Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Věda a kýč

 |  5. 5. 1998
 |  Vesmír 77, 243, 1998/5

Každý, kdo se jen trochu zajímá o výtvarné umění, má nějakou svou představu o tom, co je to kýč. Přinejmenším občas to slovo užije, například nad olejomalbou roztomilé kočičky s červenou mašlí. Obecně je však kýč pojmem povýtce vágním, subjektivním a obtížně definovatelným. Přes tuto vágnost – či dokonce pro ni – lze se ptát, zda existuje něco podobného kýči i ve vědě.

Kde začít? Myslím, že tři příznaky jsou pro kýč typické (ať už v umění či jinde): líbivost (přitažlivost, podbízivost), sterilnost (neschopnost nabídnout novou hodnotu) a pomíjivost (v čase). Pilný čtenář si možná již zkouší, co by těmto příznakům nejlépe odpovídalo v kontextu vědy. I já se k tomu chystám, nejprve se však musím dotknout jedné věci: onoho automaticky hanlivého odstínu slova kýč, který zřejmě souvisí s uvedenými příznaky. Navrhuji, abychom prozatím ignorovali tento hanlivý odstín; počkejme, jak to dopadne s tou vědou.

Zkusme se opřít o nějakou již existující „definici“ kýče, například tu, kterou pro obrazový kýč navrhl Tomáš Kulka v podobě tří nutných a společně postačujících podmínek. 1) Uvádím je zde i s výrazy (v hranatých závorkách), které by bylo možno dosadit pro případ vědy:

  1. Kýč zobrazuje [popisuje] objekty nebo témata, které jsou všeobecně považovány za krásné [zajímavé] anebo které mají jasný emocionální [poznávací] náboj.
  2. Tyto objekty a témata musejí být okamžitě identifikovatelné [srozumitelné].
  3. Kýč substantivně [podstatně] neobohacuje asociace spojené s tématem.

První podmínka zhruba odpovídá líbivosti; ve vědě bude nejspíše souviset s tím, co se od vědy všeobecně očekává: buď že se dotkne nějakého velkého tajemství vesmíru, života, hmoty či člověka, nebo že překvapivě snadno vysvětlí něco složitého, popřípadě že objeví něco velice užitečného. Za zvláštní odrůdu líbivosti lze považovat módnost a poutavost pro „intelektuální snoby“ – vděčná témata pro konverzaci ve vzdělané společnosti. Poznamenejme, že to vše může být splněno i „seriózní“ vědou (a nebylo by to na škodu); vyřazeny jsou naopak některé druhy špatné vědy – nesmysly, banality a zbytečnosti.

K líbivosti v širším slova smyslu náleží i druhá podmínka, která vylučuje vše nesrozumitelné, náročné, abstraktní a obtížné. Čtenář či divák by měl mít pocit, že všechno chápe, nebo aspoň že ví, oč jde.

Třetí podmínka je pro naši analýzu zvlášť zajímavá. Vědecký kýč dle ní nic nového nepřináší, jen opakuje, rozvádí a přerovnává to, co se už ví; nanejvýš užívá jinou řeč a jiné příklady. Jeho zajímavost pak jako by parazitovala na zajímavosti předmětu samotného. V tom lze vidět sterilnost vědeckého kýče, souzeno aspoň motivem objevitelským.

Vedle líbivosti a sterilnosti jsem se prve zmínil o pomíjivosti kýče. Ta je spíše důsledkem ostatních vlastností, je však lépe měřitelná. Líbivost se obnosí a sterilita zabrání přežití. To je banální tvrzení v případě uměleckého díla, které přetrvává jen tehdy, má-li estetickou hodnotu. Ve vědě je to trochu složitější: často se mluví o překonaných teoriích a odmítnutých myšlenkách. To ovšem nic nemění na tom, že teorie nebo myšlenka, která má vědeckou hodnotu, se neodmyslitelně vtělí právě do toho, co ji překonává a odmítá – a v tom je její trvání.

Buďme trochu konkrétnější a podívejme se, kde tedy lze ve vědě nacházet kýč. (Vědou zde rozumím nejen vlastní badatelskou činost, ale i publikování výsledků a jejich šíření.)

