Snahy o sjednocení jazyka v Číně

Obrovská masa lidí, kterou označujeme jediným slovem „Číňané“, tvoří asi 22 % všech obyvatel světa. Je to pestrá směsice národů a národností, obývající neuvěřitelně rozlehlé území, jež prochází třemi podnebními pásmy. Naprostou většinu v mnohonárodní ČLR mají Chanové (u nás tradičně označováni jako Číňané a jejich řeč jako čínština). Patří k mongoloidnímu plemenu. Roku 1990 se k národu Chan hlásilo 1 042 482 187 obyvatel ČLR, tj. 91,96 % z celkového počtu, nárůst oproti 3. sčítání (r. 1982) představoval 10,8 %. Chanové jsou usazeni především v pobřežním pásu, na severovýchodě, ve střední a jihovýchodní Číně.

Více než 50 zbývajících národů a národností tvoří jen 8,04 % obyvatelstva (nárůst o 35,52 %), avšak obývají podstatné území státu. ¹⁾ Mezi příslušníky menšinových národností se hlásilo celkem 91 200 314 obyvatel. Jsou usídleni především v oblastech mimo centrální Čínu. V jižní, jihozápadní a severozápadní Číně tvoří převážnou většinu obyvatel. Například v jihozápadní provincii Jün-nan žije přes 20 národů a národností. Většina těchto etnik má vlastní jazyk (často více dialektů) a některá z nich i písmo (někdy vytvořené až v moderní době na základě čínských znaků nebo latinky).

Ve většině mnohojazyčných prostředí nakonec jeden z používaných národních jazyků přejímá vůdčí úlohu ve sféře dorozumívání mezi národy či národnostmi a stává se jazykem úředním. Je nasnadě, že v rozlehlé Číně (a po jisté historické období v celé východní Asii) už na počátku jejích dlouhých dějin tuto úlohu převzal jazyk nejpočetnějšího národa Chanů. Nikdy to však její obyvatelstvo nepřijímalo tak jednoznačně. V oblastech s kompaktním osídlením nechanských menšin převládají v běžné domluvě národnostní jazyky, a byť jsou jejich příslušníci bilingvální, nebo dokonce multilingvální, standardní čínština mezi jejich dovednosti nemusí patřit, a to ani v dnešní době. V důsledku různých historických excesů moderních čínských dějin to se vzděláváním mládeže nebylo vždy jednoduché. Když říkám, že neumějí mluvit standardní čínštinou, neznamená to, že neumějí mluvit čínsky, tj. jazykem Chanů, mluví totiž některým z jeho dialektů.

Historický vývoj čínského jazyka

Čínštině se čínsky říká chan-jü (tj. jazyk Chanů), čung-kuo-chua nebo zkráceně čung-wen (tj. řeč obyvatel Čung-kuo čili „říše středu“), na Tchaj-wanu a v některých dalších čínských komunitách ji nazývají též kuo-jü (tj. státní jazyk) a v ČLR se od padesátých let používá i termínu pchu-tchung-chua (tj. obecně srozumitelný jazyk).

Čínský jazyk je jedním z nejrozšířenějších ²⁾ a nejstarších kulturních jazyků světa. Během historického vývoje došlo několikrát k velkým přesunům obyvatelstva mezi severní a jižní částí Číny. Například v obdobích ohrožení severní hranice kočovníky či v dobách panování nechanských dynastií se obyvatelstvo stěhovalo ze severu směrem na jih až za Dlouhou řeku. Jindy zase císařská vojska pronikala na „trestních výpravách“ hluboko do jižní či severozápadní Číny a část dobyvatel se potom mezi „pokořenými“ domorodci usazovala. Do odlehlých nechanských oblastí dvůr za trest vysílal neoblíbené úředníky (mezi nimi i řadu velkých básníků, hudebníků a malířů), samozřejmě s celými rodinami. K obrovskému pohybu obyvatelstva docházelo i v obdobích záplav, hladomorů a přírodních katastrof. V moderních dějinách byly pohnutkami k přestěhování občanské války, rolnická povstání i řada jiných příčin (sociálních, ekonomických, populačních, ekologických aj.). Chanové se tak dostávali do kontaktů s dalšími národy a národnostmi, a tato různost etnického i jazykového mísení způsobila vznik dvou různých etnicko-antropologických typů Chanů – severních a jižních. ³⁾ Vedla ovšem i ke značné jazykové rozrůzněnosti, k vytvoření severních a jižních dialektových skupin, které se navzájem diametrálně liší, především v mluvené podobě jazyka. Sjednocující roli zde proto sehrává znakové písmo, jež nevyjadřuje zvukovou, ale významovou stránku.

