Je v přírodě účel?

„Co jiného je účel než ptaní se po vlastním směřování? Co jiného než položit si otázku, která vyzývá k odpovědi?“ – tak zakončil italský biolog G. Sermonti svou zprávu o pražském setkání přírodovědců a filozofů z různých zemí světa nad otázkou po smyslu a účelu v přírodě. ¹⁾ „Je důležité,“ poznamenal, „že tato otázka byla vůbec položena, otázka, která ještě před pár lety nemohla být mezi vědci vůbec vyslovena; a že se tak stalo v srdci Evropy, jež sama hledá souvislosti, smysl a cíl.“ ²⁾

Stává se, že se nám do redakce tu a tam zatoulá postesk, že se ve Vesmíru příliš filozofuje a to prý do přírodovědeckého časopisu nepatří. Nic víc, tím postesk končí. Lze tedy hádat: buď je ten postesk míněn jako výzva k disciplinaritě při výběru témat – pak si ale nemohu vzpomenout, kdy ve Vesmíru vyšel článek vyhraněně z oboru filozofie. Nebo se za oním posteskem skrývá nesouhlas s tím či oním světovým názorem – pak dychtivě čekám na obeznalé zpřesnění. Třetí možnost je pravděpodobná a zajímavá: ve filozofii se na rozdíl od přírodovědy nedokazují fakta – tak asi uvažuje původce postesku –, nýbrž se jen nezávazně bohémsky tlachá. A to do seriózního přírodovědeckého časopisu přece nepatří.

Jenomže přírodní vědy poté, co se vydělily z filozofie, a po následných staletích obdivuhodných úspěchů, se dnes chtě nechtě ocitají opět v těsném dotyku otázek, které nelze označit jinak než jako filozofické. Nikoliv nutně v disciplinárním, nýbrž v původním a doslovném smyslu, v němž filozofie je láska k moudrosti. Moudrost je víc než vědění, protože moudrost ví, jak s věděním zacházet. Počínaje starostí o kvalitu slov, pojmů a jistot a konče odhalováním nečekaných souvislostí, vedlejších účinků a závažných dopadů.

Mluvím-li o moudrosti, starosti a odhalování, neznamená to, že filozofie nabízí nějaké odpovědi, návody a řešení. Pokud něco nabízí, jsou to otázky, či spíše pozadí, z něhož otázky lépe vystoupí. Jako příklad mohu uvést diskusi o altruizmu a egoizmu v přírodě, která se letos táhla několika čísly Vesmíru. Poněkud chytlavá metafora sobeckého genu, kterou jedni berou jako čistě heuristickou pomůcku k výkladu konkrétních přírodních jevů, druhé přivedla k nastolení řady otázek tak hlubokých (či chcete říci povrchních?), jako je otázka legitimity takovéto metafory, otázka identity jsoucen a bytostí, na něž může být použita, či otázka, zda poté, co se zapletla s biologií, může být zpětně užita na člověka, aniž by urazila jeho etické city.

Jiný příklad, vlastně velmi příbuzný, je otázka účelu, účelnosti a účelovosti v přírodě. V tomto čísle najdete na toto téma pěkné zamyšlení Davida Storcha (s. 385). I zde se naše pozornost od poznatků čistě biologických nepozorovaně přesune k výrokům, které (já) považuji za filozofické. Jen čtěme: „nedokážeme objektivně stanovit jednotlivá jsoucna, takže je raději definujeme tak, abychom se nikdy nemohli mýlit“, nebo jinde: „nemůžeme vyloučit, že něco jako duše vzniká nejen u jiných organizmů, ale i na jiných hierarchických úrovních organizace života“. To nejsou fakta, která jest dokazovat, ani to není bohémské tlachání. Lze to formulovat jako otázky, které jako by vyzývaly k odpovědi (viz výše Sermonti), což neznamená, že odpověď je na dosah. Na dosah je ta výzva sama. Je to výzva k debatě.

Tak bylo též míněno ono pražské setkání přírodovědců a filozofů. Vnímáme-li (živou) přírodu očima navyklýma vidět věci jako účelné, znamená to, že musel předcházet nějaký tvůrčí záměr? Nebo je to všechno dílo slepé náhody a matou nás jen ty naše oči navyklé? Nebo je to něco třetího, produkt emergentních procesů, o nichž soudobá věda tak ráda hovoří? Například si představme (improvizuji), že systém, který se na vyšší úrovni ubírá za nějakým vzdáleným cílem, může být na nižší úrovni tvořen armádou vzájemně se ovlivňujících prvků, z nichž každý se snaží jít za svým vlastním, bližším cílem, a totéž může platit pro kteroukoliv další úroveň níž, až se vše ztratí kdesi, kde pojem cíle již nemá smysl.

Hypotéza Velkého Konstruktéra byla (na onom setkání) záměrně ponechána stranou, šlo spíše o to, jak se vědecky vyhnout hypotéze (všemohoucí) Slepé Náhody. Bylo by zajímavé porovnat tento záměr s úvahami Davida Huma z poloviny 18. století. Jemu šlo více o otázku, nakolik lze náboženství založit na rozumových úvahách, čili zda ti, kdo vykreslují v nejskvělejších barvách řád, krásu a moudré uspořádání vesmíru a pak se táží, zda tak velkolepý projev inteligence může pocházet z šťastného setkání atomů, či zda by mohla vytvořit náhoda, čemu se i největší génius nedokáže nikdy dostatečně obdivovat, ³⁾ takto mohou racionalizovat svou víru v Boží existenci a následkem toho i v prozřetelnost a příští život. (Hume namítá, že z účinku lze sice rozumem vyvodit příčinu, té však nelze přípisovat další kvality, přesahující její působení směrem k onomu účinku. Zpochybňuje i legitimnost takového vyvození jedinečné příčiny z jedinečného účinku.) V pozadí této otázky je u Huma otázka etická, zda takovéto úvahy mají či nemají vliv na jednání lidí, kteří věří na Boží tresty a odměny.

Obdobně i v pozadí onoho pražského setkání byla otázka etická (jejího původce vytušíte), zda krize globální odpovědnosti souvisí se ztrátou jistoty, že „vesmír, příroda, bytí a náš život jsou dílem stvoření, které je vedeno určitým záměrem, má určitý smysl a sleduje určitý cíl“. ⁴⁾ V diskusi převládl názor, že nejde ani tak o stvoření, záměr a cíl, jako o vše prostupující smysl, který lze cítit, nikoliv znát, a že pocit odpovědnosti lze odvodit od pocitu přináležení k vyššímu celku, k přírodě, k Zemi.