Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

O autodestruktivnosti šachovnic

 |  5. 10. 1999
 |  Vesmír 78, 575, 1999/10

Učí-li nás „sociobiologie“ něčemu, je to hlavně důvěra, že za vším lze najít nějaký zájem nějakého replikátoru, tedy nějaký ten podraz; kupodivu témuž nás učí i každodenní život. Článek pánů Černého a Majeráka je dlouhý a poučný. Domnívám se, že nejjasnější poučení se nachází v jeho „Závěrečném zhodnocení“, kde je konečně jasné, o co jim jde. Věčná škoda, že „Závěrečným zhodnocením“ svůj text nezačínají; takhle k němu mnohý čtenář asi ani nedojde. Byla by to škoda – takové ty odstavce, že o falzifikovatelnosti rozhodne až falzifikace a že není rozdíl mezi falzifikací a verifikací, věru stojí za přečtení. Jenom krátce, na přímé vyzvání, se pokusím cosi připovysvětlit – obávám se, že už to málokoho baví, a proto se soustředím pouze na místa, kde jakousi stopovou zábavnost pociťuju aspoň já, a vystříhám se úplných nesmyslů (například, ač mě o to žádají, nesmyslný výrok „veškeré zkušenostní poznání je pravdivé“ obhajovat nebudu, protože to prostě nejde, a pokud jsem to snad někdy napsal, čemuž nevěřím, musel jsem být po nemoci).