Kýčovitost asi nelze hledat v badatelské činnosti samotné, tam, kde se věda tvoří, nýbrž tam, kde se tak či onak prezentuje navenek. Kýčem však nebude ani odborná publikace, předkládající badatelské výsledky malému okruhu specialistů. Zbývá popularizace. A tu se mi pojednou vnucuje názor, že kdykoliv jde o popularizaci, tam je kýč – v pojetí, které nám vyšlo – nejen běžný, ale v jistém smyslu i žádoucí. Čtenáře je vždy třeba něčím přilákat, poznávací náboj – jakožto schopnost odpovědět na zvědavé otázky – je třeba vítat a srozumitelnost netřeba zdůrazňovat. 2) Stálo by ovšem za úvahu, zda přezíravý postoj odborníků k popularizaci nesouvisí s podezřením z kýčovitosti.

Nejspíš je to otázka míry a vkusu. Existuje celá škála variant populárně laděné vědecké publicistiky, od mysl provokujících monografií autorů typu Hofstadtera či Penrose, u nichž nelze o sterilitě vůbec mluvit, až po upadle podbízivé a bezobsažné výplody na novinových stáncích, nemající daleko k roztomilým kočičkám s mašlemi. Rozhodneme-li se užívat slovo kýč přece jen hanlivě, je třeba se omezit pouze na část této škály. Rozhraní však nenajdeme.

V poslední době (snad to tak bylo vždy) se na západním trhu objevuje množství knih, většinou bestsellerů, které se zabývají rozličnými vědeckými tématy, od vzniku, zániku a hranic vesmíru přes vznik a evoluci všeho živého až po lidský mozek, mysl a vědomí. Zkusmo bych tyto bestsellery rozdělil do tří skupin: (a) knihy psané „vědními žurnalisty“ – napínavé, v zájmu čtivosti uvádějící i dobrodružné příběhy vědců a jejich objevů (až po anekdoty ze setkání autora s vědcem), (b) díla význačných a literárně nadaných vědců, která nečekaně uchvátila čtenáře, (c) druhá, třetí a další díla těchže vědců, které nečekaně uchvátil úspěch díla prvního. Z těchto kategorií má podle mne nejblíž ke kýčovitosti právě ta poslední; jde zde mnohdy jen o odvar prvního díla dotyčného autora.

Příznačné jsou i kýčovité názvy knih; ty ovšem nemusejí souviset s charakterem a kvalitou díla (jsouce často jen marketingovým produktem vydavatele – proto pozor na různé knižní kluby, kde vybíráte poze podle názvu). V názvech se setkáte s rozličnými zaklínacími výrazy – samé nové perspektivy, nové horizonty, nové vědomí, nové hranice, nová fyzika (a vůbec všechno nové), různá tajemství, záhady, skryté dimenze, dobrodružství, cesty za hranice či do hlubin něčeho, konce něčeho atd. Neodpustím si, abych neuvedl jeden příklad za všechny v originále (jde o název přednášky na jedné konferenci): „The Dreaming Universe: A Mind-Expanding Journey Into the Realm Where Psyche and Physics Meet.“

Nic proti ničemu. Je asi nutné, aby se opravdové, hluboké a závažné poznání udržovalo ve veřejné pozornosti prostřednictvím nějakého pomocného vehiklu, jímž může být praktická užitečnost stejně jako veřejná líbivost nebo snobsky intelektuální poutavost. Ostatně i v umění může kýč, stejně jako snobizmus a móda, hrát pozitivní roli.

Poznámky

1) T. Kulka: Umění a kýč. Torst, 1994, s. 52
2) Viz můj úvodník v lednovém čísle

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, Ph.D., (*1938) absolvoval FEL ČVUT v Praze. V letech 1969–1971 studoval Ph.D. (počítačové vědy) na University of California v Berkeley. Několik let pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV. V současné době je docentem na Univerzitě Karlově v Praze a působí v Centru pro teoretická studia (společném pracovišti UK v Praze a AV ČR), jehož byl v letech 1990 – 2008 ředitelem. Přednáší na MFF UK.
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné