Chemie? Chemie! Chemie?

Prezident National Academy of Sports Medicine v Chicagu Bob Goldman položil americkým adeptům na olympijskou účast otázku: „Kdyby vám byla nabídnuta nepovolená látka zaručující, že zvítězíte a nebudete usvědčen, vzal byste ji?“ Roku 1995 na ni 195 ze 198 dotázaných odpovědělo ANO. A co více – na silnější otázku „Bral byste zakázanou látku, která by vám zaručila, že po pět let zvítězíte v každém závodě, přestože vás ta látka poté zabije?“ odpověděla více než polovina dotázaných rovněž ano.

Bývalý šéf lékařů amerického olympijského týmu James Puffer na jednom sympoziu nedávno řekl: „Jediní atleti, kteří jsou dnes chyceni [že dopují], jsou ti, kteří berou farmaceuticky nedomyšlené látky (unsofisticated). Hranice dopingu však není příliš jasně určená. Prezident Mezinárodního olympijského výboru Antonio Julio Samaranch šokoval část veřejnosti svou definicí dopingu: „Doping je to, co zaprvé poškozuje zdraví sportovce a zadruhé uměle zvyšuje jeho výkon. Látku, která pouze zvyšuje výkon [aniž by poškozovala zdraví], za doping nepokládám.“

Možná by problém dopingu nebyl tak komplikovaný, kdyby šlo jen o látky lidskému organismu cizí. Ale mezi používanými látkami se ocitají testosteron, lidský růstový hormon, erytropoetin, hormon IGF-1 aj. (Erytropoetin se používá k léčbě anemie, IGF-1 u některých nemocných s rakovinou a aidsem.) Většinou nelze rozhodnout, zda tyto látky byly do organismu dodány, či zda si je organismus sám vyrobil. A pokud se objeví nějaká další možnost detekce umělého původu, i tu mohou ti, kdo podvádět chtějí, obejít. Např. u většiny mužů je v moči poměr testosteronu k epitestosteronu 1:1. Test, který by zjistil zvýšený poměr, by svědčil o dopingu. Vyskytují se však také etnické skupiny, u nichž je v moči 5krát více epitestosteronu než testosteronu. Navíc v okamžiku, kdy je známo, jaké testy se provádějí, je také známo, které látky nejsou zjistitelné, resp. jak test obelstít (viz také text Milana Dundra, Vesmír 74, 192, 1995/4).

Takže problém možná spočívá v obsesi zvítězit za každou cenu, a ti, kteří jsou touto obsesí postiženi, obvykle mají několik let náskok před těmi, kteří je chtějí přistihnout. Zde nepomůže ani definice dopingu, ani dokonalé analytické chemické metody. Vrcholový sportovec konce 20. století má patrně blíže k římským gladiátorům než sportovci počátku 20. století. Proč se tomu však nadále říká sport?