  1. Máte úplnou pravdu: Vším, co píšu, se opravdu snažím přesně popsat šachovnici, na které jsem ochoten hrát, a věřil jsem, že už se mi to podařilo. Definovat si ve světě libovolných blábolů své šachovnice je cíl jistě oprávněný: komu se má šachovnice – dejme tomu „kriticko-racionalistická“ – nelíbí, může pak hrát s někým jiným. Nekriticko-iracionálních šachovnic je na světě dost, což jistě nemusím zdůrazňovat zrovna vám.
  2. Na otázku, co mě přimělo k tomu, abych si z alternativních metodologií vybral právě kritický racionalizmus, odpovídám, že se mi tak nějak zalíbil, a dodávám, že právě takto si svou doktrínu volí vůbec každý. Řekl bych tedy, že kritika mé metodologie nebude tak snadná, jak se tváříte – já si totiž nemyslím, že jde o něco jiného než o otázku vkusu, a ten mi těžko vyvrátíte. Naznačujete-li jakousi nedůslednost v mém světonázoru, že totiž požaduju falzifikovatelnost hypotéz v rámci nefalzifikovatelné ideologie, nemohu než zdůraznit, že jinde by to bylo ještě horší (škoda že jasně nejmenujete ty „alternativní metodologie“): kdybych si zvolil dejme tomu (nefalzifikovatelný) novotomizmus, v jeho rámci už bych si vůbec nezafalzifikoval. Smyslem kritického racionalizmu, byť je sám nefalzifikovatelný, je nabízet plodné prostředí pro tvorbu falzifikovatelných hypotéz, zřetelně plodnější než alternativní filozofie, a o víc nejde. Kdybyste zkrátka sdělili Popperovi, že problém kritického racionalizmu spočívá v tom, „že neexistuje žádné jeho empirické potvrzení či falzifikace“, mohla by ho, kdyby nebyl po smrti, ranit mrtvice.
  3. Nad vaší žádostí, abych dokázal, že „norma, stojící nad člověkem a jeho kulturou“ neexistuje, jsem poněkud zkoprněl. Tady je dobrá rada drahá. Zkuste – jako rozcvičku – dokázat, že hejkal neexistuje. Když se vám to povede, jsem připraven tutéž metodu použít pro důkaz neexistence nějaké nadnormy; obávám se, že taková metoda je stěží myslitelná. Podotýkám, že s existencí hejkala by to bylo mnohem snazší: stačí ho ulovit a vycpat. To ale musí udělat ti, kdo na hejkaly věří; my ostatní necítíme žádnou potřebu to zkoušet. (Pokud někomu nedochází vztah mezi nadnormou a hejkalem: ukažte, že existují jevy, které nelze vysvětlit zdola.)
  4. Pokud jde o determinovanost lidského chování (s. 573): když jsem udělal pokus (Vesmír 77, 67, 1998/2) a uvedl v článku čtyři slova, „Albert“, „Kožený“, „Schweitzer“ a „Viktor“, s jinými než kánonickými hodnotovými znaménky, 83 % čtenářů, kteří se se mnou podělili o své názory, písemně či ústně, hovořilo pouze o těchto čtyřech slovech a skoro všichni byli pohoršeni špatnými znaménky. Všichni ti lidé měli samozřejmě úplnou osobní svobodu; a všichni ji užili úplně stejně. Fyziolog specializovaný na mlže by byl potěšen takto jednoznačnou odpovědí pokusného materiálu, který ovšem úplnou osobní svobodu nemá, čímž se od nás liší.
  5. Teď k tomu hlavnímu. Zkusme si říct: „nelze vyloučit, že gen pro laktátdehydrogenázu je gen, čímž se sám vyřazuje ze hry“. Nějak to skřípe, není-liž pravda? Gen pro laktátdehydrogenázu hraje jedinou hru: o vlastní replikaci, a tedy o vlastní perzistenci. Totéž platí i pro memy: samozřejmě, že „hypotéza sobeckých memů“ je mem, a samozřejmě, že já (já?), tímto memem infikován, jsem puzen pracovat na jeho dalším šíření. Mám (já?) dojem, že se mně (mně?) to docela daří, i vy jste se zapojili. Svou identitou se sebou samým (tedy tím, že je opravdu memem) se žádný mem nevylučuje ze hry o relativní úspěšnost kompetujících memů. Je ovšem legitimní otázka, zda mem, jehož nositelé jsou si vědomi, že šíří mem, je ve výhodě nebo v nevýhodě. Vámi uvedený příklad více než miliardy lidí infikovaných křesťanstvím (které je tedy ještě úspěšnější než malárie) naznačuje, že nevědomost spíše pomáhá. Což nepřekvapí – evoluční psychologie jasně ukazuje, že lidé dobře řeší sociální problémy, kterým nerozumějí, a začnou všechno kazit, když přijdou věcem na kloub. S autodestruktivností „hypotézy sobeckých memů“ tak můžete mít nakonec i kus pravdy, i když úplně jinak, než jste to mysleli. (Mimochodem – zjevně vůbec nevíte, co je mem. „Pocit smyslového vjemu“ totiž rozhodně není mem, už z definice, neboť mem je to, co se šíří napodobováním. Pocit červenosti není mem, slovo „červená“ je mem.)
  6. Že mnohé mé výroky z posledních pěti let si vzájemně odporují a že jejich izolace z tehdejších, dávno všemi (i mnou) zapomenutých kontextů tu rozpornost ještě zdůrazní, je smutná pravda. Jsem taky jenom člověk a svoje vlastní staré články opravdu nečtu, neboť obvykle mám co číst. Autoři (?), kteří původně polovinu svého textu napsali v první osobě jednotného čísla, jistě tuší, odkud se takové rozpory berou.

Za opakované přání mnoha úspěchů mockrát děkuju. Tak například bych rád uměl psát tak, aby občas někdo pochopil, o čem je řeč.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Diskuse

O autorovi

Jan Zrzavý

Prof. RNDr. Jan Zrzavý, CSc., (*1964) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích se zabývá morfologií a evolucí živočichů, přednáší evoluční biologii a zoologii. Je autorem či spoluautorem knih Jak se dělá evoluce (Paseka, Praha 2004), Proč se lidé zabíjejí (Triton, Praha 2004) a Fylogeneze živočišné říše (Scientia, Praha 2006).
Zrzavý Jan

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné