Arktida2024banner1Arktida2024banner1Arktida2024banner1Arktida2024banner1Arktida2024banner1Arktida2024banner1

Aktuální číslo:

2024/12

Téma měsíce:

Expedice

Obálka čísla

O surikatách, babičkách, hendikepech a manipulacích

Výše postavení hlídkují častěji
 |  5. 11. 1999
 |  Vesmír 78, 625, 1999/11

Svoje babičky nezabíjíme a nejíme. 1) Vždy jedna ze surikat (Suricata suricatta) hlídkuje na vyvýšeném místě, zatímco ostatní shánějí potravu. Co mají tyto dvě věty společného? Oba na první pohled nesourodé výroky popisují zdánlivý akt altruizmu, který se ovšem při bližším zkoumání ukáže jako projev naší (a surikatí) sobeckosti. Surikaty mám rád. Považuji je za mimořádně zajímavá a naší pozornosti hodná zvířata. Těší mě, že se dostávají do popředí zájmu tak významných biologů, jako je Tim Clutton-Brock. Těší mě, že se můžu o surikatách dočíst i na stránkách Vesmíru (78, 427, 1999/8), navíc z pera J. Zrzavého. V dosavadních vesmírovských článcích o evoluci altruizmu mi ale něco chybí. Chtěl bych proto upozornit na některé aspekty, které byly dosud neprávem opomíjeny a které dle mého názoru celé problematice sociálního chování dodávají další rozměr.

Hendikepový princip

Jeho autory jsou izraelští biologové Amotz a Avishag Zahaviovi. V celé živočišné říši neustále probíhá tok informací (signálů). Každá taková informace ovšem nutně musí být spolehlivá, jinak její význam rychle devalvuje až k nule. Protože zvířata mají sklon k podvodu stejně jako lidé (kdo má psa, jistě to potvrdí), musí být spolehlivost informace-signálu nějak zajištěna, a to takovým způsobem, aby byla možnost podvodu vyloučena nebo alespoň minimalizována. Touto pojistkou je právě hendikep, jinými slovy určitá penalizace jedince, který daný signál vysílá.

Představme si stádo pasoucích se gazel Thomsonových (Gazella thomsoni). Čas od času jedna z gazel zvedne hlavu a větří. Jakmile zjistí přítomnost predátora, její chování se změní. Namísto očekávaného úprku však začne vydávat varovné bekání a prudce dupat předními kopýtky, přičemž vetřelce stále pozoruje. Bekání a bušení do ztvrdlé půdy se rozléhá daleko a varuje ostatní před nebezpečím. Predátor přesto nedbá svého prozrazení a dále se přibližuje k stádu. Vtom dojde k zajímavému jevu. Hlídkující gazela místo útěku začne vyskakovat vysoko do vzduchu všemi čtyřmi končetinami současně, a teprve v poslední chvíli se dává na útěk.

Toto chování (odborně „stotting“) bylo tradičně vysvětlováno jako akt sebeobětování skákajícího jedince ve prospěch celého stáda, protože tím, že na sebe takto upozorňuje, umožňuje ostatním útěk do bezpečí, zatímco sám se vydává všanc zubům šelmy. Nebudu zde rozebírat důvody, proč je tento názor mylný a svým způsobem i naivní. Raději se zaměřme na vysvětlení tohoto „altruistického“ počínání z hlediska moderní evoluční teorie. Především je třeba říci, že skákající „hrdina“ zas tak moc neriskuje. Jak známo, šelmy se zaměřují na kusy staré, nemocné nebo jinak slabé. Informaci, kterou jsme zprvu dekódovali jako varovný signál ostatním členům stáda, můžeme proto chápat spíše jako signál predátorovi, který mu říká: „Podívej se na mě, jakej já jsem frajer, zkus si mě chytit!“ Je nasnadě, že taková informace je užitečná nejen pro vysílajícího (šelma si mě nebude všímat), ale paradoxně i pro přijímajícího (je zbytečné plýtvat vzácnou energií na předem prohraný běžecký souboj).

