Co je za čísly o čistším životním prostředí

Vytváření pozitivních očekávání patří nepochybně k záslužným činům, zejména panuje-li mizerná nálada. Podmínkou ale je, aby pozitivní skutečnosti byly pravdivé, jinak se tomu říká „mazání medu okolo huby“. Jak je to tedy s poklesem emisí a obecně kvality ovzduší za posledních deset let?

V roce 1991 skupina kolem J. Vavrouška sestavila návrh zákona o čistotě ovzduší. Jestliže nebyla dobrá naděje na jeho splnění, pak mi není jasné, proč byl formulován „tak přísně“ (tj. přísně na tehdejší poměry). O limitech emisí, které byly stanoveny později vyhláškou (nejsou v zákoně), se proto obvykle mluví jako „o našich velmi přísných limitech“. S tou přísností to ve skutečnosti není tak zlé, srovnání s Německem ukazuje spíše velkou mírnost. Budou-li se nyní muset limity snížit na zhruba německou úroveň – ať už v rámci připojení k EU, nebo v souvislosti s nově dojednávaným protokolem o snižování emisí – nastane pláč a skřípění zubů. A to nemluvím o poplatcích za znečišťování. Jsou tak milostivé, že se nikomu ze znečišťovatelů nevyplatí investovat do snížení emisí, pokud není nucen zákonem.

Česká ekonomika má skutečně vyšší energetickou náročnost než ostatní země EU. Ale jak moc a proč? Můžeme slyšet, že i šestkrát! V energetické náročnosti (obvykle podíl spotřeby primární energie a hrubého domácího produktu) je zamíchána řada vlivů, které číslo zkreslují k nepoznání. První je kurz, jímž se přepočítává HDP z koruny na dolar. Běžný směnný kurz sice ukazuje, zač si mohu v Německu koupit cigarety, ale je výsledkem řady vlivů, které s efektivitou ekonomiky nemají nic společného (např. důvěra v měnu). Nahradíme-li jej kupní silou, která mnohem lépe vyjadřuje přepočet výkonu ekonomiky vzhledem k domácímu prostředí, dostaneme podstatně nižší diferenci energetické náročnosti: pokles z pěti až šestinásobku zhruba na dvojnásobek. Dalším neštěstím je praotec Čech, který se zastavil na dohled od Mostu a nepokračoval někam k Eufratu anebo se nevrátil do Norska. V OECD snad není státu, který by byl tak závislý na spalování mizerného uhlí.

Suma sumárum: ne že bychom měli ekonomiku energeticky efektivní, ale je neefektivní z velké části proto, že jsme výrobky nuceni prodat levněji, protože by je jinak nikdo nechtěl. Ne vždy pro horší kvalitu, ale i neznámé jméno hraje roli atd. To znamená, že v podílu je nejen čitatel (spotřeba energie) velký, ale i jmenovatel (HDP) je malý.

Emise oxidů síry skutečně za posledních deset let dramaticky poklesly. Nejsme však takoví mistři světa, jak píše kolega Horáček, mimo bývalou NDR nemá nikdo v OECD takové problémy s emisemi síry jako my (nepálí tolik sirnatého hnědého uhlí). A hlavně, o část poklesu se zasloužil rapidní pokles spotřeby hnědého uhlí (asi o 25 %) a nám k radosti zbývá jenom asi 40 %.

Odsíření není technickým problémem již od 80. let, ale jde o to, jak draho se pořídí. ČEZ skutečně odsířil nebo zavřel všechny svoje zdroje. Nevím, zda dodržení zákona zasluhuje pochvalu, to by mělo být normální. Efektivnost vynaložených nákladů se neodvažuji posoudit nemaje k dispozici podklady. Tím chci říct, že ČEZ sice bravurně odsířil, ale za peníze spotřebitelů elektřiny, není v tom žádná dobročinnost. Nyní se ukazuje, že vzhledem k uvedení Temelína do provozu mohla být odsiřovaná část elektráren menší. Uvede-li ČEZ Temelín do provozu, měl by zavřít část rekonstruovaných a odsířených uhelných elektráren.

Menší význam pro emise síry mají střední a malé zdroje (mimo ČEZ) s nízkými komíny, které tvoří asi 10–15 % emisí. Z nich většina síry zůstane doma (viz dále) a pro ně je podobné odsíření jako pro velké elektrárny smrtelně drahé. Pokud si provozovatelé nesehnali podporu Fondu životního prostředí a nepřešli na plyn, jsou pravděpodobně na hranici zmiňovaného zákona.

Mnohem méně přehledná je situace s emisemi oxidů dusíku. Přes skálopevně publikovaná data o poklesu emisí je situace značně nepřehledná. Není úplně jasné, jaký je současný stav, a ještě větší nejasnosti panují o hodnotách před rokem 1992. Celkové emise NO_x jsou zhruba z poloviny od aut, autobusů atd. Druhou polovinu tvoří energetika. Do roku 1993 se emise z energetiky odhadovaly na základě emisních koeficientů, které, jak se ukázalo, byly asi o 30–40 % nadhodnoceny. Z toho vyplývá, že skutečný pokles emisí není 64 %, ale asi čtyřicet, a z toho ještě za podstatnou část může opět pokles spotřeby energie.

