Vláda průměrnosti 2

Druhým zdrojem vědecké průměrnosti je zamlžování problému. Asi se mnou budete souhlasit, že v mnoha oblastech různých oborů vládne naprostý chaos a že jen málo otázek jsme schopni zodpovědět s naprostou jistotou. A mám dojem, že někteří badatelé jaksi z principu nebo snad z hecu oponují publikovaným pozorováním a myšlenkám. Jakmile někdo přijde s něčím pozitivním, už je tu kdosi se sdělením vyvracejícím výsledky prvního. A jakmile ke střetu jednou dojde, budou se po celá léta objevovat nové a nové publikace, některé ve prospěch, jiné proti původnímu tvrzení. Povětřím létají fakta i antifakta a celá oblast se po léta utápí ve sterilitě. [...]

Spory jsou samozřejmě normální stránkou vědeckého života, díky nim narůstají naše znalosti, protože pomáhají odhalit nedokonalosti starších předpokladů. Zde však nedochází k nahrazování starších pohledů (paradigmat) novými, jde o negaci jedněch dat jinými. Dva protichůdné postoje lze smířit, dvě protichůdná pozorování nikoli – jedno z nich nutně musí být špatné. A z toho plyne, že se neustále potkáváme se spoustou špatných pozorování! Jak k tomu došlo?

Nesnadná odpověď, zranitelné techniky a podvody

První z příčin je samozřejmě ta, že některé z otázek, jež si klademe, jsou obtížné a je nesnadné na ně odpovědět. Ve složitých systémech, jako je živé tělo, jsme schopni uhlídat některé proměnné, ale nikdy to nebudou proměnné všechny, jak by to ideální pokus vyžadoval. Je proto pochopitelné, že různí pracovníci se doberou různých výsledků.

Druhá příčina je těsně spjata s první: vzhledem k složitosti studovaných systémů jsou naše techniky neobyčejně zranitelné. I když si systém zjednodušíme a pracujeme s tkáňovými kulturami, máme stále co činit se spoustou neznámých veličin. Každý, kdo s kulturami pracoval, ví, že jsou období, kdy kultury jednoduše odmítnou spolupráci, a můžete pak strávit měsíce nad záhadou, proč. Nakonec začnou zase růst, aniž byste přišli na to, proč to předtím nešlo. Jedinou radou veteránů je: když přestanou kultury růst, běžte na dovolenou. Chemici a fyzikové nás občas dráždí: pokud nejste schopni své pokusy standardizovat do té míry, aby k podobným situacím nedocházelo, měli byste experimentování zanechat. Kdybychom však této rady dbali, nebylo by dnešní biologie!

Třetí příčinou zmatku jsou podvody. O těch se toho v poslední době napsalo dost, a tak se omezím na konstatování, že k nim dochází, že přispívají k soudobému zmatku a přiživují se na něm. Co tím míním? V kontroverzní situaci, kdy vedle sebe koexistují fakta a antifakta, nutně musí mít jedna strana pravdu a druhá ne. A podvodník nemůže tratit, ať se přidá ke kterékoli straně. Jestliže se ukáže, že stál na straně vítězů, tak jeho výsledky nebude už nikdo zpochybňovat, protože měl koneckonců pravdu. Jestliže je náhodou v táboře poražených, opět má šanci uniknout odhalení, protože jeho špatné výsledky budou vysvětlovány podobně jako výsledky všech ostatních na poražené straně – ne jako podvod, ale tak, že pokusy byly chybně rozvrženy a provedeny. Chaotická situace tak poskytuje podvodníkům roušku, pod níž je strašně těžké jejich podvod odhalit. A samozřejmě dokud podvodníka neodhalíme, přispívá k zmatku, protože jiní musí jeho výsledky brát v potaz.

Načapat podvodníka je obtížné

Volání veřejnosti „Tak je odhalte!“ se snáze vysloví než provede. Podvodníka načapat je ve skutečnosti neobyčejně obtížné, a to i ve vlastní laboratoři, nemluvě už o jiných týmech. Stoprocentní pojistka je jen jedna – vlastníma rukama zopakovat všechny pokusy svých podřízených. To je však holá nemožnost zaprvé proto, že nemáte čas, zadruhé nevládnete všemi těmi složitými metodikami do té míry jako sám experimentátor. Zvládnutí některých postupů trvá mnoho měsíců a vy na to opět nemáte čas. A požádat někoho, aby zopakoval kolegovy pokusy, by bylo nepoctivé už jen proto, že každý touží po tom, aby produkoval původní práce a nehodlá se stát ověřovačem cizích výsledků. Žurnalisté bohužel nevědí, o čem mluví, když nás vybízejí k odhalování podvodníků.