Aby vysílaná informace byla spolehlivá, musí alespoň čas od času nastat situace, kdy to skákající hrdina takříkajíc „přepískne“ a je uloven (hlavně pokud se takto chovají jedinci relativně slabší). Kdyby tomu tak nebylo, skákaly by nakonec všechny gazely včetně mláďat a predátor by na vysílaný signál přestal reagovat. To je ovšem jen polovina příběhu, protože jak uvidíme dále, informace obsažená v tomto prvku chování není namířena výhradně směrem ke zdroji nebezpečí, tedy vně stáda.

Hrdina provokatér

Oblíbeným modelovým objektem etologických pozorování manželů Zahaviových je timálie šedá, Turdoides squamiceps. U tohoto druhu sedí vždy jeden příslušník hejna na vyvýšeném místě a hlídá okolí. Jestliže tento jedinec zahlédne dravce, spustí „varovný“ pokřik, který má ostatní upozornit na blížící se nebezpečí. Slovo varovný není v uvozovkách náhodou. Richard Dawkins ve své klasické knize o sobeckém genu podává několik možných vysvětlení, založených vesměs na hypotéze, že varující pták ve skutečnosti chce dravce zmást. Fyzikální vlastnosti pokřiku timálií však naopak umožňují přesné zaměření zdroje zvuku. Znamená to tedy, že hlídkující timálie nemá vůbec v úmyslu dravce zmást, ale naopak chce být co nejpřesněji lokalizována? Podobně jako šelmy využívají i dravci moment překvapení. Hlasitý pokřik je tudíž upozorňuje na to, že jsou prozrazeni (jakmile jsou ptáci bezprostředně ohroženi na životě, jejich hlasový projev je mnohem tišší nebo vůbec žádný). Často však strážný dokonce letí dravci vstříc, aby bylo jasné, že to byl on, kdo na sebe hlasitým pokřikem upozorňoval. Jednotliví členové hejna se ovšem vzájemně liší – a to je důležité – vzdáleností, na kterou jsou ochotni se dravci přiblížit. Pochopitelně čím zdatnější hrdina-provokatér, tím je tato vzdálenost kratší (někteří si možná vybaví oblíbenou zábavu amerických mladíků soutěžících v tom, kdo v nejvyšší rychlosti zastaví svůj vůz nejblíže strmému srázu).

„Rozpis služeb“ má svá pravidla

To ale není všechno. Dlouholetý výzkum ukázal, že zastoupení členů hejna ve strážní službě není náhodné. Ve skutečnosti ptáci s vyšším sociálním postavením hlídkují mnohem častěji než ostatní a níže postavení jedinci jsou dokonce mnohdy svými „nadřízenými“ od hlídkování odháněni. Jinými slovy nejenže altruisté jsou svým „altruistickým“ činem znevýhodňováni, oni o toto znevýhodnění aktivně usilují! (Kdo by se pozastavil nad nesmyslností tohoto počínání, nechť si vzpomene na vojáky dobrovolně se hlásící do nejnebezpečnějších akcí a vychloubající se svými zraněními.) Důvod je prostý. Skákající gazela i hlídkující timálie vysílají současně signál dovnitř skupiny. Samicím sděluje: můžu si to dovolit, protože jsem nejsilnější a jako potenciální sexuální partner nejvhodnější; ostatním samcům dává najevo: nemá cenu se mnou soupeřit o samice. Časté hlídkování tedy odráží sociální postavení hlídkujícího a zpětně toto postavení posiluje.

