Říše světla a říše temnot

 |  5. 5. 1998
 |  Vesmír 77, 244, 1998/5

Redakční rada Vesmíru obdržela podrobný dvaadvacetistránkový rozbor publikovaných článků (1990–1997), především z oboru biologie, zvláště evoluční, který pod názvem Současný, poněkud zdeformovaný Vesmír vypracoval pan profesor MUDr. Jiří Heřt, DrSc., předseda Českého klubu skeptiků Sisyfos. V mnoha článcích a šéfredaktorských úvodnících nalezl neomluvitelné úchylky od vědeckého světového názoru zastávaného drtivou většinou našich zkoumajících, a proto zaslal výsledek své analýzy na vědomí i nadřízeným orgánům, Akademické a Vědecké radě Akademie věd ČR. Protože nahlédnutím do mezinárodní vědecké databáze ISI (Institute of Scientific Information) možno zjistit, že ani sám pan profesor Heřt v evoluční biologii nepracuje, aspoň ne s viditelnými výsledky, věcná polemika by nebyla na místě: se zvídavým laikem se nelze přít, neboť sami jsme tím vinni, když některé otázky nechápe jaksi v plné šíři.

Stojí ovšem za to podívat se na formu předložené analýzy. Způsobila mi nesnáze rázu, abych tak řekl, ideového –s kritizovanými články I. M. Havla, A. Markoše a Z. Neubauera většinou taky nesouhlasím a je to tak úplně v pořádku; jak autory znám, nepředpokládám aspoň, že by psali se záměrem zalíbit se mně, nebo dokonce předsedovi Českého klubu skeptiků Sisyfos. Domnívám se nicméně, že je lze toliko číst a eventuálně s nimi polemizovat, což obojí občas činím, ale nikoliv je začít cenzurovat. Jakmile však pan profesor Heřt začne vyčítat redakci, že např.

Flegrova recenze na Johnsonův Spor o Darwina je příliš podrobná a taktní („podle mého názoru byla na místě jen krátká zmínka a jednoznačné odmítnutí“), nebo že názvy některých článků jsou málo seriózní („nesouhlasím už s nadpisem“, „naprosto matoucí je ovšem už podnadpis článku“), přestává jaksi legrace. Pan profesor Heřt např. kritizuje Vesmír za otištění čehosi a dodá, že „... na tuto situaci reagovala bezúspěšně již řada vědců sérií kritických článků, publikovaných i ve Vesmíru“. Ano, publikovaných i ve Vesmíru – co se mělo ještě stát, aby ta série kritických článků nebyla bezúspěšná? Řada vědců prostě napsala nějaké polemické reakce, Vesmír jim je otiskl, čtenáři si je přečetli a teď si o tom myslí svoje – pravda ovšem je, že tzv. nedošlo k nápravě, Havel a spol. neučinili veřejnou sebekritiku, a neumožnili tak čtenářům jasně vidět, kde jedině je pravda, konkrétně tedy ta pravda oblíbená členstvem a funkcionářským aktivem Českého klubu skeptiků Sisyfos.

Což mě přivádí k problematice obecnější a vážnější, k níž bych se – nebýt seznámen s poněkud zdeformovaným Vesmírem pana profesora Heřta – asi jakživ nedostal. Sám jsem o Českém klubu skeptiků Sisyfos skoro nic nevěděl, leda z novin – představoval jsem si ho prostě jako skupinu lidí poněkud příliš upjatých a neochvějných, ale v zásadě slušných. Nebylo mi sice příliš jasné, jak je možné se scházet a povídat si o tom, že létající talíře nejsou, ale lidi koneckonců baví leccos. Trochu, pravda, člověka znepokojila ta sveřepá bojovnost, s níž si svět rozdělili na říši světla, v niž doslova a slepě uvěřili, a říši temnot, již se snaží potírat; proč pak té své bigotní umanutosti říkají skepticizmus, byla další záhada. Ale tento dojem mohl vzniknout masmediálním zkreslením, proto jsem nahlédl na webovou stránku tohoto spolku (www.fce.vutbr.cz/sisyfos/provolani.htm), kde představují sami sebe ve světle, jež považují za nejpříznivější možné.

Nalezl jsem tam pozoruhodně ucelený návod k prosazování skeptické racionality do života naší společnosti (kdo nevěří, ať nahlédne sám): „... snažit se proniknout do rozhlasových a televizních studií se skeptickými materiály ... sledovat vysílání ČR a ČT, které jsou institucemi ze zákona povinnými se vystříhat šíření nepravd ... protesty a stížnosti zasílat přímo Radě ČR a Radě ČT, nikoliv redaktorům ... navštěvovat akce pseudovědců a získané informace poskytovat výboru brněnské pobočky nebo výboru hlavnímu ... upozorňovat výbory Sisyfa na akce pseudovědců a okultistů, zejména takové, které se konají v institucích zcela nebo zčásti financovaných státem, a obracet se na vedení těchto organizací, aby učinila podobnému počínání přítrž ... monitorovat nejrůznější periodické tiskoviny ... kopie článků zasílat k aktuálnímu použití výboru brněnské pobočky ... získávat ve svém okolí nové členy, zejména mladé lidi, ale i starší a zkušenější osoby ... snažit se o to, aby byl na představitele pseudověd, okultizmu, alternativní medicíny atd. vyvíjen morální, propagandistický či právní tlak, který by je nutil k omezování jejich činnosti ...“

Pravý český skeptik tedy proniká do studií, sleduje, zasílá protesty a stížnosti, poskytuje informace výborům, upozorňuje výbory na akce, činí přítrž, monitoruje tiskoviny, získává nové členy a vyvíjí tlak, čímž nutí k omezování činnosti – vůbec si za všech okolností vede občansky chrabře; i domovní prohlídky by jistě ochotně vykonával, kdyby směl. Český skeptik tím poněkud přestává být tak dojemný, jak jsem si ho představoval; osoby spojující mocné vědecko-pedagogické otitulování a mentalitu členů uličního výboru mne všeobecně málo dojímají. Člověk, který se cítí být ohrožen mimozemšťany, mi nepřipadá o nic politováníhodnější než člověk, který se cítí být ohrožen existencí osob věřících na mimozemšťany; ten druhý mi jenom přijde jaksi nebezpečnější. Neboť věda, prezentující se navenek výhradně jen dvěma veřejnými aktivitami, totiž žadoněním o vyšší státní příspěvek a fízlováním, nemůže působit na občany dobře.

Pan profesor Heřt věří, že „příslušné orgány zváží jeho argumenty, a pokud s nimi budou souhlasit, že se pokusí o nápravu“, konkrétně že „by mělo co nejrychleji dojít k obměně redakčního kruhu“, a chová se tedy přesně podle intencí svého spolku. Nezbývá než s jistou zvědavostí očekávat reakci příslušných orgánů. Nepochybuji o tom, že by se o nějakou nápravu pokusily rády a s chutí – už proto, že stane-li se někdo příslušným orgánem, nezbývá mu než dokazovat svou samotnou existenci občasným činěním opatření. Možná by jim pomohlo v rozhodování vědomí, že nápravy v duchu udání pana profesora Heřta prostě žádným zásahem dosáhnout nelze.

Jako by začínalo přituhovat.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé

O autorovi

Jan Zrzavý

Prof. RNDr. Jan Zrzavý, CSc., (*1964) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích se zabývá morfologií a evolucí živočichů, přednáší evoluční biologii a zoologii. Je autorem či spoluautorem knih Jak se dělá evoluce (Paseka, Praha 2004), Proč se lidé zabíjejí (Triton, Praha 2004) a Fylogeneze živočišné říše (Scientia, Praha 2006).
Zrzavý Jan

Doporučujeme

Recyklace plastového odpadu

Recyklace plastového odpadu

Zdeněk Kruliš  |  9. 12. 2019
Plastové odpady a jejich neblahý vliv na životní prostředí jsou poslední dobou námětem mnoha populárních i populárně- -naučných článků tištěných i...
Odpad, nebo surovina?

Odpad, nebo surovina?

Vladimír Wagner  |  9. 12. 2019
Pokud se ukáže hrozba rostoucí koncentrace CO2 pro vývoj klimatu opravdu tak veliká, jak předpokládají některé scénáře, bude třeba zrychlit cestu...
Modré moře pod blankytnou oblohou

Modré moře pod blankytnou oblohou

Jaromír Plášek  |  9. 12. 2019
Při pohledu na blankytnou oblohu si většina čtenářů určitě vzpomene, že za její barvu může jakýsi Rayleighův rozptyl slunečního světla. V případě...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné