Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Vidět myš a přehlédnout velrybu

 |  5. 2. 1999
 |  Vesmír 78, 106, 1999/2

Octl jsem se v porotě, která měla ocenit nejlepší články ve Vesmíru za uplynulý rok (pozn. red.: je míněn rok 1997). Byl jsem přizván co laik, jemuž se doufám promine, že tápe v kvantové chemii, ale ostych, který našinec zažívá v společnosti vědců, se nadlehčil, až bylo připomenuto, že budeme cenit články co do srozumitelnosti. Teď tedy šlo o popularizaci, a to je obor, jenž byl i mně souzen.

V debatách se potvrdilo, že popularizátoři jakéhokoliv odvětví stojí před podobnými otázkami, nadějemi i potížemi. Tak například jsme pod stálým střehem vědců. Mívají výhrady vůči našemu zjednodušování, tudíž k nepřesnostem, k ulpívání na jevech nedůležitých, zatímco podstatné přehlížíme.

Rádi bychom je přesvědčili, že popularizace je zvláštní, samostatný obor, před jehož zákony musejí ustoupit i zákony vědecké výpovědi. Žel, nakupili jsme spoustu zkušeností, ale teorie tu dosud není, i když jsou pro ni všechny důvody. Čeká na někoho, kdo prošel vydatnou praxí, ale kdo by byl s to vyrazit do psychologie, pedagogiky, literatury i řečnictví. Předkládám aspoň jisté zásady, které jsem si stanovil co hudebník, s nadějí, že budou aplikovatelné pro obor kterýkoli. Ostatně i hudbymilovní vědci zažívají naše projevy, nábory (nebo i nátlaky), ba i ve Vesmíru se objevují odskoky do hudby.

Přehlédněme, jak se hudba uvádí, to jest slovem mluveným, před publikem:

Úvod programní. Není nic vděčnějšího, než popsat Smetanovu Vltavu, líčící tok od pramenů po Vyšehrad. Nebo Straussova Enšpígla, kde je slyšet i poslední škytnutí, když se smyčka na šibenici zatáhne. Potíž je v tom, že takové výklady navodí v posluchači představu, jako by každá skladba byla čehosi obrazem, či cosi vyprávěla. U Mozartovy symfonie se bude marně ptát, „o čem ta skladba je“. Hudba se obejde bez modelu. (Zažil jsem projev kohosi, kdo uzavřel: „a tak Smetanova skladba zůstane navždycky cenným dokumentem o původním řečišti Vltavy.“)

Úvod historický. Vykladač podá obraz doby a zapojí do něho skladatele a jeho životopis. Obecenstvo se povyrazí sdělením, že Bach měl dvacet dětí, otázka však je, zdali tato informace vede k pochopení jeho fugy. Leda že by se po Johannu Sebastianovi hráli jeho synové. Pak by byl důvod zameditovat, jak se cítil otec synů, popírajících kdeco z jeho slohu.

Další muž by rozhodl; nejde o autora, ale o dílo, i zvolí úvod analytický. Rozebere fugu, uvede témata i operace, které s nimi autor podnikne, padnou slova augmentace, diminuce, inverze, těsna – a posluchač si řekne, ten člověk se snaží o srozumitelnost, jak jen dovede, a já nechápu. Nemám tu co dělat. Měla-li by být řeč o formě, bylo by nadějnější zahrát Beethovenovy Skotské tance formy ABACADA a tak dále, což je rondo, tak jako naše „Pějme píseň dokola“.

Jiný komentátor uznamená, že všechny tyto výklady jsou marné, nebo přinejmenším předčasné. Nejdřív je třeba nezkušené publikum zbavit strachu před vážnou hudbou. I jme se tvrdit, že komponování je řemeslo a že skladatel dělá skladbu jako truhlář židli. A že jsou to lidé jako my a mnohdy veselé kopy, takže si poslechněte historku...

