Aktuální číslo:

2021/6

Téma měsíce:

Fluor

O lásce k sobě a bližním

 |  5. 3. 1998
 |  Vesmír 77, 123, 1998/3

Geny se chtějí množit. V zájmu motolice je dostat se do ovčího střeva. Parazit musí usilovat o maximalizaci množství vajíček. Embryo se snaží urvat co nejvíc mateřských živin.

S takovými a podobnými větami se setká čtenář našeho časopisu a možná se ani moc nepozastaví: je to jen vtipné a obrazné vyjádření něčeho, co by se ve strohém vědeckém podání hůře četlo. Výrazy „chtějí“, „v zájmu“, „usilovat“, „snaží se“ jsou natolik lidské, že není podezření, že by je autor mohl mínit doslova, mluvil-li o genech, motolicích, parazitech a embryích. 1) Vedle toho ovšem existují i vážně míněné odborné termíny, jejichž lidský původ již není příliš podstatný (u počítačů třeba „učení“, „paměť“, „znalosti“ apod.).

Nevidím problém ani ve vtipných antropomorfizmech, ani v používání známých slov v novém a zpřesněném významu. Chci jen vybídnout k určité obezřetnosti tehdy, kdy není tak zcela zřejmé, zda jde o prvý či druhý případ. Pak totiž snadno může dojít k nedorozumění (i když nelze vyloučit, že to může inspirovat k novým pohledům na věc). Zamysleme se třeba nad tím, co rozumět pod egoizmem a altruizmem v přírodě. Posledně o tom psal svým lechtivě kontroverzním způsobem Jan Zrzavý 2) (z jeho eseje pocházejí i ony výše citované výroky o genech, motolicích, parazitech a embryích) a v příštím čísle chceme uveřejnit několik reakcí na jeho článek. Tato moje úvaha snad udrží pozornost čtenáře v mezidobí.

Máme všichni určité přirozené povědomí o tom, co je to sobectví – čili egoizmus – a co je to nesobectví – čili altruizmus, a máme toto povědomí dřív, než o těchto pojmech dovedeme přemýšlet, mluvit a filozofovat jako o etických kategoriích. Jak v přirozeném chápání, tak ve filozofických postojích je nicméně egoizmus a altruizmus vždy vztažen výhradně k lidskému jednání. A pojednou jsou tu přírodovědci, kteří hovoří o egoizmu a altruizmu u zvířat, 3) ba dokonce u všeho živého, či jakoby živého.

Proč ne. Jsme-li schopni říci o stroji, že se učí, má paměť, znalosti a kdovíco ještě, co nám brání říci o živém tvoru, že se stará o svůj vlastní prospěch, nebo naopak, že obětavě pečuje o své bližní? Je jen třeba mít jasno, jak zmíněno výše, zda slova egoizmus a altruizmus hodláme užít jako vtipnou a nezávaznou metaforickou zkratku, nebo zda jim chceme dát nějaký přesný význam.

Podívejme se na možnost druhou. Vyjdeme-li z přirozeného povědomí, napadnou nás, řekněme, takovéto zkusmé „definice“:

Něčí chování je egoistické, je-li zaměřeno na vlastní prospěch, a to bez ohledu na prospěch druhých,

a naopak:

Něčí chování je altruistické, je-li zaměřeno na prospěch druhých, a to bez ohledu na prospěch vlastní.

Nejde mi v tuto chvíli o správnost, výstižnost ani užitečnost těchto definic, chci na nich jen ukázat čtyři místa, bez jejichž vyjasnění se nedá vstoupit do věcné debaty o konkrétních případech.

Především je tu řeč o zaměření. V tom slově je skryt předpoklad vědomého, cílevědomého a úmyslného jednání (a to ještě není vše: může či nemusí jít o jednání s vnitřním uspokojením, s chutí nebo s nechutí, z povinnosti, z nouze, ze zvyku apod.). Nechceme-li se omezovat jen na člověka, stojíme před otázkou, čemu jinému lze po vzoru bajek úmyslné jednání přisuzovat. Dobrá, co tedy nahradit výraz „je-li zaměřeno na“ něčím neutrálním, třeba výrazem „způsobuje“? Dostaneme tak ovšem něco natolik bezbřehého, že nás pak může napadnout mluvit i o egoizmu větru a altruizmu deště.

Zadruhé je tu otázka, kdo nebo co je v kterémkoliv konkrétním případě vlastně oním někým, jedincem, o jehož chování jde a jenž se v tomto svém chování vztahuje k vlastnímu prospěchu, ať už se na něj zaměřuje, či od něj odhlíží. Podle situace můžeme mít na mysli buňku, organizmus, gen, replikátor, genotyp, fenotyp, druh, informaci, myšlenku (mém), smečku, rod, stát a kdovíco ještě. Není ani vždy zřejmé, co k takovému jedinci počítáme, čili jaké jsou jeho hranice v čase a prostoru. (Z logického hlediska je navíc dobré rozlišovat, zda je řeč o chování konkrétního individua či abstraktního zástupce nějaké třídy.)