Už v dobách, kdy bylo čínské území poprvé centralizováno pod ústřední mocí (dynastie Čchin, 221–209 př. n. l.), vyvstala potřeba jednotného dorozumívacího jazyka. Proto první císař Čchin Š’-chuang kromě sjednocení měr a vah apod. uzákonil dekretem též sjednocení písma. Existenci společného, pravděpodobně literárního jazyka dokládá i jeden z nejstarších slovníků Fang-jen (Místní slova). Sestavil jej literát Jang Siung (53 př. n. l. – 18. n. l.) a uvádí v něm „obecně užívaná slova“ vysvětlující nářeční termíny. Základem tohoto „obecného jazyka“ byly pravděpodobně dialekty severovýchodní Číny.

Roli jednotného literárního jazyka však už od dob Konfuciových sehrával tzv. wen-jen (doslova literární jazyk), jehož základ tvořil jazyk tehdejších politických a kulturních center v oblastech střední a východní Číny. Tento psaný jazyk vycházel z nejstarších písemných památek a postupně se stále více vzdaloval jazyku hovorovému. Navzdory tomu sloužil wen-jen jako komunikační prostředek až do moderní doby a přispěl k lexikálnímu sjednocení jazyka. ⁴⁾ Významnou úlohu v utváření jednotného celonárodního jazyka sehrál další literární jazyk, zvaný paj-chua (hovorový jazyk). Jeho základem byl jazyk severních oblastí a psaly se v něm především romány, povídky a jiné literární žánry, nezařazované do „vysoké literatury“. Byly však velice oblíbené a tiskly se i v jiných oblastech, a tak přispěly k vytváření společného slovního fondu formujícího se celonárodního jazyka i k utváření jeho jednotné gramatické struktury. Na počátku našeho století postupně jazyk paj-chua převzal funkci literárního jazyka wen-jen.

Dalším zdrojem moderního národního jazyka se stal tzv. kuan-chua, který vznikl na základě pekingštiny. Není to nic divného, protože Peking byl již od 12. století hlavním městem a pekingština tedy přes šest set let sloužila jako výslovnostní norma pro císařské úředníky. Proto se tomuto jazyku začalo říkat kuan-chua (tj. jazyk úředníků) a na Západě se často i dnes říká standardní čínštině mandarinština. ⁵⁾ Během 20. století začala probíhat i fonetická unifikace a postupně se formoval národní jazyk založený na severočínských dialektech, jenž si za ortoepickou normu vzal pekingskou výslovnost.

Na přelomu 19. a 20. století se v Číně stále více prosazovaly myšlenky vytvoření jednotného celonárodního jazyka jako jednoho ze základních předpokladů modernizace země. Tehdy byl termín kuan-chua nahrazen pojmenováním kuo-jü, tj. státní (národní) jazyk, který se dodnes používá na Tchaj-wanu.

Bylo ovšem nutné především sjednotit čtení jednotlivých znaků. Jako pomůcka pro unifikaci čtení znaků vzniklo postupně několik transkripčních abeced, první z nich byla vytvořena už těsně po vzniku republiky v r. 1913 a dodnes se používá na Tchaj-wanu. Jde o soustavu velice jednoduchých znaků, jejichž pomocí se ve slovnících naznačuje standardní výslovnost. V padesátých letech byla vytvořena nová transkripční abeceda, zvaná pchin-jin, která se dnes používá při výuce standardní čínštiny nejenom v ČLR, ale i ve světové sinologii (nemusí platit pro výuku například kantonského či šanghajského dialektu). ⁶⁾ Přirozeně se – vzhledem k obtížnosti čínského znakového písma – vedly diskuse i o možnostech jeho nahrazení jednodušší soustavou znaků, v první řadě latinkou. Zavedení takového písma však naráží na velkou dialektickou rozrůzněnost čínštiny, existenci tzv. suprasegmentálních fonémů (tónů) a značnou homofonii (viz níže). V neposlední řadě by se tak Číňané dobrovolně vzdálili svému mnohatisíciletému kulturnímu dědictví, jak se to například stalo po zavedení azbuky v sousedním Mongolsku (tam se teď ke starému mongolskému písmu opět začínají vracet).

Výuka a používání standardní čínštiny je stále jenom v počátcích. Proces jazykové unifikace byl v moderních dějinách neustále brzděn především politickými kampaněmi. Proto první „Slovník současné čínštiny“, který vypracoval Jazykový ústav Čínské akademie společenských věd, vyšel až v roce 1979. ⁷⁾ Má sloužit jako pomůcka k šíření pchu-tchung-chua a přispět k její lexikální, fonetické a sémantické standardizaci.

Výsledky šíření celonárodního jazyka nejsou ani po čtyřiceti letech uspokojivé. V jižních oblastech znalost standardní čínštiny není dostatečně rozšířená a obyvatelstvo v běžné komunikaci ještě stále používá místní dialekty, které jsou mnohdy navzájem nesrozumitelné. Stejný znak ve stejném významu se na severu a na jihu přečte úplně jinak (např. slovo člověk se ve standardní čínštině řekne žen, ale v kantonštině jin). Zavádění jednotné výslovnostní normy naráží nejenom na existenci dialektů a menšinových národních jazyků, ale paradoxně též na komplikace související se zaváděním politiky reforem a otevření se světu.

Charakteristika čínského jazyka

Čínština bývala tradičně řazena k čínsko-thajské větvi čínsko-tibetské jazykové rodiny. Její výraznou zvláštností je existence tónů, které odlišují význam jinak stejně znějících slabičných morfémů, resp. slov. Ve standardní (obecné) čínštině a mnohých severních dialektech existují čtyři tóny. Jiné dialekty, především jihočínské, se vyznačují mnohem vyšším počtem tónů (např. kantonský dialekt jich má devět).

Charakteristická je dále omezená kombinace hlásek v rámci slabiky, z čehož vyplývá malý počet slabik a vysoký stupeň homofonie. Už pouhý pohled do nejjednoduššího čínského slovníku i začátečníkovi zřetelně ukáže význam zachování čínských znaků. Najde tam totiž v některých případech pod jednou slabikou v jednom konkrétním tónu až několik desítek rozdílných znaků s diametrálně odlišným významem. Uvedu jeden příklad za všechny: slabika čung v prvním (rovném) tónu. I malé slovníky uvádějí pod touto slabikou nejméně čtyři různé znaky. A každý z nich může mít ve složeninách několik významů. Jsou ovšem slabiky, kde se těch znaků a významů najde mnohem více.

Gramatické vztahy ve větě se z velké části vyjadřují pouze slovosledem nebo jen logikou výpovědí. Čínština je tónický jazyk s velkým počtem stejně znějících slov a relativně jednoduchou stavbou vět.

Čínské znakové písmo

Čínské znaky jsou nejstarší dosud užívaný grafémický systém na světě, první ucelené byť krátké texty jsou ze 14. století před n. l. V nynější podobě má v zásadě ideografický charakter, tj. znaky nezachycují zvukovou podobu, ale význam slov, i když u většiny znaků je alespoň přibližně naznačena i jejich výslovnost. Každý znak zachycuje jednu slabiku mluvené řeči, která je obvykle nositelem určitého pojmového významu a může vystupovat buď samostatně jako celé slovo, nebo se spojovat s jinou, většinou též plnovýznamovou, slabikou či slabikami ve dvou- nebo víceslabičné slovo. Tradičně se psalo shora dolů a zprava doleva, tedy ve sloupcích, od roku 1956 se zavedlo psaní v řádcích zleva doprava, ale v novinách se můžeme i dnes setkat s oběma způsoby psaní, když je vhodné zprávy od sebe oddělit odlišnou grafickou podobou.

Ze skutečnosti, že znaky zachycují pojmy, vyplývá potřeba jejich obrovského množství. Úplný počet čínských znaků, včetně těch málo užívaných nebo už nepoužívaných, se odhaduje až na 70 tisíc. V běžném užívání je dnes kolem 7 tisíc znaků, jejichž skládáním je možno zachytit základní slovní zásobu současné čínštiny. Za hranici gramotnosti se považuje znalost 1,5 až 2 tisíc znaků. ⁸⁾

Po vzniku ČLR začala velká alfabetizační kampaň, s níž souvisela i snaha zjednodušovat klasické čínské znaky a usnadnit tak vzdělávání. Běžně se dnes používá v ČLR zjednodušených znaků, které však zahraniční čínské komunity (kromě Singapuru) neuznávají. To samozřejmě vede k různým komplikacím v „mezičínských“ kontaktech.