Tedy úvod beletristický. Slabina je v tom, že hudba se nedělá jako židle. A že tento způsob vede k onomu tónu, jímž lékař špásovně tvrdí dítěti, že to nebude bolet. Ovšem co do historek, výjimečně se najdou příběhy, které charakterizují skladatele a jeho dílo dokonale, jako ona o Berliozovi: Vizme jej, jak za vichrné noci se ubírá či plíží v dlouhém černém plášti a s maskou na tváři pustou krajinou k osamělému hřbitovu, aby tajně exhumoval ostatky své matky a z jakýchsi důvodů je přenesl jinam. Nikdo jiný ze skladatelů by se nemohl octnout v takové situaci než tento temný romantik, autor Faustova prokletí.

A ještě: Úvod moralistní. Vykladač oznámí, že se bude hrát skladba nádherná, ba jedna z nejnádhernějších, propastně citová, a vrší další adorace, jako by chtěl srazit posluchače na kolena dřív, než se začne hrát. Poslouchat takové dílo a dojmout se jím je prý povinností k sobě, kultuře i národu. Potvrdí-li mluvčí tuto povinnost i ideologicky, jak se kdysi dálo, je neštěstí dovršeno.

Všechny tyto typy výkladu jsou možné, ale žádný univerzálně. Jen ten poslední není k ničemu.

Ať vykladač zvolí kterýkoli, měl by se šetřit jistých zákonů, či skromněji, doporučení:

Budiž řečeno

  1. jen to, co je posluchač s to pochopit,
  2. jen to, co podrží v paměti aspoň po dobu produkce,
  3. jen to, co si poslechem skladby ověří.

Ad 1) Chtělo by to vyhýbat se odborným pojmům. Žel, marná výzva. Našinec vyřkne pojem „téma“ či „motiv“ jako samozřejmost, popravdě však i toto jsou odborné pojmy (mimochodem nikoli synonyma), na jejichž výklad není pomyšlení. Podobně vědec vyřkne „konstanta“, „koeficient“, „interakce“ jako běžný výraz svého slovníku. Nelze se jim vyhnout, i nezbývá než doufat, že budou na posluchače působit jako jisté koření. Dají mu vědět, že je řeč o oboru, který jako každý (i ten jeho, posluchačův) má svou terminologii. Lidé mají instinkt pro odbornost, imponuje jim.

Ad 2) Jak často upadne řečník do přecenění posluchačovy paměti, zvlášť při projevu slovním na pódiu! Hledím pominout čísla, ať životopisná data či čísla opusová, leda že by šlo o opus jedna. To si posluchač pamatuje, ostatní nikoli.

Ad 3) Představme si komentátora, který předestře Smetanovu trýzeň z nadešlé hluchoty. Stane-li se tak před kvartetem „Z mého života“, je k tomu důvod, poslední věta líčí onen osudový úder. Jenže na programu je Louisina polka. Nebo se popisuje Schumannova rozpolcenost (viz C. Höschl, Vesmír 76, 125, 1997/3) v lyrického, do sebe ponořeného Eusebia a v extrovertního, výbojného Florestana. Projev nutný před Kreislerianami, jejichž forma je stálý dialog těch dvou. Hraje se však cyklus Dětské scény, kde po rozpolcení není ani potuchy.

Muzikolog bude konstatovat, že Mozartova sonáta A dur je jediná z klasických, v níž ani jedna věta není v sonátové formě. Popularizátor by musel vysvětlit, co je to sonátová forma, a přehrát dvacet sonát pravidelných, aby posluchač poznal, že ona Mozartova je opravdu výjimečná. Takže upozorní jen na třetí větu, roztomilou karikaturu janičářských kapel. Což připadne muzikologovi jako nepodstatné, levně líbivé. Jeho ctižádost vede k tomu, aby vyzvedl nejcharakterističtější rysy, a navíc objevil nové, dosud skryté. My musíme promluvit o tom, co je srozumitelné, pamatovatelné a poslechem ověřitelné, co leží takříkajíc na dlani. V Chopinově „Ukolébavce“ by vědec promluvil o Chopinově převratném pojetí klavíru, o onom romantickém „tempo rubato“. My musíme upozornit, že levá ruka hraje pořád týž doprovod, že její malíček se snáší pořád na týž hluboký tón. To posluchač slyší, ba i vidí, to v něm posílí důvěru v jeho vnímací schopnost, připravenou pak i na těžší sousta.

Kdyby popularizátor zoologie měl před sebou posluchače, nemajícího o zvířatech ani ponětí, řekne: „Savci běhají, ptáci létají, ryby plavou.“ Kdyby podotkl, že ovšem někteří savci i plavou, někteří ptáci nelétají, zatímco jisté ryby ano, neřekne nic. Byl by sice přesnější co zoolog, ale jako popularizátor by selhal. Popularizace je umění vidět myš a přehlédnout velrybu, protože velryba má tu politováníhodnou vlastnost, že ač savec, neběhá.

V hudbě jsme na tom stejně, ať jde o skladby komorní, symfonické či vokální. Přírodovědci však budou vůči nám laikům na tom rozdílně. Oganická chemie nám už asi zůstane nedostupná, i kdyby nás do ní uváděl nevím jak sdílný vědec. Biologie je sice také samá chemie, ale Fryntovy a Macholánovy myši jsou přece jen blízcí spoluobyvatelé našich chalup. Sotva která věda se nám však otevírá tak dokořán jako astronomie. Zde člověk přijme i nejodbornější výklad, ba i čísla, i když jdou do trilionů. Ať chápe či ne, všechna sdělení jej vedou do pohádky o vílách, dracích a čarodějnicích, přitom s jistotou, že ty bytosti skutečně existují. Astronomové mají zvláštní kredit. Když začali mluvit o velkém třesku, uvěřili jsme, aniž bychom museli čekat, až nám jej pánové Pensias a Wilson potvrdí. Teď trneme, kdy do té krásné teorie někdo zašťourá. A čekáme, co bude s vesmírem dál. Byl bych raději, kdyby mu byl jednou konec. Bylo to překrásné a bylo toho dost.

Zato do popularizace hudby tu a tam proniknou neodborníci. Proč ne, jsou-li to profesionálové v jiném oboru, lze se nadít, že přispějí k sblížení vědy a umění, a to je přece žádoucí.

I zpozorněl jsem, když jsem kdysi v jednom čísle Vesmíru (66, 528, 1987/9) našel stránku s notami. Šlo o nějaké jednohlasé melodie. Zarážející bylo, že se podle nich nedalo hrát ani zpívat. Jako by to bylo dílo toho, kdo nikdy nepsal noty. Šlo o objev slavného biologa: pořadí nukleotidů v sekvencích není nahodilé, je tu jistý řád. Ten připomíná řád hudební skladby, v níž se podobně vynořují hlavní motivy. Autor se jme přepisovat dusíkaté báze označené čtyřmi písmeny do not podle klíče, který na první pohled vypadá logicky. Pohříchu však autor mlčky připouští volbu mezi několika tóny k písmenu přiřazenými, mezi jejich polohou v té či oné oktávě, libovolně určí předznamenání, takt a rytmické hodnoty. Při té volnosti lze ona čtyři písmena přepsat v tisíce různých melodií. I zalíbí se autorovi v Chopinově nokturnu, převezme tečkovaný rytmus a pak žasne, že mu vyšlo jakési další nokturno, dokonce melancholické, „když se hraje na housle“. Popravdě je ta melodie zmatená, bez stopy po nějakém řádu, blábol.

Nebo se objeví článek, v němž slovutný lékař praví, že tvrdošíjně opakovaný doprovod v Ravelově Boleru připomíná chování pacienta s jakousi psychiatrickou chorobou. Pak by z téže nemoci byl podezřelý i Šostakovič – vizme též ostinato v Leningradské, mnozí další skladatelé a všichni černoši, jejichž tomtomová hudba 1) je samé ostinato. Týž autor upozorňuje na Osudovou, kde Beethoven líčí postup své choroby, a to v místě, kde hrají varhany a bubínek. Takto subjektivně sdílný by mohl být leda nějaký romantik, ale že by Beethoven? Nehledě k tomu, že v Osudové nehrají varhany ani bubínek, nehrají v žádné jeho symfonii.

Tyto omyly nepohoršují, spíš dojímají. Rozumíme vědci, jeho touze svlažit svůj racionální svět uměním. I oddá se hudbě a v jistotě, že rozumí jí a ona jemu, jme se o ní i teoretizovat, filozofovat...

Přece jen popularizace patří do rukou odborníka, nejlíp toho, kdo ji sám dělá, kdo hraje či komponuje – vzpomeňme na Bernsteina. Kdybych chtěl zvědět, jak se dělají podkovy, půjdu za kovářem, ne za teoretikem kovářství.

Tento článek rovněž popularizuje, totiž popularizaci. Je tedy zjednodušující, neúplný. Něco však je nutné přidat: popularizace je i umění, tedy věc fantazie, nápadů, osobitosti, a k tomu všemu těžko hledat návod. Vzpomínám na doktora Holzknechta. Kdyby se jeho televizní projevy vytiskly, četli bychom víceméně to, co v kterékoli hudební učebnici. Tak i jeho úvod k „Listům důvěrným“, dílu stárnoucího Janáčka zamilovaného do mladé vdané ženy. Po tomto sdělení udělal Dr. Holzknecht pauzu. Pak mlčky pozvedl ruce a zas je spustil. Ten pohyb nelze popsat. Bylo v něm všechno, shovívavost, marnost moralizovat, odpuštění i dík za Listy důvěrné. Co všechno intervenuje do popularizace – snad dokonce i herectví.

K časopisu Vesmír: Za našich studentských let byl snad populární. Dnes to není tak jisté. Rozvinuly se vědy, které popularizaci s jejím zjednodušováním vzdorují. Na rozdíl od renezance, kdy mohl člověk zvědět všechno, co bylo k zvědění, dnes nezbývá, než abychom do řady oborů jen mžourali. Budiž nám muzikantům útěchou, že i lingvista, vědec jak se patří, mžourá do neeuklidovské geometrie a ekolog do lingvistiky.

Ať tedy Vesmír zůstane, jaký je. Mně laikovi stačí, když najdu článek o hnízdech galaxií, hned za ním o hnízdech křečka s jeho parazitujícími blechami, a když následuje článek o lidském mozku, pochopím, že mám co dělat s galaxiemi i s křečkem. A to je dost.

Poznámky

1) Pozn. red.: Tomtomy jsou bubny, na rozdíl od tamtamů – gongů, jak jsme se dozvěděli od autora. (Heslo tamtam je chybně vyloženo i v Akademickém slovníku cizích slov.)

Ke stažení

RUBRIKA: Eseje

O autorovi

Ilja Hurník

Prof. Ilja Hurník, DrSc., (1922–2013) absolvoval AMU. Působil na bratislavské Vysoké škole umění a na pražské konzervatoři. Je autorem osmideskového cyklu Umění poslouchat hudbu. R. 1992 mu Ostravská univerzita udělila titul Doctor Scientiarum honoris causa. Z literárního díla např.: Trubači z Jericha (1965), Kapitolské husy (1969), Cesta s motýlkem (1970), Muzikální Sherlock (1971), Dětství ve Slezsku (1979), Múza v terénu (1980) aj. Na knihu Dětství ve Slezsku navazuje kniha vzpomínek Závěrečná zpráva (Karolinum, Praha 2000); obě knihy vzpomínek doplňuje kniha Pondělníci (Karolinum, Praha 2002).

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné