Mimozemšťané a pozemšťané

Hezkým myšlenkovým experimentem je pohrávat si s představou mimozemšťanů, tedy ET. Je to velký zdroj roztomilých vtipů, méně roztomilých filmů a nákladných pokusů o dorozumění s mimozemskými civilizacemi, včetně vytváření speciálních kosmicky dokonalých jazyků, v nichž bychom jim sdělili, že už známe Pythagorovu větu, Schrödingerovu rovnici a že klonujeme ovce. Pokud by dokázali nějakými svými výkonnými přijímači takové poselství přijmout a neméně výkonnými počítači je i dešifrovat, pak by patrně byli schopni dešifrovat i text napsaný třeba v češtině. Hlavně by ale kroutili hlavami (mají-li je a používají-li toto gesto) nad tím, co jim to sdělujeme. Co bychom jim ale měli sdělit? Tato otázka je opravdu naléhavá, protože podle mého mínění ET už jsou tady, mezi námi. Vlastně ne mezi námi, my tzv. pozemšťané se přece už dávno chováme a uvažujeme, jako kdybychom byli mimo-zemšťané – vyrábíme odpadky, ničíme přírodu, nakupujeme v hypermarketech a večer hodiny pozorujeme jakousi bednu. Takhle by se skutečný Pozemšťan nechoval.

Ale vraťme se (v našem myšlenkovém experimentu) k ET odjinud. A představme si, že by jednoho dne přistáli, a zrovna u nás. A teď si položme otázku: co bychom jim ukázali? Jak bychom jim dokázali, že jsme také civilizace? Jejich civilizace by byla určitě velice odlišná od té naší (historický determinizmus snad už máme za sebou), a tak na naši otázku nemůžeme asi odpovědět jinak než extrapolací z velkých civilizací na naší Zemi, zjištěním toho, co je jim společné. Ale to přece víme: je to přesvědčení, že svět je kosmos a nikoli chaos a že tomuto kosmu můžeme porozumět prostřednictvím symbolů. Abych to neprotahoval: myslím si, že Astronomický ústav v Ondřejově udělal to nejlepší, co mohl. Na zahradě umístil ty symboly, které jsou společné všem civilizacím – sochy. A to sochy se symbolikou kosmu i Země, pozemského i nadzemského. Až ET přiletí, přistanou rovnou na této zahradě.

Několik autorů těchto soch už známe z Vesmíru, dnes k nim přibývá Jan Ambrůz. Ambrůzovy sochy se nevejdou do výstavních síní, ani by se tam necítily dobře, potřebují, aby na ně bylo vidět odevšad, nejlépe je jim v přírodě, na kopcích, v otevřeném prostoru, řekl bych na místech nějak posvátných. A když už jsou v uzavřeném prostoru, pak jim nejlépe sluší prostor sakrální (Emauzy, trnavská synagoga, ale ani Křížová chodba Karolina není špatná). Není to umění monumentální – monumentální umění dělá velkým to, co mělo zůstat malé; Ambrůzovy sochy mají tu správnou velikost a jsou ze správného materiálu. (Dovedu si představit psychologický experiment, jímž se rozhodne, co je to „správná velikost“.)

Ambrůz začínal v polovině osmdesátých let experimenty v krajině, které řadí jeho kunsthistoričtí interpreti k minimálnímu land-artu. Následovaly pracné, křehké a pomíjivé konstrukce z tabulového skla zavěšovaného na lněných provázcích, vzdušné, s proměnlivými reflexemi. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let vytvořil v krajině kolem Velké u Hranic na Moravě několik velkých dřevěných objektů-symbolů, vysloveně kosmicko-sakrální symbolické povahy. V letech 1991–1993 měl možnost pracovat v Duisburgu (Wilhelm Lehmbruck-Stipendium), kde také začala jeho práce s železem, opět s geometricko-kosmickou symbolikou: čtverce, kruhy, elipsy.

Není dobré být ani jen pouhým pozemšťanem (přízemcem), ani pouhým mimozemšťanem (vznešencem nad pozemností). Prastaré (a v Ondřejově aktualizované) spojení umění a astronomie nás nabádá k pokorně vzpřímené rovnováze. ¹⁾