Aktuální číslo:

2019/9

Téma měsíce:

Hejno

O autodestruktivnosti šachovnic

 |  5. 10. 1999
 |  Vesmír 78, 575, 1999/10

Učí-li nás „sociobiologie“ něčemu, je to hlavně důvěra, že za vším lze najít nějaký zájem nějakého replikátoru, tedy nějaký ten podraz; kupodivu témuž nás učí i každodenní život. Článek pánů Černého a Majeráka je dlouhý a poučný. Domnívám se, že nejjasnější poučení se nachází v jeho „Závěrečném zhodnocení“, kde je konečně jasné, o co jim jde. Věčná škoda, že „Závěrečným zhodnocením“ svůj text nezačínají; takhle k němu mnohý čtenář asi ani nedojde. Byla by to škoda – takové ty odstavce, že o falzifikovatelnosti rozhodne až falzifikace a že není rozdíl mezi falzifikací a verifikací, věru stojí za přečtení. Jenom krátce, na přímé vyzvání, se pokusím cosi připovysvětlit – obávám se, že už to málokoho baví, a proto se soustředím pouze na místa, kde jakousi stopovou zábavnost pociťuju aspoň já, a vystříhám se úplných nesmyslů (například, ač mě o to žádají, nesmyslný výrok „veškeré zkušenostní poznání je pravdivé“ obhajovat nebudu, protože to prostě nejde, a pokud jsem to snad někdy napsal, čemuž nevěřím, musel jsem být po nemoci).

  1. Máte úplnou pravdu: Vším, co píšu, se opravdu snažím přesně popsat šachovnici, na které jsem ochoten hrát, a věřil jsem, že už se mi to podařilo. Definovat si ve světě libovolných blábolů své šachovnice je cíl jistě oprávněný: komu se má šachovnice – dejme tomu „kriticko-racionalistická“ – nelíbí, může pak hrát s někým jiným. Nekriticko-iracionálních šachovnic je na světě dost, což jistě nemusím zdůrazňovat zrovna vám.
  2. Na otázku, co mě přimělo k tomu, abych si z alternativních metodologií vybral právě kritický racionalizmus, odpovídám, že se mi tak nějak zalíbil, a dodávám, že právě takto si svou doktrínu volí vůbec každý. Řekl bych tedy, že kritika mé metodologie nebude tak snadná, jak se tváříte – já si totiž nemyslím, že jde o něco jiného než o otázku vkusu, a ten mi těžko vyvrátíte. Naznačujete-li jakousi nedůslednost v mém světonázoru, že totiž požaduju falzifikovatelnost hypotéz v rámci nefalzifikovatelné ideologie, nemohu než zdůraznit, že jinde by to bylo ještě horší (škoda že jasně nejmenujete ty „alternativní metodologie“): kdybych si zvolil dejme tomu (nefalzifikovatelný) novotomizmus, v jeho rámci už bych si vůbec nezafalzifikoval. Smyslem kritického racionalizmu, byť je sám nefalzifikovatelný, je nabízet plodné prostředí pro tvorbu falzifikovatelných hypotéz, zřetelně plodnější než alternativní filozofie, a o víc nejde. Kdybyste zkrátka sdělili Popperovi, že problém kritického racionalizmu spočívá v tom, „že neexistuje žádné jeho empirické potvrzení či falzifikace“, mohla by ho, kdyby nebyl po smrti, ranit mrtvice.
  3. Nad vaší žádostí, abych dokázal, že „norma, stojící nad člověkem a jeho kulturou“ neexistuje, jsem poněkud zkoprněl. Tady je dobrá rada drahá. Zkuste – jako rozcvičku – dokázat, že hejkal neexistuje. Když se vám to povede, jsem připraven tutéž metodu použít pro důkaz neexistence nějaké nadnormy; obávám se, že taková metoda je stěží myslitelná. Podotýkám, že s existencí hejkala by to bylo mnohem snazší: stačí ho ulovit a vycpat. To ale musí udělat ti, kdo na hejkaly věří; my ostatní necítíme žádnou potřebu to zkoušet. (Pokud někomu nedochází vztah mezi nadnormou a hejkalem: ukažte, že existují jevy, které nelze vysvětlit zdola.)
  4. Pokud jde o determinovanost lidského chování (s. 573): když jsem udělal pokus (Vesmír 77, 67, 1998/2) a uvedl v článku čtyři slova, „Albert“, „Kožený“, „Schweitzer“ a „Viktor“, s jinými než kánonickými hodnotovými znaménky, 83 % čtenářů, kteří se se mnou podělili o své názory, písemně či ústně, hovořilo pouze o těchto čtyřech slovech a skoro všichni byli pohoršeni špatnými znaménky. Všichni ti lidé měli samozřejmě úplnou osobní svobodu; a všichni ji užili úplně stejně. Fyziolog specializovaný na mlže by byl potěšen takto jednoznačnou odpovědí pokusného materiálu, který ovšem úplnou osobní svobodu nemá, čímž se od nás liší.
  5. Teď k tomu hlavnímu. Zkusme si říct: „nelze vyloučit, že gen pro laktátdehydrogenázu je gen, čímž se sám vyřazuje ze hry“. Nějak to skřípe, není-liž pravda? Gen pro laktátdehydrogenázu hraje jedinou hru: o vlastní replikaci, a tedy o vlastní perzistenci. Totéž platí i pro memy: samozřejmě, že „hypotéza sobeckých memů“ je mem, a samozřejmě, že já (já?), tímto memem infikován, jsem puzen pracovat na jeho dalším šíření. Mám (já?) dojem, že se mně (mně?) to docela daří, i vy jste se zapojili. Svou identitou se sebou samým (tedy tím, že je opravdu memem) se žádný mem nevylučuje ze hry o relativní úspěšnost kompetujících memů. Je ovšem legitimní otázka, zda mem, jehož nositelé jsou si vědomi, že šíří mem, je ve výhodě nebo v nevýhodě. Vámi uvedený příklad více než miliardy lidí infikovaných křesťanstvím (které je tedy ještě úspěšnější než malárie) naznačuje, že nevědomost spíše pomáhá. Což nepřekvapí – evoluční psychologie jasně ukazuje, že lidé dobře řeší sociální problémy, kterým nerozumějí, a začnou všechno kazit, když přijdou věcem na kloub. S autodestruktivností „hypotézy sobeckých memů“ tak můžete mít nakonec i kus pravdy, i když úplně jinak, než jste to mysleli. (Mimochodem – zjevně vůbec nevíte, co je mem. „Pocit smyslového vjemu“ totiž rozhodně není mem, už z definice, neboť mem je to, co se šíří napodobováním. Pocit červenosti není mem, slovo „červená“ je mem.)
  6. Že mnohé mé výroky z posledních pěti let si vzájemně odporují a že jejich izolace z tehdejších, dávno všemi (i mnou) zapomenutých kontextů tu rozpornost ještě zdůrazní, je smutná pravda. Jsem taky jenom člověk a svoje vlastní staré články opravdu nečtu, neboť obvykle mám co číst. Autoři (?), kteří původně polovinu svého textu napsali v první osobě jednotného čísla, jistě tuší, odkud se takové rozpory berou.