Překážky jazykové unifikace v dnešní době

Ještě dnes se objevují úvahy o tom, je-li čínština jedním jazykem s mnoha dialekty, nebo se tímto termínem označuje několik jazyků spojených jednotným grafickým vyjádřením. Spor je někdy oživován v souvislosti se stále více sílícím úsilím některých jihočínských provincií získat větší nezávislost na ústřední vládě. Tyto snahy jsou často odůvodňovány tvrzením, že jih je bohatší než sever, a přitom se opírají o kapitálovou podporu zahraničních Číňanů, jejichž předkové pocházejí právě z jižní a východní Číny, často z dialektických oblastí Jüe a Min. ⁹⁾

Tradiční řevnivost „Seveřanů“ a „Jižanů“ má kořeny hluboko v historii, vždyť jenom v dobách ohrožení severní Číny se hlavní města přesouvala jižněji, a to pouze na krátkou dobu. Není tedy divu, že „Jižané“ ve svém zbohatnutí vidí možnost, jak alespoň ekonomicky vyjádřit své lepší kvality. Kantoňan, i když se ve škole učil standardní výslovnost, v běžném životě používá kantonský dialekt, a to i v případě, že odpovídá na dotaz položený ve spisovné čínštině. Pouze cizinec mluvící pekingštinou bývá vzat na milost a Kantoňan v rozhovoru s ním dokáže, že jeho znalosti pekingštiny jsou ucházející. Musíme si uvědomit, že Jihočíňané se standardní čínštinu učí vlastně jako cizí jazyk, natolik je výslovnost u obou velkých dialektových skupin odlišná.

I v čínských enklávách v Asii, kde se mluví několika dialekty, se v čínských školách vyučuje „státní jazyk“. V Hongkongu jsou teď učitelé pekingštiny velice žádaní v souvislosti s přechodem bývalé kolonie pod jurisdikci ČLR. Pro Tchajwance je znalost „státního jazyka“ zase jedním ze znaků, jímž i generace narozené na ostrově dokládají svůj pocit sounáležitosti s pevninou. Zahraniční Číňané investující na pevnině pokládají za svou povinnost zvládnout standardní jazyk. Na druhé straně jejich stále častější výskyt v jihočínských oblastech vede ke stupňování „dialektické hrdosti“ tamních obyvatel a k odmítání pekingštiny. Do jisté míry zde vítězí pragmatická tengovská politika, která ponechává na ulicích nápisy v místních dialektech a v klasických, tj. nezjednodušených znacích.

V mnoha směrech dnešní Čína odvrhla dědictví posledních čtyřiceti let. A to nejenom v politice či ekonomice. Můžeme to ilustrovat i na jazykové situaci. Velkorysý projekt umírá na úbytě, protože ekonomika je hlavní. A zahraničním podnikatelům se pevnina zavděčí spíše používáním dialektů jejich předků a nápisy v klasických znacích, které znají ze svých rodných chinatownů, než prosazováním pekingštiny v obchodních jednáních. Doztracena vyznívá i úsilí tzv. vzdělané mládeže, vysídlované v 60. a 70. let z měst na venkov, která s sebou samozřejmě přinášela standardní jazyk. V podmínkách „tržního socializmu“ si většina z nich už našla možnost k návratu do města. Diferencovaná národnostní politika rovněž sehrává svou roli. Menšiny se odvážněji hlásí o svá práva, tedy i o právo na vzdělávání v rodném jazyce. V okrajových oblastech ČLR čas od času propukají různě motivované nepokoje a sílí tam separatistické nebo autonomistické tendence. Jako chabý pokus o nápravu potom vyznívají velké billboardy na křižovatkách zvláštní ekonomické zóny Šen-čen (hraničí s Hongkongem), vyzývající kolemjdoucí, aby mluvili standardní čínštinou. Proč? Nápisy jsou totiž vyvedeny v klasických znacích a foneticky přepsány z kantonského dialektu.