Co z toho plyne pro surikaty? Z výsledků uveřejněných v Science (284, 1640–1644, 1999) vyplývá, že hlídkující jedinci jsou sytí, příliš se do hlídání nehrnou a v podstatě nic neriskují. S hendikepovým principem tady proto asi nepochodíme. Vysvětlení nabízí P. A. Bednekoff: surikaty hlídkují kvůli vlastní bezpečnosti. Jít na hlídku ve chvíli, kdy jsem nasycen a nikdo zrovna nehlídá, je optimální individuální strategií. Proč ale varovat ostatní? Protože pokud hlídá někdo jiný, můžu se zase já spolehnout na jeho varování. Toto by bylo tradiční vysvětlení z hlediska vzájemného (recipročního) altruizmu (přestože Bednekoffova hypotéza tuto možnost popírá). Slabinou recipročních vysvětlení je ovšem možnost zneužívání „hodných“ těmi „zlými“. Jestliže si představím sebe jako surikatu (asi bych byl pěkně líná surikata!), co by mi bránilo využívat strážní službu jiných? Výhoda hlídkování musí být nějakým způsobem kompenzována (dlouhodobé setrvání ve strážním postoji jistě vyžaduje výdej energie, navíc výhoda hlídání není zas tak velká vzhledem k tomu, že hlídač ostatní na nebezpečí upozorní). Pokud by totiž výhoda kompenzována nebyla, co by bránilo ostatním surikatám se této činnosti zúčastňovat, a to co možná nejdéle? (Dovedu si pak představit skupinu hlídkujících surikat a mezi nimi osamoceného zvrhlíka shánějícího potravu, nebo nedejbože věnujícího se odpočinku.) Teoreticky ovšem může přírodní výběr v populaci altruistů udržovat určité procento „podvodníků“ – tato možnost by jistě stála u surikat za bližší prozkoumání.

Dominantní pár manipuluje podřízenými

Tady se dostáváme k druhému dosud opomíjenému aspektu, manipulaci. Podle Science dominantní samice surikat hlídají nejméně. Jestliže se skupina dospělých skládá z dominantního páru a 2–15 pomocníků (helperů), naskýtá se otázka, co přimělo subordinované jedince k tomu, aby rezignovali na vlastní rozmnožování a pomáhali dominantnímu páru. Tradičním vysvětlením v těchto případech bývá příbuznost: starám se o svoje sourozence, se kterými jsem v průměru příbuzný stejně jako se svými potomky (pokud jsou ovšem moji, neboť otec, jak známo, je vždycky nejistý!). Ovšem ve skupině surikat se občas nacházejí i jedinci nepříbuzní.

S hendikepovým principem můžeme dojít dál. U některých krmivých ptáků bylo zjištěno, že helpeři si pomáháním při krmení svých sourozenců (ale i nepříbuzných mláďat) zvyšují svoji sociální prestiž, a tím i pravděpodobnost úspěchu v budoucí reprodukci. My však už víme, že hendikepové vysvětlení není u surikat pravděpodobné. Vysvětlením může být právě manipulace ze strany dominantního páru. Ta je u sociálních živočichů poměrně častá, známe ji například u rypošů čeledi Bathyergidae (sem patří mj. i kouzelná „holá krysa krtčí“ z článku T. Grima, Vesmír 78, 464, 1999/8), kde dominantní pár svou agresivitou vůči ostatním příslušníkům kolonie znemožňuje dokončení vývoje jejich pohlavních orgánů (u jiných skupin hraje roli např. vliv feromonů). Ani vysvětlení manipulací není ovšem bezproblémové (např. proč nehlídá méně i dominantní samec?), navíc u surikat až 25 % mláďat bývá zplozeno subordinovanými jedinci. Zajímavé proto bude srovnání sociálního chování surikat s příbuznou mangustou drobnou (Helogale undulata), u které bylo prokázáno vyšší riziko predace hlídkujících jedinců, a navíc strážní služby se u tohoto druhu účastní v převážné většině (kolem 85 %) právě jedinci subordinovaní.

Půjčka za oplátku

Evoluce člověka byla, zejména v prvopočátcích, formována jak příbuzenským výběrem, tak reciprocitou: Jestliže se chceš uplatnit ve společnosti mimo svou rodinu, musíš se především naučit chovat vzájemně-altruisticky (tzv. půjčka za oplátku, „tit-for-tat“). Měl(a) by sis najít přátele, které musíš přesvědčit, že jsi nejen spravedlivý(á), ale že vůči nim dokážeš občas i přivřít oko („tit-for-two-tats“). Pokud však chceme vysvětlit altruistické činy vůči nepříbuzným osobám, které zjevně nejsou vedeny snahou o vzájemné oplácení dobrého dobrým (převádění slepců přes ulici, péče o malomocné apod. – málokdo z nás si připustí, že by jednou mohl oslepnout nebo onemocnět leprou), může nám poskytnout odpovědi na naše otázky právě hendikepový princip a manipulace.