Uváděné emise z dopravy jsou také nadhodnoceny, jen momentálně nikdo neví jak moc. V energetice se na velkých zdrojích měří emise téměř pořád. Extrapolace na ostatní zdroje, vzhledem k podobnosti kotlů, nemůže být příliš uchýlená. U aut se dá změřit emise pro definovaný stav motoru, ale nikdo zatím nenaměřil integrál emisí auta, jímž se jezdí denně, za celý rok, tak jak se to dá udělat na komíně elektrárny. A právě při odhadu ročních emisí se dá udělat chyba 50 i více procent. Ze srovnání se Slovenskem víme, že publikovaný odhad pro rok 1997 je přehnaný o 20–25 %. Pravděpodobně proto, že se vychází z mnohem většího podílu aut bez katalyzátoru na dopravních výkonech (nejvíc jezdí nová auta podnikatelů).

Podobně jako u síry jsme podstatně snížili i emise popílku. Je to technicky poměrně jednoduché a levné. Kvalita ovzduší je však dána koncentracemi tuhých látek, nikoli pouze emisemi z komínů, a koncentrace tuhých látek jsou z velké části dány sekundární prašností (zvířeným prachem, který se bere odevšad). Substance, na které kolega Horáček zapomněl, jsou těkavá organika (VOC). Svítí-li na směs VOC a NO_x sluníčko, vzniká ozon a nás pálí oči. Omezení emisí VOC podle nového protokolu bude další oříšek – přinejmenším proto, že inventura má do spolehlivosti značně daleko.

Shrneme-li emisní situaci, je zřejmé, že za poslední desetiletí se velmi zlepšila, ale o ekologickém chování (tj. investování do technologie snížení emisí prostě proto, že na tom záleží, jak zmiňuje P. Horáček) se asi mluvit nedá. U malých zdrojů je situace nepřehledná, spíš bych očekával cynické vyčkávání na výjimku ze zákona, protože např. sídlištní zdroje tepla „nelze zavřít“ – zmrzli bychom. Bylo by vhodné, aby CzBCSD publikovala seznam členů a jejich emise a zda odsíření či deNO_x zaplatil majitel, nebo státní dotace.

Mezinárodní souvislosti: Je skvělé, když vyhraje náš sportovec. Do cíle druhého protokolu o síře jsme doběhli o tři roky před termínem. Pravděpodobně proto, že to vlastně byl jen rozběh. I u dusíku jsme první rozběh (protokol o snížení emisí NO_x) absolvovali se ctí. Ale mírný domácí limit na koncentrace NO_x způsobil, že se „deNO_xovalo“ jen velmi mírně. Odsiřovací zařízení, která instaloval ČEZ, mají účinnost kolem 90 %, pro dusík se až na pár výjimek podobná drahá a účinná zařízení neaplikovala. Většinou se opravily podmínky hoření při rekonstrukci kotle. A nyní přijde ono skřípění zubů, protože domlouvané závazky, jak v rámci konvencí OSN, tak v rámci přistoupení k EU, budou mnohem náročnější. Budeme muset napnout všechny síly, abychom vůbec doběhli (v časovém limitu). Pokud právě splníme závazek, budeme v roce 2010 emitovat jen asi 27 kg SO₂ na hlavu za rok, ale ani pak nejsme průměrní smraďoši. Evropský průměr (včetně bývalého SSSR a našich kolegů z RVHP) by měl být asi 18 kg SO₂ na hlavu za rok. K průměru bychom se mohli dostat v emisích NO_x.

O tom, jaký vzduch dýcháme, ovšem nerozhoduje jen ČEZ. Zhruba jen asi čtvrtinu nebo třetinu našich emisí SO₂ si doma užijeme, zbytek nezištně vyvážíme. Asi polovina z našeho „vývozu“ přiletí („dovoz“), většinou ze západu. Podobného mezinárodního „obchodu“ s emisemi NO_x se účastní jen vysoké komíny. Tam máme bilanci přibližně vyrovnanou. Z toho vidíme, že izolované úsilí má omezený význam, a proto tolik řečí nad protokolem o snižování emisí v Evropě.

Zbytek emisí dusíku vyrobených v autech, autobusech, a hlavně náklaďácích zůstává doma, díky nízkým „komínkům“. Z hlediska kvality ovzduší tedy má smysl dávat přednost železnici (emise z velkých elektráren se snáze omezují nebo nejsou vůbec – např. z Temelína), anebo nepovolovat další odklady euro-předpisů. Mám na mysli hlavně náklaďáky a autobusy, protože je to převážná část emisí a náš vozový park se obnovuje mnohem pomaleji než u osobáků.

Jaké je tedy poučení? Spíše „Dělejme něco“ než „Hoši, děkujeme....“.