O strachu a kouzlech ochranných

Babí léto 1999. Nad New Yorkem krouží vrtulník rozprašující bělavou mlhu insekticidu. Dole v ulicích stojí Newyorčané za asistence televizních kamer spořádaně frontu na prostředky proti komárům. Amerikou – a tedy i zbytkem „civilizovaného“ světa – obchází strašidlo. Tři lidé v osmimilionovém městě zemřeli na neznámou chorobu přenášenou komáry. Zanedlouho se ukáže, že choroba není tak docela neznámá: někdo si ji přivezl odkudsi z Afriky. Zájem veřejnosti utichá – a spolu s ním i strach, protože přestává být strachem z neznáma. Víme, o co jde, a také víme, že se o to někde starají nějací epidemiologičtí profesionálové. „Neznámá hrozba“ se stává pouhým řádkem ve statistikách příčin úmrtí, hluboko za dopravními nehodami, aidsem a kouřením.

O několik týdnů dříve. Zatímco vědečtí úředníci z Bruselu vítězoslavně oznamují, že genetikové vypěstovali rýži obohacenou vitaminem A, ²⁾ na druhé straně La Manche útočí příznivci přirozeného a zdravého způsobu života na pokusná políčka s transgenními rostlinami. Anglií obcházejí jiná strašidla než New Yorkem, ale strach z neznáma je společný. Tentokrát jej má na svědomí věda. Profesionálové selhali, protože byli donuceni přiznat, že uvnitř jejich vlastního oboru číhá Neznámo a Nepředvídatelno, za jejichž vymýcení jsou placeni. Že vlastně nevíme a nemůžeme vědět, co genové manipulace udělají třeba s kukuřicí, dokud to nezkusíme – a pak už by taky mohlo být pozdě. Zájem veřejnosti zřejmě neutichne, dokud nebude celá věc v rukou povolanějších – například v rukou legislativních profesionálů, kteří, majíce k tomu náležitou kvalifikaci, určitě nějak vypracují předpisy co zakázat a co ne.

O několik týdnů později. Další strašidlo, které už nějakou dobu obchází světem, dorazilo do Čech. Tentokrát strašidlo, které sídlí v nás: pětina lidí v této zemi prý věří na duchy, chodí radši k léčiteli než k lékaři – a vůbec se dá čekat, že kdyby o něco šlo, zachová se iracionálně. (Leckde tohle strašidlo chodí už dlouho a zvedá tržby všelijakým „záhadologům“ a výrobcům seriálů, jako jsou Akta X. To, že tuto stránku věci náš tisk nezmiňuje, asi nevypovídá tolik o její absenci, jako spíš o větší mediální přitažlivosti majora Zemana.) Možná, že za všechno může trestuhodná nedbalost popularizátorů vědy. Snad by už bylo načase, aby také tuto stránku fungování slušné společnosti vzali do rukou profesionálové, kteří už ty vědce naučí vystupovat náležitě (to jest: profesionálně), a naopak je odnaučí tahat své diskuse a názorové nesrovnalosti na veřejnost.

I obávám se, že se nám v dnešní době lesku a slávy investigativní žurnalistiky co nevidět vylíhne ještě jedno strašidlo, strašidlo pro změnu velice staré a důvěrně známé – strašidlo jménem autocenzura.

Ale přitom se nemohu zbavit pocitu, že je možná všechno jinak. Tak dlouho jsme my vědci světu slibovali, že poručíme větru dešti, až tomu svět začal věřit. A teď nám dílem vyčítá, že jsme to ještě neudělali, a dílem se nás bojí. Stylizovali jsme se do úlohy profesionálů, pro které neexistují záhady, ale pouze více či méně snadno řešitelné technické úlohy – nebo možná do role moderních čarodějů, kteří mávnutím certifikovaného kouzelného proutku odkazují vše neočekávané, nepředvídatelné a nebezpečné kamsi do hlubin podsvětí, či aspoň do temných koutů představivosti nezodpovědných novinářů.

A až příliš snadno jsme při tom zapomněli, že obava z věcí neznámých už je jaksi v lidské přirozenosti, podobně jako občasná potřeba nechat se Neznámem příjemně polechtat po páteři. Že – řečeno s dnes ne zcela módním básníkem, kterého si mnozí z nás pamatují z čítanek ³⁾ – uskutečňovat sny znamená je zabíjet a že si to lidská povaha nedá jen tak líbit.

Ze všech strašidel, o kterých byla řeč, bychom možná měli brát vážně jen to poslední. Ano, mám strach – strach, že bychom si, tlačeni potřebou „jednotné fronty proti iracionalitě“, mohli přestat být vědomi toho, že svět se neskládá z prefabrikovaných problémů a jednoduchých řešení, která se (mimochodem) znamenitě hodí za volební hesla. Že mnohem víc nevíme, než víme; že každý krok s sebou nese tu více, tu méně odhadnutelné riziko, které nelze odstranit, ale s kterým musíme počítat; a že není hanba říci „nevím“ a už vůbec ne zeptat se. Ale právě proto věřím, že věda přispívá k blahobytu lidstva něčím mnohem podstatnějším, než je teoretický základ fungování elektromotorů a žárovek.