Příroda proti kultuře

Jak už víme díky výzkumům D. Storcha (Vesmír 74, 384, 1995/7), poztrácené gumičky mírného pásma Eurasie z velké části mizí do havranů, kteří je později s trusem ukládají ve svých hnízdních koloniích, odkud si je zase šťastně můžete přinést domů. Pan M. M. Prišvin kdysi líčil postupný zánik dědečkových válenek, resp. tok jejich energie a informace ekosystémem tajgy až do jejich úplného rozcupování ve stračích hnízdech. Krajkové torzo úřední vyhlášky na obrázku (pro kontrast jsme díry podložili tmavým papírem) dokumentuje jiný příklad likvidace lidského výdobytku moudrou matkou přírodou.

Původně to byla vyhláška o vakcinaci lišek proti vzteklině. Takové vyhlášky jsou pro informaci veřejnosti rozvěšovány po našich hájích. Bylo by omylem myslet si, že se po čase jen tak ztratí (protože to jsme se teda učili, že z ekosystému se nikdy nic neztratí), nebo že ji strhnou ty vzteklé lišky. Vyhlášku jsem objevil loni koncem června ve smíšeném lese u Žerotína na Slánsku. Visela dosud v původní poloze na kmeni smrku asi 1,7 m vysoko. Charakter požerku ukazuje celkem jednoznačně, že likvidátorem byl některý z větších plžů (Vesmír 77, 304, 1998/6), vzhledem k místu nálezu nejspíše z těch bez ulity. Nápadné je 1) že se mu pro ni chtělo tak vysoko, 2) že zdaleka neměl stejnou chuť na papír na všech místech vyhlášky – tiskařská čerň mu jela zřetelně méně než čistý papír, a 3) že se pásl velmi jemně – vidíme, že papír je jeho pastvou pouze perforován, ale ne tak mnoho, aby se text rozpadal na cáry. To od něho ovšem bylo vůči čtenářům velice ohleduplné.

Teď zbývá ještě vybádat, co se potom stane s těmi písmeny.