Pokud se někomu z vás ona manipulace nezdá, ať se podívá kolem sebe. A nejde jen o všudypřítomnou reklamu. Manipulaci jsme vystaveni ze strany státu, společnosti, církve (Nesesmilníš!) i rodičů (Tohle přece hodný chlapec nedělá!) od prvních okamžiků svého života. Manipulace ze strany státu a společnosti je pochopitelná – proč ale ze strany rodičů? Holt rodiče mají jiný evoluční cíl než my: já chci co nejvíc pro sebe, zatímco pro rodiče je (většinou) výhodnější rozdělovat zdroje mezi potomky rovnoměrně – proto jsem veden k tomu, abych se vždy se sourozenci dělil. A taky proto, že mají zájem na tom, abychom byli v životě společensky, a tedy i reprodukčně úspěšní (v tom se zas tak nelišíme). Na druhou stranu každý rodič ví, jak námi dokážou manipulovat naši potomci!

Společenská prestiž

Jestliže se tedy chovám altruisticky, zvyšuji svoji společenskou prestiž – a to i v dnešní cynické společnosti. Zdá se, že na zvyšování prestiže jsme naprogramováni velmi dobře (viz rámeček). Možná až příliš dobře. V důsledku sociální soutěže nebo manipulace může naše aktivita ve svém důsledku jít i proti vlastním evolučním zájmům (sebeobětování v předreprodukčním věku, dobrovolná rezignace na vlastní reprodukci apod.). Možná že tím, že se nechám o Velikonocích na Filipínách přibít na kříž, se do mne zamiluje alespoň bigotní katolička, rozhodně bych to ale jako prostředek k zvýšení sexuální i společenské atraktivity nedoporučoval.

Poznámky

1) Citovaná věta je z článku J. Zrzavého (Vesmír 78, 225, 1999/4). K oněm babičkám se musím přece jen ještě vrátit: V textu je drobná nepřesnost, způsobená snahou příliš článek nezatěžovat detaily. Pokud totiž tvrdíme, že „babička si může být jista – na rozdíl od dědečka – že její vnoučata jsou opravdu její“, platí to samozřejmě jen v případě, že dotyčná babička je z matčiny strany, tj. má dceru, nikoli syna. Jinak si může být jista jen svým bezprostředním potomkem.

Návod na maximalizaci reprodukční zdatnosti mladých dívek


Vyberte si pokud možno bohatého a úspěšného samce s dobrým postavením (jestli bude zároveň pohledný, tím lépe). Bohatí

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Etologie

O autorovi

Miloš Macholán

Doc. RNDr. Miloš Macholán, CSc., (*1963) vystudoval Přírodovědeckou fakultu MU v Brně. V Ústavu živočišné fyziologie a genetiky AV ČR v Brně se zabývá geneticou proměnlivostí, populační genetikou, systematikou a evolucí drobných savců.

Doporučujeme

Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?

Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?

Jiří Hrubý  |  8. 12. 2024
Takto Tomáš Grim nazval úvahu nad svou fotografií ledňáčka a z textové i fotografické části jeho knihy Ptačí svět očima fotografa a také ze...
Do srdce temnoty

Do srdce temnoty uzamčeno

Ladislav Varadzin, Petr Pokorný  |  2. 12. 2024
Archeologické expedice do severní Afriky tradičně směřovaly k bývalým či stávajícím řekám a jezerům, což téměř dokonale odvádělo pozornost od...
Vzhůru na tropický ostrov

Vzhůru na tropický ostrov

Vojtěch Novotný  |  2. 12. 2024
Výpravy na Novou Guineu mohou mít velmi rozličnou podobu. Někdo zakládá osadu nahých milovníků slunce, jiný slibuje nový ráj na Zemi, objevuje...