A ovšem je třeba také vědět, kdo jsou ti druzí, na něž se náš jedinec zaměřuje či od nichž odhlíží. I u člověka je v tom neurčitost: předpokládáme jakýsi okruh či horizont „bližních“ – rodina, rod, spolek, národ, lidstvo, snad i jiní tvorové. I na tom může totiž záviset, zda určité jednání považujeme za egoistické nebo altruistické: dovedu si představit, že totéž jednání je egoistické ve vztahu k jedné skupině a současně altruistické ke skupině jiné. Je též myslitelné, že na altruizmu v rámci určité skupiny je vybudován egoizmus této skupiny jako celku ve vztahu k nějaké nadskupině.

A stále nejsou otázky vyčerpány. Je zde ještě ono choulostivé a mnohovýznamné slovo prospěch. Co je prospěšné pro onoho jedince a co pro druhé? Co je a co není v jejich zájmu? V jakém časovém horizontu? Trvání, přetrvání, rozmnožení, zdokonalení, žití, přežití, nasycení, potěšení. A  máme mluvit z naší perspektivy za ně, nebo se vžívat do jejich vlastních pozic a preferencí?

Vraťme se však k našemu problému. Je mluvení o egoizmu a altruizmu v přírodě jen vtipnou licencí? Zamítneme-li (pro jistotu) předpoklad úmyslného jednání a je-li v případech, o nichž je řeč, vždy dostatečná shoda v tom, co se rozumí jedincem, co skupinou a co prospěšností, pak můžeme obě slova považovat za celkem legitimní vědecké termíny. V etologii je to ostatně běžné a o větrech a deštích takto mluvit nepotřebujeme.

Byl bych však opatrný uplatňovat pak tyto termíny zpětně i na jednání člověka (jak to činí kolega Zrzavý v závěru zmíněného eseje). Po vypuštění oné podmínky úmyslu to jsou totiž celkem povrchní, čistě behavioristická určení, která ztrácejí jakýkoliv nárok na etický zřetel, tak samozřejmý v jejich původním přirozeném významu.

Poznámky

1) Srov. též můj úvodník Vesmír 76, 63, 1997/2
2) J. Zrzavý: „O egoizmu všeho živého.“ Vesmír 77, 67, 1998/2
3) Viz též D. Frynta: „Reciproční altruismus a sobeckost.“ Vesmír 72, 189, 1993/4

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) Po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také vystudoval automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená mysl a Zjitřená mysl a kouzelný svět. Soupis významnějších publikací: (Úplný soupis publikací I.M. Havla je v knize Jana Lukeše „Právě proto, že jsem“ – rozhovor s Ivanem M. Havlem). Havel, I. M., The theory of regular events, I., II., Kybernetika 5, 400–419, 520–544, 1969. Havel, I. M., Strict deterministic languages, Ph.D. dissertation, Department of Computer Science, California at Berkeley, December 1971. Štěpánková O., Havel, I. M., A logical theory of robot problem solving, Artificial Intelligence 7, 129–161, 1976. Havel, I. M., On branching and looping I., II., Theoretical Computer Science 10, 273–295, 1980. Havel, I. M., Robotika. Úvod do teorie kognitivních robotů, Státní nakladatelství technické literatury, Praha 1980. Havel, I. M., Hájek P., Filosofické aspekty strojového myšlení, in Sborník SOFSEM’83, 7–64, 1983. Havel, I. M., Podivná setkání, In: Laudatio Z. N., samizdat 1982. Havel, I. M., Palouš M., Neubauer Z., Svatojanský výlet, s. 145–157 in Laudatio R. P., Edice Expedice, sv. 196. Později též jako kniha Svatojanský výlet, Malvern & B. Just, Praha 1999. Havel, I. M., Způsoby poznání, s. 137–148 in: samizdat, Edice Expedice, sv. 209, 1985. Později tiskem in: Hostina, Sixty-Eight Publishers, Totonto 1989, též in: Slovenské pohľady č. 7, 1991. Angl. Překlad pp. 222–232 in Good-bye, Samizdat, ed. M. Goetz-Stankiewicz, NorthwesternUniversity Press, Evanston, Ill. 1992. Neubauer Z. Havel I. M., Sidonia a Sakateky dialogů patero, ed. D. Bohdan, samizdat Praha 1986. Později rozšířené tiskem in: Sidonia a Sakateky Čtrnáctero vykročení, SOFIS, Praha 2004. Havel I. M., Artificial Thought and Emergent Mind, pp. 758–766 in Proc. IJCAI’93, Morgan Kaufman Profesional Book Center, Denver, SO, USA, 1993. Havel I. M., Scale Dimensions in Nature, Int. J. of General Systems 24, 295-324, 1996/3. Havel I. M., Arsemid, Hrnčířství a nakl. Michala a Evy Jůzových, Praha 1997, druhé rozšířené vydání: KANT, Praha 2004. Třetí, třikrát rozšířené vydání KANT – Karel Kerlický, Praha 2016. Havel I. M, Otevřené oči a zvednuté obočí, Vesmír, Praha 1998. Havel I. M., Causal Domains and Emergent Rationality, pp. 129–151 in: Rationality and Irrationality, B. Brodgaard and B. Smith (eds.), Vienna 2001, öbv & hpt. Havel I. M., Přirozené a umělé myšlení jako filosofický problém, s. 17–75 in Umělá inteligence III., ed. V. Mařík a kol., Academia, Praha 2001. Havel I. M., Modality subjektivně prožívaných situací, s. 159–178 in Kognice a umělý život IV., J. Kelemen a V. Kvasnička (eds.), Slezská univerzita v Opavě, Opava 2004. Havel I. M., Zvednuté obočí a zjitřená mysl. Dokořán, Praha 2005. Havel I. M., A structure of Experienced Time, pp. 163–188 in Endophysics, Time, Quantum and Subjective, R. Buccheri et al. (eds.), World Scientific Publisching Co., 2005. Ajvaz M., Havel I. M., Snování. Rok dopisů o snech. Nakl. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2008. Havel I. M., Sixty years of cybernetics: Cybernetics still alive, Kybernetika 44, 314, 2008/3. Ajvaz M., Havel I. M., Sindibádův dům. Korespondence o epizodických situacích a také o dvou scénách, okamžicích, vzpomínkách, počátcích, prostředcích a koncích, pobřežních skaliskách, vlnách a gejzírech, hromadách, skládkách, patafyzických a jiných strojích, nakl. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2010.  Havel I. M., Dopisy od Olgy. Knihovna Václava Havla, Praha 2010. Havel I. M., Epizodické situace našeho života, s. 213–238 in Spor o přirozený svět, eds. B. Velický et al., Filosofia, Praha 2010. Havel I. M., Seeing numbers, pp. 312–329 in Best Writings on Mathematics 2010, ed. Mircea Pitici, Princeton University Press 2011. Havel I.M., Cestou k inteligenční singularitě, s. 183–217 in Hlavou zeď – Úvahy nad civilizací a její budoucností, ed. A. Pelán, dybbuk, Praha 2011.  Havel I. M., Slavná Hofstadterova kniha konečně v českém překladu, část I., Vesmír 91, 746, 2012/12, část II. Vesmír 92, 51, 2013/1 , část III. Vesmír 92, 116, 2013/2, část IV. Vesmír 92, 181, 2013/3. Havel I. M., Zjitřená mysl a kouzelný svět, Dokořán, Praha 2013. Havel I. M., Odvěta, s. 171–237 in Protázky a odvěty, Lucerna & nakl. Lidové noviny, Praha 2015. Havel I. M., Model prožívaného času podle Petra Vopěnky, Filosofický časopis 2016/4, s. 539-560. Havel I. M., Mitášová M., Vnímání pohybu: Reflektovaný a nereflektovaný pohled v souvislosti s architekturou, s. 64–70 in Kognicia a umelý život 2017, eds. I. Farkaš a kol., Univerzita J.A. Komenského, Bratislava 2017. Ajvaz M., Havel I. M., Pokoje u moře. Sedm let korespondence o živém těle, o trčení a vyčnívání, o větvení a sítích, o písmenech, houbách, kostrách a kostlivcích, o škálových úrovních, o agregátech a seskupeních, o totalizaci a diferenciaci, o prázdnotách, o přidávání a odebírání, o moři, o vánicích a sněhových vločkách, o obrazech, o jednotícím rozvrhu a nakonec i o rámech uvnitř rámů. Nakl. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2017. Havel I. M., Zápisky introspektora, OIKOYMENEH, Praha 2018
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Havlův Vesmír

Havlův Vesmír

Ivan Boháček  |  31. 5. 2021
Vesmír byl časopis mých prvních námluv s vědou a dodnes se pamatuji, jak jsem jako kluk měl vždy radost z nového čísla…
35 let s HIV

35 let s HIV

Eva Bobůrková  |  31. 5. 2021
Přítomnost nové záhadné choroby oficiálně potvrdily americké úřady, když 5. června 1981 oznámily podezřelý výskyt pneumocystické pneumonie u pěti...
Fluor v organických sloučeninách

Fluor v organických sloučeninách

Jaroslav Kvíčala  |  31. 5. 2021
Z přírody známe jen asi dvacet organických sloučenin obsahujících atomy fluoru. Člověk jich ale syntetizoval mnohem víc a organofluorová chemie...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné