V síti

Brouzdání po celosvětové počítačové pavučině, této „bezpečné náhražce reality“, s sebou přece jen nese nějaká ta rizika. Například to, že naše milovaná síťová mašinka někde chytí virus; nebo že my, uživatelé víceméně laičtí, na základě všelikých zlých znamení na obrazovce dospějeme k přesvědčení, že jsme chytili virus, a v zoufalé snaze jej odstranit napácháme víc škody, než by byl natropil onen virus, kdyby byl existoval.

Vůbec mám podezření, že fiktivní počítačové viry jsou možná zdrojem závažnějších problémů než ty opravdové (Vesmír 77, 247, 1998/5). Podobně sporná je i otázka, nakolik máme brát vážně jiné ohlašované katastrofy, jako třeba očekávaný „skorokonec (počítačového) světa“ v roce 2000. Na ten nás průběžně připravují sdělovací prostředky, i když ty tuzemské občas s ujišťujícím tvrzením, že naše úřady beztak většinou spoléhají na staré dobré šanony a psací stroje, a jsou tudíž prakticky mimo nebezpečí. Mé podezření ovšem jest z rodu názorů zvídavého laika: sice o dané věci něco vím, ale tam, kde jde o víc než o pouhou intelektuální zálibu, dám radši přednost někomu, kdo se v tom doopravdy vyzná.

Jenže jak poznat, která autorita je ta pravá? Na síti se najde snad všechno, co si dokážeme představit; také všechny představitelné stupně důvěryhodnosti. Asi je rozumné začít u nějaké instituce vzbuzující respekt, jako je třeba The Computer Incident Advisory Capacity v rámci Department of Energy (čili Ministerstva energetiky) Spojených států (ciac.llnl.gov/ciac/CIACHome.html). Nedáme-li se odradit stránkou konkrétních a velice technických rad, určených především správcům sítí, můžeme navštívit například velice podrobnou, srozumitelně, i když poněkud suše komentovanou databázi známých virů (Viruses), „pseudovirů“ (Hoaxes) a řetězových dopisů jiného než „pseudovirového“ druhu (Chain letters).

Můžete ovšem začít i z konce naprosto neoficiálního, třeba u malé americké softwarové firmy Computer Knowledge (www.cknow.com/index.html). Pokud vás hlouběji zajímá, jak viry fungují, můžete si odtud zdarma stáhnout velice pěkné interaktivní pojednání na toto téma. Není sice zvykem propagovat na stránkách Vesmíru soukromníky obchodující se softwarem, aniž by tito platili za reklamu (proto také záměrně neupozorňuji na stránky výrobců antivirových programů), ale snad si můžeme dovolit výjimku. (Ostatně pochybuji, že někdo ze čtenářů pojede po přečtení tohoto textu nakupovat shareware do Kalifornie).

Zajímají-li vás nejen viry, ale i pseudoviry, a máte-li kromě toho pochybnost o zdrojích, jako je ten naposledy citovaný, vřele doporučuji navštívit stránky „počítačové mytologie“ Roberta Rosenbergera (kumite.com/myths/). Jak už naznačuje titul jeho stránek, specializuje se především na falešné poplachy všeho druhu a podává nejen rozsáhlý přehled dosud zachycených „pseudovirů“, ale i řadu dalších odkazů. Přiznávám, že si mne získal nejen svou literární obratností, ale i obsáhlým pojednáním o tom, jak se od sebe pozná autorita pravá a falešná, které končí výzvou, abychom sami posoudili, do které kategorie zařadíme autora.

Koneckonců o to také (nebo především) jde: podobá-li se síť až nepříjemně „skutečnému světu“, nemělo by nás překvapit, že právě tak jako ve skutečném světě, i tady je na nás, abychom posoudili, čemu (a komu) můžeme věřit.