejména liánovitých palem rodu Calamus (rotang). Střecha, která samozřemě musí odolat tropickým lijákům, je tvořena důmyslně prokládanými listy ságové palmy. Ty – na rozdíl od moderního vlnitého plechu – pomáhají udržovat snesitelnou teplotu uvnitř domu. Dalším z klimatizačních opatření je zvýšená podlaha. I v oblastech, které jsou vzdáleny od řek, jsou naprosto samozřejmé domy postavené na kůlech. Tím, že pod podlahou proudí vítr, lze docílit částečného ochlazení místností. Pro statiku domu jsou důležité pevné kůly, které odolávají i termitům (proto je nezbytná znalost kvality dřeva). Samozřejmě největší úlohu hrají výše zmíněné druhy „kwilla“ s tvrdým dřevem (např. Intsia bijuga). Místo smirkového papíru používají tesaři listy druhu Ficus trachypison, který zároveň ženy využijí při mytí nádobí.

Rady bylináře Haise

Uvážíme-li cenu léků a procento lidí, kteří mají možnost dostat se v naléhavém případě k nejbližšímu lékaři, musí být naprosto jasné, že i tady si musí vesničané vystačit sami. Znalost léčivých a magických rostlin se dědí z generace na generaci. Část znalostí je majetkem klanu a část majetkem rodiny. Klanové dědictví se předává chlapcům při tradičním přediniciačním školení (iniciace sama je spojena s obřízkou). Pokud se dívka z vesnice provdá za příslušníka jiného kmene nebo klanu, je část těchto vědomostí předána manželovi (ovšem ne všechy, protože by příliš zvýhodňovaly sousední kmen, který by to mohl zneužít). Rodinné dědictví pak otec předává podle vlastního uvážení nejschopnějšímu ze svých synů nebo dcer. V Ohu se běžně užívá kolem padesáti léčivých rostlin (číslo zhruba odpovídá znalostem v jiných vesnicích).

Jednou z nejpopulárnějších léčivek je Melanolepis multiglandulosa, strom z čeledi pryšcovitých (Euphorbiaceae). Používá se proti hadímu uštknutí a vzhledem k tomu, že nejbližší hadí sérum je možno získat v Cairns (v Austrálii), je jeho znalost obzvlášť cenná. Extrakt z kůry stromů vyvolává dávení a všeobecně se věří, že člověk jed vyzvrací. Úspěšnost této léčebné kůry je překvapivě vysoká (pokud člověk kůru přežije, protože je zde také riziko předávkování). Také zubní lékař by zajásal nad důmyslnými zubními kartáčky. Zuby se čistí vláknitým oplodím betelového oříšku. Zajímavé je, že postup léčby revmatizmu místních a českých bylinářů je velmi podobný. V Čechách se užívá kopřiva, ²¹⁾ na Papui-Nové Guineji jsou postižená místa šlehána zdejší, „trošičku“ účinnější kopřivou zvanou „salad“. ²²⁾

Obecně panuje názor, že choroby mají tři druhy příčin: jsou to choroboplodné zárodky (názor není původní a je převzat od Evropanů), masalajové (lesní duchové) a sangumové (čarodějové, významní regulátoři růstu zdejší populace). Zatímco na léčbu nemocí způsobených mikroorganizmy jsou vhodnější léky západní provenience, ostatní vyžadují tradiční léčbu.

Kdo je pozadu?

Zdejší znalost rostlin je pro Evropana překvapivá, i když má svou logiku – každý zná nejlépe prostředí, v němž žije a na němž je závislý. Při jednom z výzkumů v Ohu byli vesničané schopni při analýze plochy 20 × 20 m v čerstvě opuštěné zahrádce pojmenovat místními názvy přes 70 % ze 40 druhů dřevin, v primárním lese s více než 60 druhy dřevin na stejné ploše byla jejich úspěšnost jen o něco nižší. Přitom jsou udivující nejen vědomosti o použití rostlin, ale také o jejich biologii a schopnost rozeznat je v jakémkoliv stavu (sterilní rostliny, vysoké stromy jen podle borky apod.). Pokud bychom chtěli srovnávat jejich znalosti místní flory, což vzhledem k mnohanásobně vyšší druhové diverzitě tropického deštného pralesa není jen tak, lze téměř s jistotou tvrdit, že by toto srovnání nedopadlo dobře ani pro mnohé absolventy biologie na klasických univerzitách. ^{23) 24)}