Za opakované přání mnoha úspěchů mockrát děkuju. Tak například bych rád uměl psát tak, aby občas někdo pochopil, o čem je řeč.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Diskuse

O autorovi

Jan Zrzavý

Prof. RNDr. Jan Zrzavý, CSc., (*1964) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích se zabývá morfologií a evolucí živočichů, přednáší evoluční biologii a zoologii. Je autorem či spoluautorem knih Jak se dělá evoluce (Paseka, Praha 2004), Proč se lidé zabíjejí (Triton, Praha 2004) a Fylogeneze živočišné říše (Scientia, Praha 2006).
Zrzavý Jan

Doporučujeme

Chůze v davu: impulzy bez doteku

Chůze v davu: impulzy bez doteku

Milan Krbálek  |  2. 9. 2019
„Nejednou nás chybný krok ponořil až ke stehnům do tmavého rosolovitého bahna, které se na metry kolem nás pod našimi kroky vlnilo. Jeho přilnavá...
Sportující faraon

Sportující faraon

Břetislav Vachala  |  2. 9. 2019
Schopný král byl zárukou, že nezvítězí síly zla a chaosu a „boží země“ Egypt bude trvale vzkvétat a bude se dařit jejímu lidu. To potvrzoval...
První obraz horizontu černé díry

První obraz horizontu černé díry

Michal Bursa  |  2. 9. 2019
Když jsme spolu s Vladimírem Karasem v roce 2010 psali o vyhlídkách radioastronomie na přímá pozorování černých děr (Vesmír 89, 226, 2010/4), byla...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné