Mořské biopolymery a skleníkový jev

Nedávné výzkumy na Univerzitě v Seattlu pomáhají objasnit, jakou cestou se oceány podílejí na úbytku oxidu uhličitého z atmosféry, tedy na přírodním zmírňování skleníkového jevu. V mořské vodě se z rozpuštěné organické hmoty samovolně vytvářejí drobné částečky biopolymerových gelů (někdy nazývané „mořský sníh“). Mikrogely jsou nepochybně biologického původu, protože obsahují sacharidy, bílkoviny, lipidy a enzym zvaný ribulóza-1,5-bisfosfátkarboxyláza/oxygenáza. Jejich strukturu brzy osídlí bakterie, které metabolizují organické látky přítomné ve vodě. Uvolněný CO₂ znovu vstupuje do metabolických cyklů v mořské vodě a může se z ní dokonce vracet do atmosféry. Průtoková cytometrie ukázala, že se rozměry těchto mikrogelových částeček postupně zvětšují. Částečky mají negativní elektrostatický náboj, a proto se v nich hromadí uhličitan vápenatý rozpuštěný v mořské vodě. CaCO₃ potom krystalizuje, ztěžklé částečky zbavené vody klesají k mořskému dnu a podílejí se na pomalém vytváření sedimentů. Navázaný oxid uhličitý tak na dlouhou dobu vymizí z potravních řetězců. Tým Pedra Verduga strukturu polymerových mikrogelů studuje X-paprsky, skanovací elektronovou mikroskopií a laserovou spektroskopií. Chtějí tak zpřesnit možnosti jejich podílu na cyklech uhlíku v mořích. (Nature 391, 568, 1998)