Nízká kompetentnost vědců a pomalý pokrok

Nicméně za hlavní problém současného stavu považují nízkou kompetentnost mnoha vědců. Tím nemíním to, že jsou oni sami neschopní, ale to, že jejich schopnosti nepostačují k řešení ohromných problémů, jež jest jim řešit. Existují dvě formy neschopnosti: technická a intelektuální. Ta první spočívá v darebném experimentování a zveličování výsledků. Jak už jsem se zmínil, používané metodiky vyžadují často velkou zkušenost, zručnost. Naučí se je kdekdo, ale jejich mistrovské zvládnutí vyžaduje speciální talent. Ne každý jím oplývá a kandidáti nejsou nijak vybíráni. Výsledkem toho je, že mnohý netalentovaný vědec se potýká s nedokonale zvládnutými metodikami a vyrábí nespolehlivé výsledky. Ty bývají často při sepisování publikace kosmeticky vylepšeny, a tak čtenář nemá žádné vodítko, zda jim má nebo nemá věřit. Než ostatní pojmou nějaké podezření, musí dojít k mnohonásobným přehmatům.

Intelektuální průměrnost se projevuje používáním přístupů, jež na položené otázky nemohou přinést odpověď. Zvolí se jistý postup, po čase se sice zjistí, že k očekávaným výsledkům nepovede, avšak výzkumník na něm tvrdošíjně lpí i nadále, produkuje protichůdné výsledky a přispívá k přetrvávajícímu chaosu.

Jiným znakem průměrnosti ve vědě je pomalý pokrok. Slyšel jsem onehdy poznámku, že „za posledních 20 let se toho objevilo víc než předtím od Pasteurovy doby“. Třeba je to i pravda, nevím. Ale to ještě neznamená, že odvádíme dobrou práci. Nesmíme zapomenout, že kde před těmi 20 lety stálo pár průkopníků, tam dnes stojí celá armáda. A posledních 20 let bylo také, i když přihlédneme k nedávným škrtům, neobyčejně štědrých. V tomto světle není příliš nad čím jásat. Většina základních problémů zůstala nevyřešena. Studujeme banální problémy, protože nám to zajistí výsledky.

Často slyšíme, že důvodem, proč dáváme přednost řešení malých, ale jistých problémů, je tlak grantového systému. Pokud něco nepublikujeme za 2–3 roky, mohli bychom přijít o podporu. Domnívám se, že to je jen výmluva. V mnoha evropských ústavech je tento tlak neznatelný, a přesto si nemyslím, že by evropští vědci řešili závažnější problémy než jejich američtí kolegové; spíš naopak. Skutečným důvodem pro naši neschopnost vyřešit mnohý důležitý problém je to, že jeho důležitost nejsme schopni rozpoznat, a pokud ano, chybí nám velikost potřebná  k jeho řešení. Jsme průměrní.

Kritika by měla být normální součástí vědy

Docela jiným znakem průměrnosti je nedostatek kritické výměny názorů, který tak čiší z našich konferencí a publikací. Když přijdu na vědeckou konferenci, mívám pocit, že jsem omylem zabloudil na sjezd obchodních cestujících. Naše konference by měly být místem výměny myšlenek a tvrdých sporů kolem rozdílů v přístupech. Místo toho se staly médiem pro sebereklamu a prosazování našeho vlastního zisku. Nepamatuji si, že bych kdy byl na konferenci, kde by bylo dost času k diskusi. Většina z nich je sérií referátů, na konci s několika minutami vyhrazenými k diskusi. Ta se pak omezuje na triviální otázky, které se většinou týkají podrobností metodiky. Jistěže jsou vědci kdekoli a kdykoli připraveni mluvit o vědě – ale jen o té své. Taková diskuse má předvídatelný průběh. Začnete o něčem a záhy vás kolega přeruší: „Rád bych uvedl některé naše výsledky“ nebo „Zjistili jsme to a to...“. Je těžké se s někým bavit o základních principech, když vás ihned začne bombardovat podrobnostmi své vlastní práce, o nichž se domnívá, že byste je měl znát. Taková diskuse není dialogem – jde o jakýsi dvojmonolog, při němž diskutující sotva naslouchají svému partnerovi. A tak naší hlavní starostí na konferencích není pokrok poznání, ale  naše vlastní důležitost, sebepředvádění a reklama.

A v našich publikacích je to stejné. Obvykle se zdvořile zmíníme o práci jiných, ale jen těch, které se neodvážíme necitovat. Jinak slouží stránky publikace jen a jen naší sebeprezentaci. Dokonce i přehledné články jsou obvykle jen přeformulovanými stanovisky, která jsme předtím publikovali v původních pracích. Přehledný článek by měl být příležitostí k odstupu, k reflexi toho, kde jsme a kam směřujeme, ke spekulacím, k hledání souvislostí, k uchopení celku, k syntéze. Málokdy však této příležitosti využijeme. Zdá se, že jsme ztratili schopnost spekulovat, zobecňovat a vidět věci v širším kontextu.

