Mysl bobra

Žádné divoké zvíře nepomohlo objevení nových světů tolik jako bobr. Severní Amerika byla do značné míry prozkoumána lidmi hledajícími zisk na evropských kožešinových trzích. Společnost Hudson’s Bay Company byla založena v roce 1699 kvůli obchodu s bobřími kožešinami a až do poloviny 19. století vytvářela jakousi ekonomickou vládu většiny Kanady, protože uzavírala obchody především s Indiány. Během vrcholu „bobří horečky“ po zavedení průmyslových ocelových pastí a před poklesem poptávky, která stlačila cenu bobřích kůží o 80 %, si lovec bobrů mohl přijít na výdělek 32krát vyšší než plat zemědělského dělníka. Nebyl tedy žádný div, že ve 20. letech minulého století bylo prozkoumáno povodí každé řeky mezi Vancouverem a Santa Fe. Ještě ve 40. letech, již po úpadku cen, bylo každoročně zabito na půl milionu bobrů.

Přesto toho lovci objevili mnohem víc o geografii než o samotných bobrech. Ještě na počátku americké revoluce popsal kapitán Jonathan Carver, jak skupiny dvou až tří set bobrů propracovaně a společně konstruují své přehrady s obydlími a na placatém ocasu si vozí maltu na stavbu. Historik George Bancroft dokonce považoval bobry za nadřazené vůči Indiánům v čistotě, výrobě a architektonické dovednosti. Bobři skutečně mají vlastnosti, které je přibližují lidem. Protože jejich kožich musí být vodovzdorný, tráví dlouhé hodiny jeho čištěním. Jsou monogamní a starají se o děti až do dvou let. Vytvářejí mohutné kolonie s určitou dělbou práce a společnou ochranou před predátory.

Ale ani úcta vůči bobrům neochránila tato zvířata před téměř úplným vyhubením koncem 19. století, kdy spolu lovci soutěžili o odchyt posledních žijících kusů. Naštěstí vznikla rozsáhlá ochranářská kampaň, srovnatelná například se současným hnutím za záchranu velryb. Arthur Dugmore (The Romance of the Beaver, 1914) a Enos Mills (The Beaver World, 1913) publikovali první detailní studie bobřího světa. To, co přírodovědci objevili, se sice nepodobalo sci-fi latině koloniálních historek, ale svým způsobem to bylo stejně mimořádné. Bobři jsou největší hlodavci Severní Ameriky. Dorůstají délky až 1,2 m, váží i přes 30 kg. Mají hlodavčí mozek, který není příliš velký ani rýhovaný jako u člověka či kytovců. Rýhování je důležité, protože zvyšuje plochu šedé kůry mozkové, kde se odehrává (jak věříme) myšlení lidského typu. Ale přesto Dugmore a Mills sledovali bobry při činnostech, které působily velmi promyšleně. Když byly přehrady ohroženy velkou vodou, tak je bobři rychle vypustili anebo postavili zábrany zpomalující tok vody. Jindy bobři vyhrabali kanály o délce až 300 m, aby do nádrže přivedli vodu anebo dopravili potravu. Pokud bylo nutné vyhrabat kanály na klesajícím nebo stupňovitém terénu, pak bobři postavili malé přehrady, které zpomalovaly proudění. Mills citoval Alexandra Majorse, zakladatele Pony Expressu, který říkal, že bobři toho uměli víc než inženýři generála Granta obléhajícího Vicksburg.

Bobři tráví léto podél břehů, ale na zimu se uchylují do příbytků postavených v hrázích. Živí se vnitřní kůrou stromů, jako jsou vrba, javor či olše. Aby kůra nezaschla či nezamrzla, schovávají si poražené stromky pod vodou. Je pravděpodobné, že se zvyk stavět hráze vyvinul právě z toho, jak pokácené dříví zahrazovalo řeku. Odtud byl již jen krátký evoluční posun k budování poměrně bezpečných úkrytů a později příbytků v hrázi. Lidi věří, že bobři stavějí hráze tak, že kácejí stromy napříč přes potok. Není to pravda. Stromky jsou orientovány po proudu dolů širším koncem. Větve v horní části stromu jsou zabořeny do dna a propleteny s vedlejšími stromy. Nevíme, jak se přehrady vyvinuly, ale nejpravděpodobnější je hypotéza o více funkčních zásobárnách potravy.

Hráze jsou něco víc než obvyklá doupata zvěře. Byly pozorovány hráze postavené na suchu, kdy bobr počítal s tím, že zimní povodeň je naplní. Dugmore si všiml, že bobři stavějí kanály ještě dříve, než začnou kácet stromy. Není to tedy nějaká bezprostřední pomůcka, jak dovléci pokácený strom k přehradě, ale záměrná, plánovaná činnost. Enos Mills pozoroval bobry 27 let. Mnohokrát byl udiven – silného větru využívali bobři k tomu, aby strom padl do míst, kam potřebovali – poblíž vody nebo na okraj nádrže. To ale vůbec neznamená, že jsou všichni bobři chytří. Někteří prostě neumějí postavit pořádnou hráz, jiní pokácejí strom tak nešikovně, že padne daleko od vody nebo je zabije. Některé přehrady jsou postaveny na místě, které by zvolil velmi zkušený inženýr, ale jiné jsou umístěny chybně. Opravám a údržbě věnují bobři velkou pozornost.

Bobři jsou – i na zvířata – poměrně tiší tvorové. Komunikují pomocí několika jednoduchých zvuků. Bobří kolonie nemají vůdce. Nevíme, jak učí mláďata, ale vypadá to, že mladí bobři se učí pozorováním. Otázka, zda bobři nějakým svým způsobem myslí, pronásledovala již barona Cuviera, francouzského anatoma počátku 19. století, který vychoval bobří mládě. Cuvier tvrdil, že mladý bobr uměl zcela instinktivně napodobit všechno, co umí i starý bobr. Jenže Cuvierovi bobři nestavěli hráze ani nevyhrabávali kanály dlouhé 300 m. Lidská inteligence je podmíněna kulturou. Lidské mládě vychované v izolaci (jako indické „vlčí děti“) zůstává subhumánní. Nenaučí se používat jazyk ani nástroje. Ale to neznamená, že neexistuje inteligence, která není podobná té lidské. Bobry stačí pozorovat, aby si člověk uvědomil, že jsou chytřejší než například ondatry. Umějí se přizpůsobit nečekaným podmínkám. D. R. Wallace pozoroval bobry v „měsíční krajině“ povrchového dolu v Ohiu, kde i voda tekoucí hluboce erodovanými roklemi byla žlutá od sloučenin síry. Důlní společnosti zakazují lov bobrů, protože bobří hráze snižují erozi a přispívají k ukládání kontaminovaných sedimentů. Bobři vlastně zadarmo rekultivují zničenou přírodu.

David Rains Wallace, z jehož eseje The Mind of the Beaver (v knize The Untamed Garden and Other Personal Essays, 1986) jsme na závěr vybrali ty nejzávažnější myšlenky, říká:

Nepředstírám, že vím, jak bobři myslí. Víme toho málo i o tom, jak naše vlastní šedá hmota vytváří přehrady a kanály. Pozornost vědců se obrátila od otázky bobří inteligence k velrybám a delfínům částečně proto, že velryby mají velké, rýhované mozky podobné těm našim, a také proto, že kytovcům hrozí vyhubení stejně jako před sto lety hrozilo bobrům. Velryby zasluhují naši pozornost. Ale stejně si myslím, že náš proměňující se zájem o různá zvířata odráží nejen skutečné zaujetí, ale také naši marnivost. Chtěli jsme zachránit bobra, protože staví hráze a kanály stejně jako my. Teď chceme zachránit kytovce, protože mají velký mozek a možná i jazyk podobně jako my. Ale je tu mnoho věcí, které si zasluhují naši pozornost a které se nám nepodobají. Tichý, osamělý způsob, jakým uvažuje bobr, může být jednou z nich. ¹⁾