JITKA STAŇKOVÁ, LUDVÍK BARAN: Masky, démoni a šaškové

Kniha se zabývá mýtem a jeho lidovými podobami u nás. Zahrnuje i doprovodné projevy, zvyky a obyčeje, krajově modifikované, ale zároveň dotvářející jedinečný celek, rozčleněný podle ročních období a starodávných svátků. Autoři – etnografka a etnolog – jsou manželé a dlouholetí spolupracovníci. Podařilo se jim vytvořit dílo, které svým pojetím a výpravností přesahuje dosavadní české práce.

Zachycují historii a měnící se průběh masopustních průvodů, komických svateb, maškar, různých slavnostních obchůzek či lidových obřadů, které upomínají na dávné lovecké a pastýřské kultury, na návrat předků na zem nebo na sepětí člověka s určitými druhy domácích zvířat. Do těchto starobylých zvyků a obyčejů byly často vkládány na jedné straně obřadné iniciační prvky a na druhé straně prvky lidového divadla. Zachovávají se dokonce i pozůstatky pravěkých kultů, například falického (při válení děvčat ve sněhu, které provázejí slaměníci a rasíci), jinde se objevuje reminiscence solárního kultu (mečový tanec na Uherskobrodsku) aj. Nejčastější je však magický úkon, který má vést k osvobození od nahodilosti a změnit náhodu v jistotu.

Zvykové a obyčejové opakování každoročních mýtů nejen upevňuje soudržnost lidí, ale také oživuje dávné mýtické a magické myšlení a připomíná původní sepětí člověka s přírodou. Současného člověka spojuje s jeho předky a současnou kulturu s jejími počátky v dávné minulosti. Naplňuje tak princip stále znovu ožívající kulturní návaznosti minulého s budoucím v jeho nepřetržitém živoucím spojení generací a jedinců, rodů a národů světa.

Oba autoři připomínají, že masky jsou známy už z pravěké společnosti, kdy magie pomáhala zvládat každodenní obtížné situace a starobylé myšlení lidí. Byla to zvláště napodobivá magie a její imitační praktiky, které se ve zlomcích zachovávají v lidových zvycích a obyčejích dodnes. Ukazují zároveň, z jakých zdrojů vznikal mýtus, obyčej, ritus a obřad. A nezapomínají ani na existenci čarodějů či šamanů, kteří prováděli hlavní úkony a někde je provádějí ještě dnes, i když jen v náznacích a pod rouškou masky.

Maska dodnes ztělesňuje dramatickou postavu a je produktem obrazného myšlení člověka – neboli je zároveň ztělesněním mýtu. Původně snad maska představovala také duši zemřelého a byla ukázkou vnitřního pohledu člověka na svět. Maskou se tedy rozuměla larva (škraboška na obličeji), kdežto maškara, to byla celá postava v přestrojení. Z obou už téměř zcela vyvanul původní kultovní charakter, tj. kult uctívání zemřelých předků, a dodnes si zachovávají pouze vnější lidový výraz věčného cyklu života s jeho protiklady: život a smrt – znovuzrození a zánik – zima a léto atp. Kromě toho si například masopustní, vánoční a velikonoční obchůzky zachovávají určité rysy původního iniciačního obřadu, který býval skrytý nebo skrývaný a zasvěcoval mladé dívky a chlapce do tajů života.

Ve starém Řecku a Římě se pořádaly podobné slavnosti a obchůzky na oslavu bohů. Ve středověku už nabývaly nejen slavnostního rázu, ale měly i zábavný charakter a stávaly se součástí radostných událostí lidského života, zejména svateb, poutí a podobně. V Čechách se dodnes zachovávají tři staré obyčeje, a to Barborky, Lucie a Mikulášové, někde ještě masopustní veselice a průvody. Ovšem, v současné době se již zcela vytratil magický význam a ochranná funkce masek i maškar a rozvinul se jejich zábavný charakter a lidová podoba, která je stále ještě obohacuje o nové prvky.

Autorům se tak podařilo nejen slovem, ale ve vzácné shodě i obrazem (fotografie jsou jedinečné) zachytit kaleidoskop lidových zvyků a obyčejů (i když ne všech). Jejich společná práce je unikátní a myslím, že by si kniha zasloužila nejen domácí, ale i mezinárodní ocenění. ¹⁾