Ztratili jsme také schopnost navzájem se kritizovat, zaujmout stanovisko, stranit někomu proti někomu jinému. Kritika by měla být normální součástí vědy, protože jen skrze kritickou výměnu názorů můžeme využít to, že věda se stala kolektivním podnikem. Měli bychom bojovat otevřeně, vyříkat si věci, vyhledat si navzájem slabosti ve výsledcích, teoriích, tvrzeních. Málokdy tak ale činíme. A pokud se vůbec někdo odváží kritizovat nás, bereme to jako osobní útok a odpovídáme iracionálně. A všechno to je známkou nejistoty, a nejistota je známkou malosti a průměrnosti.

A konečně bych chtěl zmínit módu jako další ze znaků průměrnosti. Jakmile se z chaosu vynoří něco nového a nadějného, mnozí všeho nechají a přidají se k davu tísnícímu se kolem nové hračky. I toto chování odhaluje výzkumníkovu nejistotu. Velký vědec má svůj vlastní program, jde svou cestou a mýtí ji pro následovníky. Průměrný vědec naopak vyhledává jen přehledné silnice. Jako v čínském přísloví: „Jeden pes štěká kvůli něčemu, sto psů štěká kvůli jeho štěkotu.“ Až budou historikové vědy za 50 nebo 100 let hodnotit naši dobu, dojdou pravděpodobně k závěru, že to byla doba, kdy ve vědě vládla průměrnost, doba vyznačující se spoustou vědců rozhazujících příliš mnoho peněz za triviální projekty.

Omezení zdrojů může být i blahodárné

A teď něco konstruktivního. Co dělat? V první řadě musíme samozřejmě uznat existenci problému. Nečekám, že všichni budou souhlasit s mými vývody, ale jestliže jsem zasel do vašich duší aspoň semínko nepokoje, bude to víc, než v co jsem doufal. Naprostá většina z nás je placena z veřejných peněz a těm, co nás vydržují, dlužíme čas od času počet ze své činnosti. Nemám ani tak na mysli výčet toho, co jsme udělali, jako spíše proč jsme to dělali a proč jsme dělali právě to a ne ono. I kdyby situace nebyla tak černá, jak jsem ji vylíčil, měli bychom neustále zpytovat své svědomí v souvislosti s oprávněností a užitečností našeho snažení.

Lze se samozřejmě ptát, zda je možné při průměrné vládě vůbec konstatovat, že věci nejsou v pořádku. Sám o tom pochybuji. Při vládě průměrnosti je kolem příliš mnoho vzájemného poklepávání po ramenou a tendencí k sebeuspokojení. Viděno očima takové vlády přece odvádíme dobrou práci – vždyť produkujeme spoustu výsledků (i když jen průměrných). A tak  uniknout z bludného kruhu nemusí být snadné.

Co nám potom dává naději, že vláda průměrnosti bude jednou překonána vládou velikosti? Revoluce sotva vzejde z našich vlastních řad: jsme na to příliš staří a usedlí. Lze jen doufat, že se jednoho dne vynoří mladí vědci, kteří na věci pohlédnou jinýma očima a přistoupí k jejich řešení jinak než my. A že vytvoří inteligentnější elitu, než je ta dnešní.

V mezidobí může dojít k určitým změnám, pokud bude pokračovat omezování podpory vědy. Dobře si uvědomuji, jakého kacířství se tímto výrokem dopouštím, ale opravdu si myslím, že omezení zdrojů může být v konečném důsledku pro vědu blahodárné. Omezí to přísun nových lidí a zároveň vyvolá tlak na vědce, aby se místo trivialit obírali vážnými problémy. Může to ovšem skončit i jinak  – posílením moci průměrné elity.

Shrnutí:

• Vědci jsou vybíráni podle jedné zvláštní formy inteligence – schopnosti řešit zadané problémy.
• Tato schopnost nepostačuje k tomu, aby vytvořila vskutku velké postavy – vede jen k průměrným vědcům. Velký vědec musí také umět důležité problémy vyhledávat a nalézat, a podle této schopnosti nejsme ani vybíráni, ani hodnoceni.
• V čele některých vědeckých oborů stojí elita, která je dobrá z hlediska řešení, ale průměrná při vyhledávání toho, co je vskutku důležité.
• Výsledkem takového stavu je průměrná věda.
• Znakem průměrnosti je zabývání se trivialitami, nejasné kontury, pomalý postup vpřed, nedostatek kritické výměny názorů a podléhání módním trendům.
• Prvním krokem k nápravě tohoto stavu musí být debata o tom, kde se nalézáme, z čeho jsme vyšli a kam se ubíráme.
• A snad jednoho dne nová generace nahradí vládu průměrnosti vládou velikosti.

Můžete být v pokušení považovat tuto kritiku za odporný příklad neuvěřitelné arogance. Rád bych vás přesto požádal, abyste se vážně zamysleli, zda v mých slovech není zrníčko pravdy. Pokud je, přestává být důležité, kdo tato slova vyslovil. Nemám nejmenší touhu stát se v této věci prorokem (zejména proto, že vím, kolik jich skončilo ukamenováním). Na druhé straně, kam až moje paměť sahá, vždy jsem měl puzení říct, že císař je nahý, pokud si kolem nějaký právě pyšně vykračoval v Adamově rouše.¹⁾